Disciplína má svoje rizika

Žili jsme v té době v Anglii ve dvoupatrovém domě. "Proces výchovy" probíhal obyčejně ve vstupní hale. Měli jsme tam předsíňovou stěnu se zrcadlem, bylo tam místo, kam se také věšely klobouky a deštníky, a uprostřed byla zásuvka na rukavice. V ní byly uloženy i dva kožené řemeny. Vlastně nikdy jsem se nedozvěděl, proč byly dva, dodnes si ale dokážu představit ten zlověstný zvuk, když maminka otvírala zásuvku a jeden z nich vyndávala.

Potom jsme šli spolu ke schodům. Maminka si sedla a viník zaujal přiměřenou polohu. Obvykle jsme spolu nejdříve diskutovali o podstatě a závažnosti spáchaného přestupku - a potom přišlo rytmické svištění řemenu. Čím závažnější byl přestupek, tím déle trvalo naše "posezení".

Nevzpomínám si, že bych někdy v té bolestivé pozici uvažoval: "Jak laskavá a milující je moje maminka, když mě takhle vychovává! Jak je dobrá, když je ochotná riskovat, že ji nepochopím, nebo že ji dokonce začnu nenávidět, nebo že budu poslouchat jen ze strachu!" Naopak, vím, že tehdy jsem měl v sobě úplně jiné pocity.

Když bylo po všem, musel jsem nějaký čas zůstat sedět na spodním schodu a zamyslet se nad tím, co jsem provedl. Dříve než jsem se mohl opět vrátit ke svým hrám, musel jsem vyhledat maminku a ujistit ji, že se polepším. Potom následovaly polibky a objetí.

Někdy moje pokání nepřicházelo právě nejrychleji. Vzpomínám si, že občas jsem vylezl na vyšší schod a odtud jsem přes barevné mozaikové okno sledoval trávník a květiny. Ale nikdy jsem se nedokázal na maminku hněvat příliš dlouho, ani pocit strachu z ní dlouho netrval. Moje maminka se vždycky dokázala ovládnout. Věděli jsme, že je pro nás děti ochotná udělat všechno. Vždycky si našla čas, aby nás vyslechla, její trpělivost se zdála být bezmeznou. Když jsme byli úspěšní, byla na nás hrdá - a když se nám někdy nedařilo, dokázala nás pochopit.

Nedávno jsem dům, ve kterém jsme bydleli, po dlouhé době opět navštívil, a samozřejmě jsem nezapomněl podívat si i na spodní schod. Barevná mozaiková okna tam stále ještě byla, schůdek mi však připadal menší než v dobách, kdy jsem na něm sedával. Na bolest a zahanbení, které jsem tehdy pociťoval, jsem nějak nedokázal vzpomenout. A když jsem přemýšlel o své mamince, která už mnoho let není mezi živými, pocítil jsem zvláštní teplo - tentokrát však jinde než v dobách, kdy jsem dostával za vyučenou řemenem!

Doufám, že nikdy nezapomenu na význam našich "setkání" u spodního schodu. Nám dětem to pomohlo naučit se velmi důležitou pravdu o Bohu. I když jsme maminku nepochopili okamžitě, ona byla ochotná čekat. A kdybychom se jí jako dospělí kvůli tomu, jak nás vychovávala a trestala, báli nebo ji nenáviděli, určitě by ji to velmi trápilo. Ale naše maminka nás milovala natolik, že byla ochotná podstoupit i toto riziko.

I ty by ses tak zachoval?
Rodiče a učitelé určitě dobře chápou, co znamená takhle riskovat. Přestavte si, že jste učitelkou žáků na prvním stupni základní školy a děti i veřejnost vás znají jako důstojnou ženu, která se dokáže ovládat. Za celé dlouhé roky, co už učíte, jste na své malé žáčky nikdy nezvýšila hlas. Ale právě nyní jste od ředitele dostala důležitou informaci, že budova školy je v plamenech. Máte se postarat o to, aby děti opustily učebnu tak rychle, jak je to jen možné.

Obrátíte se k dětem a klidně jim oznámíte, že ve škole hoří. Ve třídě je však velký ruch, protože je právě přestávka. Nikdo si ani nevšimne, že stojíte před tabulí. Byla byste schopná z lásky ke svým žákům zakřičet? A kdyby ani to neupoutalo jejich pozornost, vylezla byste na stůl nebo hodila mezi děti mokrou houbu? Děti by si nakonec všimly, že se děje cosi neslýchaného - jejich dobrá a milá paní učitelka stojí na stole, křičí a rozhazuje rukama jako nikdy předtím, poprvé ji vidí rozzlobenou! Děti by se v úžasu rychle posadily na místa, vždyť to nezvyklé divadlo je tolik vystrašilo!

"Děti, já se na vás vůbec nehněvám," začala byste vysvětlovat. Jednoduše jsem se snažila získat vaši pozornost. Víte, budova školy hoří a nechci, aby se vám přihodilo něco zlého. Takže rychle nastupte, seřaďte se a druhými dveřmi opustíme učebnu."

Co je projevem větší lásky? Odmítnout zvýšit hlas, aby se děti nepolekaly, nebo riskovat, že se nás žáci sice budou bát, nepochopí nás a ztratíme před nimi svou důstojnost - ale děti, které nám byly svěřeny, zachráníme?

Proč Bůh na Sínaji zvýšil hlas?
Představte si, že byste stáli pod horou Sínaj v ten slavnostní den, kdy Bůh sestoupil, aby mluvil s dětmi Izraele. Celý vrch se třásl od přítomnosti Boží. Bylo vidět blesky, oheň a dým, bylo slyšet hřmění a velmi silný zvuk trouby.

A Bůh řekl Mojžíšovi: "Ať se lid nepřibližuje k hoře. Kdyby se někdo dotkl hory, ať už člověk nebo zvíře, musí být ukamenován nebo zastřelen šípem. Postav kolem hory ohradu. Jestli by někdo přešel za ni, aby mě viděl, musí zemřít." (Viz Ex 19,10-25)

Lidé se třásli strachy. "Všechen lid se chvěl a zůstal stát opodál." (Ex 20,18)

I když Bůh zázračně vysvobodil Izraelce u Rudého moře a štědře je zaopatřoval vodou a potravou, oni se přesto celou cestu z Egypta až k Sínaji chovali neuctivě, reptali a naříkali. Jak si pak Bůh mohl získat a také udržet jejich pozornost, aby jim toho o sobě mohl zjevit ještě víc?

Měl s nimi mluvit něžně "tichým a jemným hlasem", tak jako později hovořil s Elijášem u jeskyně? (1 Kr 19,12) Měl si sednout a plakat nad Izraelem, jako to udělal o několik století později, když seděl na hoře u Jeruzaléma a plakal nad svým lidem? (L 19,41-44; 13,34; Mt 23,37)

Ne. Jedině dramatický projev jeho majestátu a moci mohl vzbudit respekt u tohoto nedisciplinovaného davu v poušti. Ale považte to riziko, jakému se Bůh vystavoval! Takovým jednáním riskoval, že ho lidé nepochopí a budou ho považovat za hrozné božstvo, které je sotva možné milovat jako přítele!

Bohu však zůstávaly jen dvě možnosti: Buď takové riziko podstoupit, nebo úplně ztratit kontakt se svým národem. Kdyby si nezískal jejich respekt, vůbec by ho neposlouchali a nebrali by vážně ani jeho nařízení. Bůh je ochotný raději riskovat, že jeho děti se ho budou nějakou dobu bát, dokonce ho i nenávidět, než aby s nimi úplně ztratil kontakt.

Graham Maxwell, autor knihy "Sluhové nebo přátelé"; (z níž pochází naše ukázka), píše o Bohu, který nechce, abychom byli jen jeho poslušnými sluhy, ale touží po tom, abychom byli jeho chápajícími přáteli. Knihu vydalo nakladatelství Avent-Orion.