Deset zásad pro rodiče

Každý lékař musí získat patřičné oprávnění. Instalatér nebo elektrikář, kterého si pozvu, aby mi něco opravil, má výuční list nebo patřičnou zkoušku. Jediným předpokladem rodičovství je však mít dítě - a děti někdy přicházejí, aniž jsme si to plánovali nebo si je přáli.

Nenavrhuji rodičovské zkoušky ani povolenky k rodičovství. Ještě nejsem tak zmalomyslněn úrovní rodičů v naší společnosti, abych navrhoval více pravomocí pro vládu v oblasti rodinné politiky. Naopak, vidím určité důvody k optimismu i přes řadu znepokojivých faktorů. Knihy o rodičovství se stále prodávají ve velkých nákladech. Zdá se, že lidé cítí potřebu, aby jim někdo pomohl, a zajímají se o odpovědnost, kterou jako matky a otcové dostali.
Chtěl bych se s vámi proto podělit o následující zásady. Některé jsem odpozoroval z příkladu jiných lidí, dalším jsem se naučil na základě vlastních tvrdých zkušeností.

1/ Nezapomeň na své vlastní dětství

To je tak jednoduchá myšlenka, a přesto tak drahocenná rodičovská pomůcka. Vzpomínám si například, že jsem jako kluk hrozně nerad pomáhal doma. Situace se změnila a začal jsem pomáhat, aniž mi to musela matka mnohokrát připomínat, až tehdy, když jsem pochopil, jak tvrdě naše maminka dře, aby nás uživila. Teprve tehdy mi došlo, jak to bylo ode mne nesobecké a nefér.

Protože si na to vzpomínám, vynasnažil jsem se, aby naši kluci pochopili, kolik času a námahy věnuji své práci (neurochirurga), aby se oni mohli mít dobře. Doufám, že toto poznání rozvine jejich smysl pro odpovědnost.

2/ Dovol dětem stanovit pravidla

To není totéž jako vzdát se rodičovské autority. Neříkám tím, že by děti měly doma vládnout. Objevil jsem však, že když dovolíme dětem, aby se zapojily do stanovení pravidel, dá nám mnohem méně práce přimět je, aby tato očekávání naplnily. To byla jedna z nejefektivnějších strategií naší maminky.

Jednou jsme si s Curtisem mamince stěžovali, že toho po nás požaduje příliš moc. Odpověděla, že jsme-li unaveni jejím „velením" a považujeme-li její požadavky za „nefér", nechá nás rozhodovat, co se má doma dělat a kdo to má udělat. Ať tedy navrhneme lepší řešení.

Navrhli jsme ho. Bylo to naše řešení, takže jsme si už nemohli na nic stěžovat. Ve snaze rozdělit úkoly spravedlivě jsme si nakonec naložili více, než kolik by po nás požadovala maminka.

3/ Zajisti, aby děti zakoušely důsledky

Když jsme v mé rodině spolu s manželkou i dětmi vypracovali seznam úkolů, stanovili jsme také společně, kolik bodů získají za každý úkol. Dostávali žetony, pokud splnili stanovený úkol včas. Tuto odměnu dostávali za to, že splnili svoje domácí povinnosti, že cvičili na hudební nástroj, aniž jim to někdo musel připomínat, a dokonce i za kladný přístup. Žetony ztráceli za negativní postoj, za to, že je někdo musel popohánět, aby plnili své povinnosti, za to, když něco neudělali nebo to neudělali dobře. Má to návaznost také na žákovské knížky - za každou jedničku dostanou dvacet bodů, za dvojku pět, ale za každou trojku nám musí vrátit dvacet žetonů.

Žetony si u nás mohou vyměňovat za peníze, aby měli kapesné - aby mohli kupovat dárky nebo něco pro sebe, co si přejí, anebo si mohou hotovost ukládat ve spořitelně. Vysvětlili jsme jim, že plněním povinností, dobrým přístupem a dobrými známkami ve škole si mohou našetřit tolik, že až jim bude osmnáct, mohou si koupit vlastní auto.

4/ Rodičovství může být kolektivní záležitost

V předchozích generacích musely děti poslouchat nejen rodiče, ale také další příbuzné, sousedy a příležitostně i cizí dospělé. Ti všichni také pociťovali odpovědnost za dohled a výchovu dětí ve společnosti. To platilo nejen na vesnicích, ale i ve velkém městě, kde jsem vyrůstal.

Pokud nějaký kluk dělal vylomeniny, třeba házel kamením po vlaku, autech nebo nepozorně vrazil na chodníku do starého člověka, vždycky se našel poblíž nějaký dospělý, kdo tomu darebovi řekl: Tohle se nedělá! Nebo zatelefonoval rodičům, případně kluka popadl a dovedl domů. V dnešní době se už něco takového vídá spíše výjimečně. Jak se zdá, i když je nás víc a musíme bydlet blíže jeden druhého, své sousedy už neznáme tak dobře, abychom na sebe mohli vzít takovou odpovědnost.

Rodiče musí více spolupracovat. Najděme nebo vytvořme skupinu spolu s dalšími rodiči, kterým na výchově dětí záleží - v sousedství, ve škole, v církvi. Nikdo z nás by se neměl pokoušet pustit se do tak rizikového podnikání bez záchranné sítě svých bližních.

5/ Poznej své dítě

Jednat s naprosto odlišnými dětmi spravedlivě neznamená jednat s nimi naprosto stejně. S různými osobnostmi musíme jednat rozdílně, abychom dosáhli stejných výsledků. Platí to obzvláště v případě výchovných metod. Některé děti reagují pouze na tresty, jiné spíše na pozitivní podněty. Na některé děti platí, když dostanou na zadek, jiné je třeba někam zavřít, dalším je třeba něco zakázat. Milující rodič, který opravdu zná své dítě, má daleko větší možnost zvolit opravdu funkční výchovný prostředek „ušitý na míru" dítěte.

Z knihy Bena Carsona a Gregga Lewise Širší souvislosti. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.