Doktoři „Hmhm“ a diagnóza z lesa
Příčiny jejích zdravotních potíží bývají prosté. Nejúčinnější léčbou je srozumitelné vysvětlení, uklidnění, případně kratší rehabilitace a psychoterapie. Paní Magda si takový přístup moc pochvaluje. Přestala brát léky, doktorům se na moji radu spíše vyhýbá. Ne vždy se jí to podaří. Koncem června se po delší době objevila v mojí ordinaci. Bylo na ní vidět obrovské napětí. Před týdnem ji vylekaly pocity zalehnutí a hučení v obou uších. Hned běžela na ORL. Nic se nenašlo. To ji zneklidnilo ještě víc. Pokračovala na neurologii. Pan doktor ji vyšetřil a poslal na rentgen lebky a páteře. „Pak si snímky zamračeně prohlížel, něco odměřeně utrousil o osteoporóze, nic mi pořádně nevysvětlil a ještě při tom dělal hmhm. Jak dělá doktor hmhm, hned vím, že je to zlé,“ svěřovala se paní Magda.
Vybavil se mi výzkum americké psycholožky Nalini Ambadyové. Zjišťovala v něm, kterým lékařům pacienti věří a na které si naopak nejvíc stěžují. Ambadyová nahrála stovky rozhovorů lékařů s pacienty. Z každé nahrávky vybrala dva desetivteřinové útržky a odstranila z nich zvuky s vysokými frekvencemi. Výsledkem bylo huhňání, které si zachovávalo intonaci, výšku hlasu a rytmus, ale zmizel z něj obsah. Pak nechala několika osobám posoudit vřelost, nepřátelskost, dominantnost a úzkostnost krátkých záznamů. „Hodnotitelé nic nevěděli o kvalitě jednotlivých lékařů. Nevěděli, jakou mají průpravu, jaké procedury obvykle provádějí. Nevěděli dokonce ani to, co lékaři pacientům říkají. Vše, o co opírali svůj odhad, byla analýza tónu lékařova hlasu. Když byl lékařův hlas hodnocen jako dominantní, pak byl lékař zpravidla jedním ze žalovaných. Pokud hlas zněl méně dominantně a spíš starostlivě, pak lékař patřil mezi ty nežalované. Ukázalo se, že nejvíc může lékař pacienta zdeptat tónem nadřazenosti,“ popisuje experiment Ambadyové Malcolm Gladwell v knize Mžik.
Paní Magdu jsem vyšetřil a nic nenašel. Vysvětlil jsem jí, že pocity zalehnutí a hučení v uších se obvykle objeví v situaci, kdy je člověk vystavený nepříjemnému hluku nebo přívalu informací. Mozek se začne bránit a spustí „alarm“. Nejde o vážnou chorobu, ale o pokyn k tomu, aby si člověk odpočinul a „vyčistil“ hlavu.
V té době rostly houby jako po dešti. Každou volnou chvilku jsem vyrážel do lesa, který mám jen dvacet metrů od ordinace, a vracel se s košem plným hřibů. Neznám lepší způsob relaxace. Paní Magdě jsem poradil, ať na nic nečeká a také vyrazí. Abych odlehčil atmosféru, svěřil jsem se jí s čerstvým zážitkem.
„Před pár minutami jsem se zaběhnul podívat na hřibové naleziště. Narazil jsem tam na nějakého blbce manažera. Německy hulákal do mobilu a domlouval si kšefty. Rozléhalo se to stovky metrů daleko. Vůbec nebylo slyšet ticho. Měl jsem sto chutí mu ten mobil urazit větví. Z lesa jsem musel utéct. Ještě teď jsem nervózní a hučí mi v uších,“ postěžoval jsem si.
Paní Magda měnila barvu z rudé na zelenou, chvíli mlčela a pak vyhrkla: „To byl můj manžel. On takhle hlasitě mluví pořád.“
Z knihy Jana Hnízdila Mým marodům. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.