Co je to vzdělávání?
Málokdo by jmenoval schopnost komunikovat, schopnost vcítit se a pomoci druhému, vážit si odlišností, nebát se jich, pochybovat a ověřovat si věci z různých stran, schopnost spolupracovat a další důležité věci pro život. Ne, tím se škola nezabývá. Představa vzdělání je značně vázána právě na onu sumu vědomostí. Za vzdělané považujeme ty, kdo v televizní soutěži sypou ze sebe data.
Nepodceňuji význam faktů, informací, znalostí. Ale také je nepřeceňuji. Myslet bez znalostí se nedá. Mít znalosti a neumět myslet, neumět tyto znalosti propojovat a hlavně použít, je také k ničemu.
V obecném povědomí je, že naše děti i dospělí mají více znalostí, než je běžné v jiných zemích. Také to bývá jeden z argumentů, abychom toho raději ve škole moc neměnili. Všechny znalosti však nemají stejný význam a užitečnost pro život. Rozhodně jsou cennější znalosti na úrovni pojmů než na úrovni pouhých faktů, které tradiční škola upřednostňuje, mimo jiné protože se nejsnáze ověřuji.
První sonda zjišťující, do jaké míry je oprávněné tvrzení, že naše děti jsou na tom dobře s vědomostmi, byla podniknuta v lednu 1994 na podnět tehdejšího vrchního inspektora pana Petra Roupce. Obsahovala 16 otázek, na které odpovídalo více než tři tisíce žáků devátých tříd. Výsledky nebyly příliš povzbudivé: jednoduchý příklad na procenta (cena televizoru je 30 000,- Kč, což je o 20% více než od výrobce - jaká je původní cena?) vyřešilo správně jen 13% dětí. Najít spoj v jízdním řádu svedlo jen 9%, seřadit chronologicky do správného pořadí upálení Jana Husa, založení Karlovy univerzity a bitvu u Lipan se podařilo jen 22% dětí. Mezi nejúspěšnější patřily odpovědi na otázku, co to je fotosyntéza (70%) a jaké jsou složky krve (69%).
Dost lidí bude asi souhlasit s tím, že vzdělání by opravdu nemělo být jen sumou encyklopedických vědomostí, že škola by měla záměrně a systematicky starat o kultivaci osobnosti dětí, o jejich sociální i emocionální rozvoj.
Vzpomínky na vlastní školní léta však hned vnukají myšlenku: Ano, ale kdy? To by se muselo hodně zredukovat učivo - a přece jen: neublížíme tím dětem, nebudou potom sice vyrovnané, tvořivé, ale hloupé? Rovněž od učitelů slýchávám: "Jsme si vědomi, že by to bylo třeba, ale kde na to vzít čas? Osnovy jsou přeplněné!" Představa, že buď budeme rozvíjet osobnost dětí, nebo jim poskytneme onu sumu vědomostí, je velmi rozšířená. Při tradičním modelu výuky, kdy učitel vysvětlí látku, procvičí a vyzkouší, by to opravdu byla volba buď - anebo. Tudy cesta ale nevede. Vede přes jinou organizaci i metody vyučování, především (ne však jedině a výlučně) přes kooperativní učení. Když žáci poslouchají výklad, mlčí a jsou pasivní. Když spolupracují ve skupinách, komunikují navzájem, jsou aktivní, je tam prostor pro rozvoj mnohých sociálních dovedností.
Karel Čapek řekl, že vzdělání je to, co zbude, když zapomeneme, co jsme se ve škole naučili. Kéž by nám zbylo kritické myšlení, tvořivost, úcta k sobě i druhým a další pozitiva.
Jana Nováčková, NEMES