Rocková hudba škodí mládeži i myším

Lékařský výzkum však poukázal také na to, že určitý druh hudby vyvolává nemalé problémy. Hudba vstupuje do mozku přes emocionální oblasti. Avšak jen málokdo si uvědomuje, jaký má vliv na čelní lalok.

Zabývejme se chvíli účinky různých hudebních žánrů na mozek. Některé vyvolávají reakci čelního laloku, jiné navozují emocionální reakci. V závislosti na druhu hudby může být její vliv buď užitečný, anebo škodlivý. Muzikoterapeuti zjistili, že některé druhy hudby (např. rocková hudba a její synkopický rytmus) obcházejí čelní lalok – naši schopnost uvažovat a dělat si úsudek. Výsledky zkoumání naznačují, že (podobně jako u televize) i některá hudba může vyvolat hypnotický efekt.

Mnozí tvrdili, že rocková hudba kazí americkou mládež. Před několika lety výzkumní pracovníci Schreckenberg a Bird (neurobiolog a fyzik) společně zjišťovali, jak to doopravdy je. Navrhli výzkum, který hodnotil neurologickou reakci myší na různé hudební rytmy.

Osm týdnů byly tři skupiny myší vystaveny různým hudebním žánrům. První skupina poslouchala disharmonický rockový rytmus bubnů, který v jejich prostředí potichu hrál. Druhá skupina poslouchala klasickou hudbu a třetí žádnou hudbu neposlouchala. Všechny myši procházely stejným testem v bludišti (hledaly potravu na konci bludiště). První den mezi nimi nebyl žádný rozdíl. Všechny podaly výborný výkon: slídily v bludišti, až našly potravu. Na konci osmého týdne myši z druhé a třetí skupiny znaly přímou cestu k potravě. „Rocková“ skupina však stále tápala a v porovnání s ostatními skupinami jí trvalo mnohem déle, než potravu našla. Následovala třítýdenní přestávka, kdy myši cestu bludištěm neabsolvovaly a také neposlouchaly žádnou hudbu.

Potom byly znovu dány do bludiště. Opakování testu mělo ověřit, zda si myši pamatují cestu bludištěm a zda účinek rockové hudby vymizel.

Myši dříve ovlivněné rockovou hudbou podaly opět slabý výkon. Nedokázaly si vzpomenout, jak se dostat k potravě, zatímco další dvě skupiny cestu rychle našly. Zdálo se, jakoby první skupina byla v bludišti poprvé, protože zcela dezorientovaně tápala. Myši z ostatních skupin proběhly bludištěm mnohem rychleji, čímž dokázaly, že si zapamatovaly, co se naučily. První skupina měla nenapravitelný učební deficit.

Vědci pak prozkoumali mozek myší (zejména hypokampus), aby zjistili příčinu slabého výkonu první skupiny. (Hypokampus leží hluboko v mozku a ovlivňuje emoce, paměť a schopnost učit se.) Schreckenberg a Bird našli nejen viditelné důkazy abnormality větvení a výběžků nervových buněk, ale také rozsáhlé poruchy množství RNA (chemické látky, která hraje významnou úlohu při ukládání informací do paměti). Došli tak k závěru, že problémy s pamětí a učením způsobil rytmus hudby, nikoli její harmonie nebo melodie.

Teorie říká, že určité hudební rytmy pomáhají synchronizovat přirozený biologický rytmus, a tím zlepšovat tělesné funkce, zatímco jiné mají tendenci vnitřní rytmus narušovat. Všechny systémy v našem těle pracují v rytmu. Autoři výzkumu tvrdí, že pokud jsou naše přirozené rytmy narušeny disharmonií, přináší to škodlivé účinky, včetně trvalých problémů s učením. Bylo zjištěno, že posluchači rockové hudby jsou náchylnější užívat drogy a provozovat mimomanželský sex a ti, kdo poslouchají heavymetalovou hudbu, páchají častěji sebevraždu.

Našeho tématu se týká ještě jeden poznatek získaný ze Schreckenbergova a Birdova výzkumu. Rocková hudba nezpůsobila jen poškození hipokampu, ale zapříčinila i atrofii čelního laloku, což pravděpodobně ovlivňuje morální hodnoty, schopnost se učit a rozumové uvažování.

Na druhé straně, harmonické melodie a symfonie mohou vyvolat velmi dobrou reakci čelního laloku. Bylo dokázáno, že klasická hudba pomáhá vysokoškolským studentům pochopit prostorové vztahy v geometrii. Jiný výzkum ukázal, že poslech Mozartových klavírních sonát významně zlepšuje prostorovou a časovou představivost. Je pozoruhodné, že Mozart začal komponovat hudbu jako čtyřleté dítě. Odborníci uskutečnili výzkum, ve kterém se skupina tří až pětiletých dětí učila osm měsíců hrát na klávesové nástroje a chodila na hodiny sborového zpěvu. Druhá skupina stejně starých dětí hudební výuku neabsolvovala. První skupina dosáhla v prostorově analytickém testu (ve kterém skládaly jednotlivé části do smysluplného celku) významně lepší výsledky. Tento test vyžadoval zapojení funkcí čelního laloku.

Další výzkum ukázal, že hudebníci s dokonalým sluchem byli zdravě vystaveni hudbě už před dovršením sedmého roku života.

Vliv hudby na vytváření charakteru (tedy i čelního laloku) byl znám už před třiadvaceti staletími. Řecký filozof Aristoteles (4. stol. před Kr.) znal pozitivní i škodlivé účinky hudby. Napsal: „Hudba představuje vášně anebo stavy duše – jemnost, hněv, odvahu, mírnost a zároveň jejich protiklady i další vlastnosti. Poslouchá- li někdo hudbu, která ztvárňuje určitou vášeň, nasákne stejnou vášní. Pokud dlouhý čas poslouchá hudbu, která vzbuzuje nízké vášně, začne mít přízemní sklony. Zkrátka, poslouchá-li někdo špatný druh hudby, stane se špatným člověkem; a naopak, poslouchá-li dobrý druh hudby, bude mít sklon být dobrým člověkem.“

Aristoteles vlastně nevědomky mluvil o čelním laloku, ve kterém sídlí náš charakter. I když tato slova vyslovil před mnoha lety, svůj význam neztratila ani dnes, v době přímo „přemnožených“ psychických nemocí.

Výzkumy ukazují, že většina televizních programů i rockové hudby spadá spíše do kategorie, která má na lidský charakter špatný vliv. Mladí lidé v sobě skrývají obrovský potenciál, který mohou využít, anebo jej zneužít. Záleží jen na tom, zda budou vyrůstat v pozitivním a podporujícím prostředí s vyváženými etickými životními principy.

Ukázka z knihy dr. Neila Nedleyho „Život bez deprese“, kterou lze objednat na adrese www.a-o.cz.