Boží ochota odpouštět

Lidé oklamaní satanem považují Boha za tvrdého a přísného. Domnívají se, že je sleduje, jen aby je mohl obvinit a odsoudit. Myslí si, že nechce hříšníka přijmout, pokud má důvod to něčím ospravedlnit. Boží zákon považují za omezení lidského štěstí, za břemeno, od kterého rádi utíkají. Ale každý člověk, jehož zrak otevřela Kristova láska, vidí soucitného Boha. Už se mu nejeví jako neúprosný, despotický vládce, ale jako otec, který chce obejmout svého kajícího syna. Hříšník potom vyzná spolu s žalmistou: „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 103,13).

V podobenství o marnotratnému synu mu nikdo nepředhazoval a nepřipomínal jeho dřívější špatný způsob života. Syn cítil, že mu jeho minulost byla odpuštěna a navždy vymazána. Podobně říká Bůh hříšníkovi: „Zaženu tvou nevěru jako mračno a jako oblak tvé hříchy.“ „Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat“ (Iz 44,22; Jr 31,34). Bůh nás těmito slovy ujišťuje o své ochotě přijmout kajícího hříšníka.

Milostivý Otče, děkujeme, že se nad námi smilováváš a odpouštíš nám.

Ze spisů Ellen G. Whiteové vybrala Marcela Bieliková. Knihu Obraz lásky vydalo nakladatelství Advent-Orion.