Chovatel prasat

Podmínky v chovu byly kruté. Prasata byla natěsnána v klecích stěží větších než jejich vlastní těla. Klece byly ve třech řadách nad sebou. Jejich strany a dna byly z ocelových mříží, takže výkaly zvířat v horním a prostředním patře propadávaly skrz mříže na zvířata vespod.

Zmíněný majitel velkochovu vážil přinejmenším 110 kilogramů. Ještě větším dojmem než jeho zjev působily ale jeho pohyby - připomínající svou ladností betonový kvádr. Přitažlivosti mu nedodával ani způsob mluvy připomínající chrochtání.

Nechystal jsem se přiznat k tomu, co si myslím o něm a o tom, co dělá. Zvolil jsem takové oblečení i účes, které neprozrazovaly, jaké je mé přesvědčení. Farmáři jsem řekl, že jsem výzkumník, který píše o živočišné výrobě. Ze slov, které zachrochtal v odpověď, jsem si domyslel, že mu mohu položit pár otázek a že mne provede po své farmě.

Mé pocity se nezlepšily, ani když jsme vstoupili do jednoho z objektů, kde byla prasata ustájena. Místo neuvěřitelně páchlo směsicí čpavku, sirovodíku a dalších škodlivých plynů, které vznikají jako produkt zvířecích výkalů. Ze zápachu se mi udělalo špatně. Uvažoval jsem, jaké to musí být pro zvířata. Prasata, podobně jako psi, mají téměř dvěstěkrát více čichových buněk než lidé. V přirozeném prostředí jsou schopna rozpoznat pach jedlých kořínků skrz vrstvu půdy. Mají-li dostatek prostoru, nikdy neznečišťují místo, kde spí. Ve skutečnosti se jedná o docela čistotné tvory - navzdory reputaci, kterou si nezaslouženě získali.

Zde však neměla zvířata žádný kontakt se zemí a na jejich čichové orgány neustále útočil pach jejich vlastní moči a fekálií, tisíckrát násobený nahromaděnými výkaly ostatních prasat. Strávil jsem v onom objektu jen pár minut a zoufale jsem toužil vzdálit se. Prasata však zde byla uvězněna, a to prakticky bez možnosti pohybu, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Provozovatel zařízení se nebránil odpovídat na mé otázky. Ty se týkaly hlavně léků, které užíval při řešení problémů, jako je africká prasečí horečka, cholera, trichinóza a ostatní choroby, jež jsou dnes u prasat ve velkochovech vcelku běžné. Mé mínění o něm a jeho farmě se tím ovšem k lepšímu nezměnilo. Nijak nepomohlo, ani když v reakci na velmi hlasité zakvičení jednoho prasete silně kopl do jeho klece, což způsobilo, že se rozřinčely i ostatní klece a ke kvičení přidala i další prasata.

Přišlo mi na mysl, že bych mu měl říct, co si myslím o podmínkách, ve kterých prasata drží. Nakonec jsem od toho upustil. Bylo zřejmé, že je to člověk, jehož nemá smysl přesvědčovat.

Asi o patnáct minut později jsem měl všeho dost a připravoval se k odjezdu. Byl jsem si jist, že je rád, že se mne zbaví. Pak se ale stalo něco, co navždy změnilo můj život - a jak se ukázalo, jeho také. Z domu vyšla jeho manželka a srdečně mne pozvala, abych zůstal na večeři. Farmář se ušklíbl, ale poté se ke mně poslušně otočil a zopakoval: „Žena by byla ráda, kdybyste zůstal na večeři."

Nevím, zda jste také někdy něco udělali, aniž byste měli ponětí o tom, proč to vlastně děláte. Dodnes nemohu říct, co mne přimělo k tomu, abych odpověděl: „Ano, bude mi potěšením." A tak jsem s nimi povečeřel, i když jsem nejedl vepřové, které se podávalo. Omluvil jsem to tím, že mému lékaři dělá starost můj cholesterol. Neřekl jsem, že jsem vegetarián a že hodnota mého cholesterolu je 3,3.

Snažil jsem se chovat zdvořile a nezmiňovat nic, co by mohlo vyvolat nějaký spor. Manželé (i jejich dva synové, kteří s námi seděli u stolu) byli ke mně milí. Dali mi večeři a všechno, co k ní patří. Postupně mi docházelo, že to mohou být svým způsobem slušní lidé. Ptal jsem se sám sebe, zda já bych je pozval na večeři, kdybych se s nimi seznámil třeba jako s turisty ve městě, kde jsem žil. Musel jsem si popravdě přiznat, že nejspíše ne. A oni tu přesto seděli a starali se o mne se vší péčí.

Vedli jsme si docela dobře a udržovali povrchní konverzaci vzdálenou jakémukoliv konfliktnímu tématu. Potom na mne ale muž najednou zamířil prst a hrozivě zavrčel: „Někdy bych bojovníky za práva zvířat, jako jste vy, nejradši zabil."

Jak mohl vědět, že sympatizuji s hnutími za práva zvířat? Úzkostlivě jsem se vyhýbal jakékoliv zmínce o takových věcech. Sevřel se mi žaludek. V té chvíli jeho dva synové vyskočili od stolu a zabouchli za sebou dveře sousední místnosti, kde si nahlas pustili televizi. Manželka nervózně posbírala ze stolu nádobí a zmizela v kuchyni.

„Co dělají, že vás tak rozčilují?" vypravil jsem ze sebe konečně.

„Obviňují mne, že špatně zacházím se zvířaty," zabručel.

„Proč by říkali takové věci?" zeptal jsem se, i když jsem samozřejmě dobře věděl proč. Jeho odpověď, přestože byl rozčilený, byla k mému překvapení celkem věcná. Potom dodal, že se mu nelíbí, když ho nazývají krutým a přitom o jeho podnikání nic nevědí.

Ukázalo se, že mi nechce ublížit, že chce jen dát průchod svému rozhořčení. Zdálo se, že jeho frustrace je mimo jiné způsobena tím, že ač nerad dělá takové věci, jako je držení prasat v malých klecích, používání velkého množství léků či oddělování selat od prasnic příliš brzy po narození, nevidí jinou možnost. Kdyby se choval jinak, byl by prý ekonomicky znevýhodněn.

Týden předtím jsem navštívil mnohem větší chovné zařízení. Tam jsem se dozvěděl, že součástí jejich obchodní strategie je snaha vyřadit malé farmáře z podnikání přechodem na sériovou výrobu vepřového masa. Téměř proti své vůli jsem začal chápat, jak svízelný je úděl tohoto muže. Jak jsem se rozhlížel, bylo zřejmé, že si s manželkou na živobytí musejí těžce vydělávat. Vybavení domácnosti bylo opotřebované. Žili takřka na pokraji nouze. Chov vepřů byl zjevně jediným způsobem, jak si zajistit živobytí, který tento pologramotný farmář znal.

Jak náš hovor pokračoval, začínal jsem k tomuto muži, jehož jsem předtím tak tvrdě odsuzoval, cítit jistou úctu. Farmář náhle zavrávoral a chytil se za hlavu. Srdeční záchvat? Mrtvice? „Co se děje?" ptám se.

Chvíli je ticho, ale nakonec odpoví. „Na tom nezáleží, nechci o tom mluvit." Po chvíli se stejná situace zopakovala. Všiml jsem si, že má v očích slzy. „Máte pravdu," říká. „S žádným zvířetem by se nemělo takhle zacházet. Víte, že jsou to inteligentní tvorové? Dokonce přátelští, když s nimi správně zacházíte. Ale to já nedělám."

Do očí mu vhrknou slzy. Říká, že se mu vybavilo něco, co se stalo, když byl malý, něco, na co nemyslel již mnoho let. Vyrůstal prý na malé usedlosti v zemědělském státě Missouri. Byla to farma tradičního typu, kde zvířata volně pobíhala po dvorech a pastvinách a všechna měla svá jména. Byl jediným dítětem dominantního otce. Neměl sourozence a tak se často cítil osamělý. Společnost hledal mezi zvířaty na farmě. Nejvíce se spřátelil s několika psy. A pak měl také svoji oblíbenou prasnici.

V létě přespával v chlévě. Bylo tam chladněji než v domě. Prasnice si přicházela lehnout vedle něho a říkala si o drbání na břiše, v čemž jí chlapec vždy rád vyhověl.

K farmě patřil rybník. Když bylo horko, rád v něm plaval. Jednoho ze psů to ale vždy rozrušilo a dokázal mu toto potěšení zkazit - skočil do vody, plaval až k němu, dostal se nad něj a škrabal ho prackami. Chlapec už málem s plaváním přestal, ale pak zasáhlo prase. Plavat zjevně umělo, protože žbluňklo do vody a zamířilo k místu, kde pes chlapce obtěžoval. Dostalo se mezi ně a udržovalo psa v bezpečné vzdálenosti.

S potěšením naslouchám chovateli vepřů, jak vypráví o své milé prasnici, udiven tím, jak nečekané věci mohou vyjít najevo. Tu se v jeho tváři znovu objeví tragický výraz. Nevím, jak mu pomoci.

„Co se stalo s vaší prasnicí?" zeptám se konečně.

Vzdychne a v jeho vzdechu jako by byla bolest celého světa. Potom pomalu promluví: „Otec mě přinutil ji porazit."

„Udělal jste to?"

„Utekl jsem, ale našli mě."

„Co se stalo pak?"

„Otec mi dal na výběr."

„Na výběr mezi čím?"

„Řekl mi: ‚Buď to zvíře porazíš, nebo už nejsi můj syn.'„

Cítím na sobě tíhu toho, jak otcové často učí své syny, aby byli, jak říkají, silní a stateční, ve skutečnosti však tvrdí a bezcitní.

„Tak jsem to udělal," říká a po tvářích mu začínají stékat slzy. Jsem pohnutý a trochu zahanbený. Tento muž, které jsem odsuzoval jako někoho bez citu, pláče přede mnou, před cizím člověkem. V následujících chvílích mi dochází, co se skutečně stalo.

Chovatel prasat si vybavil zážitek tak bolestný a traumatický, že se s ním v době, kdy se odehrál, nedokázal vyrovnat. Tenkrát v něm cosi odumřelo. Někde ve své mladé, tvárné duši učinil rozhodnutí nenechat se již nikdy takto zranit. A tak si vystavěl kolem místa, kde se bolest objevila, kolem svého srdce, vysokou zeď. A nyní si vydělával porážením prasat na živobytí - možná stále ještě s touhou po otcově uznání...

Myslel jsem si, že je to chladný a uzavřený člověk. Nyní jsem poznal pravdu. Jeho tvrdost nezpůsobil nedostatek citu, nýbrž pravý opak: byla známkou toho, jak je vnitřně velice citlivý. Kdyby nebyl tak citlivý, nebyl by tolik zraněn a nepotřeboval by si okolo sebe vystavit takové vysoké hradby.
Po celé hodiny jsme poté hovořili o mnoha věcech. Tak rád bych mu pomohl. Co ale mohl dělat? Toto bylo jediné, co uměl. Neměl maturitu a byl jen částečně gramotný. Kdo by jej v jeho věku zaměstnal?

Rozloučili jsme se jako přátelé - a přáteli jsme zůstali. Když jsem dopsal knihu Diet for a New America, poslal jsem mu jeden výtisk.

„Píšete dobře," odepsal a tato slova pro mne znamenala víc, než když se o knize velmi pochvalně vyjádřily New York Times. Pokračoval tím, jak pro něj bylo těžké knihu číst, neboť ve světle, které vrhala na to, co dělal, mu bylo jasné, že není správné takto pokračovat. Jednoho rána, kdy celou knihu dočetl, vešel do koupelny a pohlédl do zrcadla. „Právě tehdy jsem se rozhodl, že svá prasata prodám a této živnosti zanechám."

Tehdy skutečně prodal své chovné zařízení a odstěhoval se zpět do Missouri, kde koupil malý statek. Zde dnes žije a provozuje něco jako modelovou ekologickou farmu. Pěstuje biozeleninu, kterou prodává na místním trhu. Chová i deset prasat, ale nezavírá je do klece ani nezabíjí. Namísto toho má smlouvu s místními školami. Ty na jeho farmu pořádají v rámci programu „Prase jako domácí mazlíček"výlety pro děti. Ukazuje jim, jak jsou prasata inteligentní a jak mohou být přátelská, když se s nimi dobře zachází. Každé z dětí si může prase podrbat na břiše. Sám se stal téměř vegetariánem, zbavil se z větší části nadváhy a jeho zdraví se podstatně zlepšilo. Navíc se mu ve srovnání s dřívějškem daří podstatně lépe i po finanční stránce.

Tento muž se odvážil skočit do neznáma, riskovat vše a opustit to, co jej vnitřně ničilo - i když nevěděl, co bude dál. Někdy se nám může zdát, že jako jednotlivci proti okolnostem, kterým jsme vystaveni, nic nezmůžeme. Příběh tohoto farmáře nám připomíná, že je možné opustit klece, do kterých sami sebe (i druhé) zavíráme.

Z knihy Johna Robbinse „Nová výživa". Vydalo nakladatelství Pragma.