Babi, chybí mi tvůj úsměv

Všiml jsem si jí až po pár dnech. To už sem na novém privátu vyřídil všechny formality a můj život se zase dostal do těch všedních, šedých kolejí. Brzké vstávání, cesta do práce, šichta, cestou domů nakoupit, udělat si večeři a jít spát...

A pak jsem za oknem zaregistroval ten její vrásčitý obličej. Seděl jsem v tramvaji a přemýšlel: Co je na ní tak zvláštní? Došlo mi to až druhý den. Usmívala se. Když se někdo podíval jejím směrem, usmála se na něj a jemně se uklonila. Jako nějaká dáma.

Po několika dnech jsem si dodal odvahu a zamával na ní. Její tvář se rozzářila ještě víc než obvykle. Postupně se z toho stával takový náš ranní a podvečerní rituál. Ona se usmála, já zamával, a protože jsem většinou dobíhal na tramvaj, naskočil jsem do zavírajících se dveří a jel do práce. Bral jsem ji jako svou babičku a dodnes si myslím, že i ona se na to mé zamávání těšila.

Jednou ráno bylo místo za oknem prázdné. Nebyla tam ani večer, když jsem se vracel z práce. Pár dnů jsem ještě doufal, ale nakonec jsem pochopil, že tu její tvář už nikdy neuvidím. Byl jsem tehdy mladý a neměl jsem odvahu zazvonit u dveří jejího bytu a zeptat se. Škoda. Když jsem procházel okolo jejího prázdného okna, v duchu jsem si říkával: Babi, ten tvůj úsměv mí chybí.

Od té doby uteklo skoro třicet let. Při své práci se často setkávám se starými lidmi. Mají své bolesti a trápení. Všichni by si na něco mohli stěžovat. Přesto jsou takoví, kteří vás vždy povzbudí a skoro vždy najdou důvod, proč se na vás usmát.

Až budu jednou tak starý, že už nebudu chodit, chtěl bych být takový usměvavý děda, který bude sedět za oknem a usmívat se na kolemjdoucí. Možná to v té chvíli bude to jediné, co budu schopný tomuto světu ještě nabídnout. A možná, až jednou umřu s úsměvem na rtech, bude někdo, komu ten úsměv bude natolik chybět, že se rozhodne usmívat místo mne.

Vlastimil Fürst, z knihy Cesta přátelství / Cesta radosti, vydal Advent-Orion v roce 2012.