Děti versus autorita

Asi pětadvacet procent dětí se tak podle téměř třicetileté odborné zkušenosti dr. Rosse Campbella rodí s tím, že se poněkud bojácně tážou svých rodičů, co mají dělat, aby je potěšily, zatímco zbylých sedmdesát pět procent dětí přichází na svět s válečným pokřikem: „Jděte mi z cesty, teď jsem tady já a budu žít tak, jak budu já chtít.“

Rozpoznání osobnosti dítěte má proto prvořadou důležitost – všechny jeho reakce a emoce, veškeré jeho chování závisí v samotném základu na tomto jeho vrozeném postoji k autoritě.

Nemůžeme doufat, že dvě děti s tak odlišným vztahem k autoritě se budou jinak sobě podobat, nemůžeme se domnívat, že mohou být vychovávány stejným způsobem. Všeobecně platí, že je velmi špatné porovnávat jedno dítě s druhým. Porovnávat dítě „25“ s dítětem „75“ má však doslova zničující následky, a to zvláště, dochází-li k němu v lůně jedné rodiny.

DÍTĚ „25“

Dítě „25“ jako malé je obvykle velmi hodné a roztomilé. Nenadělá žádný hluk a vyplní téměř každé naše přání. Dítě „25“ nás chce do takové míry potěšit, že je velmi snadné, často bez toho, že bychom si toho byli vědomi, vystavit je tíživým dilematům anebo jím začít bezděky manipulovat.

Dítě „25“ žije v soustavném strachu, že někoho raní nebo udělá něco špatně. Stačí mu zaznamenat u druhého jen náznak zklamání či nesouhlasu a okamžitě se cítí být za tento stav osobně zodpovědné. Dokáže si dělat pro nic za nic obrovské výčitky. Dítě „25“ touha po dokonalosti přivádí k tomu, že chce dosáhnout vždy více, než je v jeho silách.

Všechny tyto základní povahové rysy se obvykle velmi rychle projeví jeho posedlostí perfekcionismem, jímž se chce vyhnout i té nejmenší kritice.

To, že děti „25“ jsou od narození tak klidné, schopné a roztomilé, neznamená, že nepotřebují pociťovat rodičovskou autoritu, že nepotřebují být vychovávány. Naopak, dítě „25“ má právě tu největší potřebu rodičovské autority. Když stane před rodičem, který si netroufá vzít jeho výchovu do svých rukou, doslova ztrácí pevnou půdu pod nohama. Že na sebe tyto děti neupoutávají pozornost, neznamená, že nepotřebují, aby jim jejich rodiče věnovali stejné množství času, jako kdyby byly většími rebely.

DOSPÍVAJÍCÍ „25“

Trvá-li tento stav dlouho, situace se může postupně stát velmi vážnou. Po čase naplněném nadějí, prosbami a čekáním dojde často k tomu, že takové dítě dospěje k názoru, mnohdy nezvratnému, že je jeho rodiče nemají rádi, že nejsou milovány, a to svou vlastní vinou (nedokázali je přece potěšit).

Není žádným divem, že takové děti snadno podléhají depresím. A deprese s sebou nesou obvykle i pocity zášti. Dítě „25“ je nicméně velmi dobře ukrývá a maskuje, a protože je nemůže obrátit proti druhým (které chce přece jen těšit), obrací je proti sobě samému.

Dítě „25“ zažívající pocity zklamání ze sebe samého může začít volat o pomoc – a protože je nikdo nenaučil myslet samo za sebe, tím méně říci nahlas, co má na srdci, vyjádřit zřetelně svá přání a své potřeby – učiní tak jedinou formou, na kterou připadne, tím, že se snaží upoutat na sebe svým výstředním chováním pozornost.

To jsou ty děti, které se nechávají ovládat kamarády, kteří je přimějí udělat prakticky cokoliv. To jsou ty děti, které jako dospívající začnou lhát, podvádět, krást, holdovat alkoholu i jiným drogám. Množství dívek „25“ se stává anorexickými nebo bulimickými. Množství chlapců „25“ nedokončí školu.

Odmítáním sociálních a kulturních hodnot společnosti se tyto děti jen utvrzují v tom, že nejsou ve skutečnosti dobré k ničemu jinému než k životu na jejím okraji. Vykřikují, že společnost nepotřebují a přitom právě ony, děti „25“, nejvíce strádají tím, že necítí, že by si jich společnost vážila.

DOSPĚLÝ „25“

Ve vztahu k vlastním dětem má rodič „25“ obvykle velké potíže s vyžadováním pevné disciplíny. Stačí, když jeho dítě zapláče, zakřičí či lehce onemocní, a hned to klade sám sobě za vinu. A tak, v podstatě aby uklidnil své svědomí, rodič „25“ často nechává své dítě napospas sobě samému a při jeho výchově se neangažuje.

Jeho hluboce zakořeněný nedostatek sebedůvěry se projeví patologickou nedůvěřivostí k druhým a tendencí – projevující se samozřejmě pouze ve skryté formě, protože dospělý „25“ chce vypadat jako dobrý a milující rodič – své dítě pokořit a zlomit, přenést na ně své vlastní neúspěchy a svou vlastní neschopnost.

Leitmotiv tohoto jednání bude vždy stejný: „Já jsem ničeho nedosáhl, není tedy možné, abys ty byl jiný.“ Projeví se stálými pochybami o schopnostech dítěte, později jeho partnera i o jejich možnosti uspět ve vzájemném vztahu.

Dospělý „25“ velmi často nedokáže milovat – příliš totiž myslí na sebe, ale také odmítá být milován – příliš málo si věří. Přesto lásku právě on tolik potřebuje.

Udržuje proto s druhými lidmi pokud možno pouze povrchní vztahy, které má sám pod kontrolou: své srdce však chrání jen pro sebe. Poskytuje nejrůznější služby, dokáže věnovat věci, dokonce i svůj čas, obětuje se, je k dispozici. Jeho kapacita dávat se může zdá být nekonečnou – pokud se ovšem nemusí angažovat z příliš velké blízkosti.

Všechna ta zjevná šlechetnost – ve své podstatě ovšem vycházející z potřeby být oceněn, přijat a pochválen – nezanechává v dospělém „25“ nic jiného než pocit hořkosti – nesetkává se totiž s odezvou, jakou by si představoval. A pobývat v blízkosti takového člověka může být pro ty, kteří doufají v jeho lásku, velmi deprimující.

Dospělý „25“, který se nenaučil myslet sám za sebe a nezískal sebedůvěru, není schopen se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Projevuje tendenci žít stále na něčí účet, ať už po materiální nebo psychologické stránce. Stává se snadnou kořistí nesčetných zneuživatelů lidské důvěřivosti, kteří snadno odhalí jeho v podstatě žebráckou duši: „Slitujte se, řekněte mi, co mám udělat a já to udělám.“

VÝCHODISKO

Všechny děti nezávisle na tom, jaká je jejich osobnost, mají jednu úplně stejnou základní potřebu. Potřebují bezpodmínečnou lásku svých rodičů. Potřebují lásku, která jim dokáže upřímně říct: „Miluji tě, a nezáleží přitom na tom, co děláš nebo co říkáš. Nemusí se mi to nutně líbit, ale stejně tě miluji, zcela prostě, protože jsi mé dítě. A tak to vždycky zůstane.“

Dětským srdcím slova láska a věnovaný čas splývají. Děti dobře cítí, že bez lásky člověk nenalezne nikdy dostatek času, a bez dostatku času nemá, jak by vyjádřil svou lásku. Děti potřebují, aby jim jejich rodiče věnovali svůj čas. Když s nimi rodiče mluví a když jim naslouchají, učí je tak poznávat se, utvrzovat dobré rysy svého charakteru, učí je mít se na pozoru před svými slabinami.

Právě dítě „25“ má enormní potřebu bezpodmínečné lásky svých rodičů, jejich stálého vizuálního a fyzického kontaktu, jejich soustředěné pozornosti, právě dítě „25“ potřebuje být neustále utvrzováno v tom, že je skutečně Někým.

Jakmile si může být dítě „25“ jisto touto láskou, jediná další věc, kterou nutně potřebuje ke svému zdravému a plnému rozvoji, je povzbuzování. Toto dítě se musí povzbuzovat, aby mluvilo, povzbuzovat, aby řeklo, co má na srdci, aby řeklo, co chce, povzbuzovat, aby vyjádřilo svůj názor, povzbuzovat, aby se o něco pokusilo, aby se nebálo, aby se přiznalo k chybě, toto dítě se musí povzbuzovat, povzbuzovat a ještě jednou povzbuzovat. A přitom mu musí být dáno jasně najevo, že když neuspěje, když se mu něco nepodaří, svět se nezboří, vůbec nic se nestane. Láska jeho rodičů zůstane stejná.