Otče NÁŠ

Starý zákon popisuje vznik „vyvoleného národa“. Příběh začíná Božím povoláním Abrahama. Bůh mu slíbil, že z jeho potomstva vzejde mocný národ, který si Stvořitel vyvolil k tomu, aby se stal světlem pro celý svět.

O čtyři století později začal Bůh tento slib naplňovat. Egypt opustilo dvanáct kmenů, které mají původ v Abrahamovi. Mojžíš je pak seznamoval s Božími zákony. Pokud je budou respektovat, zažijí takové úžasné požehnání, že to přitáhne zájem okolních národů a oni se pak o svou víru i o to požehnání budou moci dělit.

Bůh své slovo dodržel. Žehnal Izraeli tak, jak slíbil. Jenže Židé porušili smlouvu a „přivlastnili“ si Boha. Tvářili se, jako by tu byl jen pro ně. Jenže tak to Stvořitel neplánoval. On není jen Bohem vyvolených. Chce být Otcem všech národů.

Ježíš ví, že stejné nebezpečí hrozí i křesťanům. Proto nás učí na začátku každé modlitby oslovovat Boha „Otče náš“.

Bůh je náš Otec. Není jen mým Bohem, ale je Otcem všech, kteří o to stojí. Nechce, abych si ho sobecky přivlastnil. Přeje si, abych se o něj rád dělil s každým člověkem, který hledá Stvořitele, protože všude ve svém okolí vnímá stopy jeho tvůrčí moci a touží po jeho lásce a také po jeho velké milosti.

Středověká církev ukazuje, jak to dopadá, když si někdo osobuje monopol na Boha. Abych neudělal stejnou chybu, mám si při každé modlitbě připomínat, že Bůh je Otec nás všech.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.