Dotek něhy

Nejprve mne napadlo, že zjistím jména téch chlapců a vyřídím si to s jejich otci. Ale neudělal jsem to. Rozhodl jsem se pro něco jiného, co bylo daleko důležitější. Vzal jsem moji malou holčičku na kolena, ta mne objala kolem krku a já jsem jí řekl, aby se těch chlapců nebála, protože ji budu chránit a postarám se o to, že když se k mojí princezně přiblíží, budou si zahrávat se životem.

A to Jenně stačilo. Sklouzla z mého klína a vyběhla ven.
Za chvíli však přiběhla zpět - a plakala. Odřela si koleno.
Vzal jsem ji opět do náruči a odnesl do koupelny. Chtěla mi říct, co se stalo.
"Točila jsem se dokola... jako helikoptéra... a potom jsem spadlaaaa ... " propukla v pláč.
"Neplač, to bude dobré," řekl jsem jí, když seděla na polici v koupelné.
"Můžeš mi na to dát tu legrační náplast?" "Jistě."
"Velkou?"
"Největší."
"Opravdu?"
Vzal jsem náplast s Mickey Mousem a přiložil ji na odřeninu. Pak jsem ji zvedl před zrcadlem, aby viděla, jak jí ta náplast sluší".
"Jéé, můžu to jít ukázat mamince?" "Jistě," usmál jsem se.
A to Jenně stačilo.

*** "Tatí..." Hlas přicházel z jiného světa - ze světa probuzených. Já jsem jej ignoroval a zůstal ve světě spících. "Tatíí..." Hlas byl nekompromisní. Otevřel jsem jedno oko. Naše tříletá Andrea seděla na mojí posteli, jen několik centimetrů od mé tváře.
,Tati, bojím se."
Otevřel jsem druhé oko. Byly tři hodiny ráno. "Co se děje?"
"Potšebuju batelku do postele." "Cože?"
"Potšebuju batelku do postele."
"Proč?" Plotoze je tma."
Řekl jsem jí, že se svítí, a že v předsíni je zapnuté světlo.
"Ale tati," argumentovala, "co kdyz otevzu oci a bude tma?"
"Řekni to ještě jednou."
"Ale tati," opakovala, "co kdyz otevzu oci a bude tma?"
Právě když jsem jí chtěl říct, že teď není ten nejlepší čas na tyto otázky, ozvala se moje žena. Vysvětlila mi, že kolem půlnoci vypadla elektřina a že se naše malá vzbudila do tmy. Nikde žádné světlo nesvítilo, a tak když Andrea otevřela oči, neviděla nic. Jen tmu.

I to nejtvrdší srdce by se slitovalo nad myšlenkami dítěte, které se vzbudí do takové tmy, že nemůže najít cestu ven ze svého pokoje.

Vylezl jsem z postele, v šuplíku jsem vyhledal baterku, Andreu jsem vzal do náruče a zanesl ji do její postýlky. Celou dobu jsem jí říkal, že maminka a tatínek jsou u ní a že se nemusí bát. Pak jsem ji uložil a dal pusu.
A to jí stačilo.

*** City mého dítěte někdo zranil. Řeknu jí, že ji mám rád. Mému dítěti někdo ublížil. Udělám cokoliv, aby mu bylo lépe. Moje dítě se bojí. Nepůjdu spát, dokud neusne.

Nejsem žádný hrdina. Nejsem žádná superhvězda. Nejsem nijak mimořádný. Jsem rodič. Když dítě něco bolí, jako rodič udělám to, co je přirozené. Pomůžu. A když pomůžu, neúčtuji si poplatek. Nežádám nic na oplátku. Když mé dítě pláče, nepřikazuji mu, aby se tvářilo tvrdé, aby drželo nos nahoře. Neptám se, proč si škrábe to stejné koleno nebo proč mne znova budí.

Nejsem genius, ale nikdo mi nemusel připomínat, že dítě není dospělý. Nemusíte být psychologové, abyste věděli, že děti se "vyvíjejí". Nemusíte mít moudrost Šalomouna, abyste věděli, že rozlité mléko se může utřít a rozbité talíře se mohou nahradit.

Nejsem prorok ani prorokův syn, ale něco mi říká, že v celém rozvrhu denních záležitostí a povinností jsou zaneseny i chvíle něhy, které jsou v vzácnější než chvíle strávené u počítače nebo za kazatelnou. Něco mi říká, že chvíle útěchy, které věnuji svým dětem, jsou jen malou zálohou, kterou platím předem za radost, když jednou uvidím, jak moje dcerka pro svou dcerku dělá to samé, co její táta dělal pro ni.

Chvíle útěchy od rodiče. Jako otec vám můžu říct, že jsou to ty nejsladší momenty celého dne. Přicházejí přirozeně. Přicházejí ochotně. Přicházejí radostně.

Pokud je to všechno pravda a pokud vím, že jednou z předností otcovství je utišit dítě, proč se potom tak bráním jít ke svému nebeskému Otci a říct si mu o útěchu?

Proč si myslím, že by neměl zájem o mé problémy? (Jsou přece tak malé ve srovnání s hladovějícími v Indii!)
Proč si myslím, že na mne nemá čas? (Má přece na starosti celý svět!)
Proč si myslím, že je unavený posloucháním stále stejných a starých problémů?
Proč si myslím, že se mi snaží vyhnout, když mě vidí přicházet?
Proč si myslím, že se dívá do svého seznamu, když prosím o odpuštění, a ptá se: "Nemyslíš si, že to už s tímhle hříchem přeháníš?"
Proč si myslím, že o něm musím hovořit svatým jazykem, kterým nemluvím s ostatními?
Proč si myslím, že "Otec lži" by neudělal to, co jsem měl chuť udělat otcům těch dvou chlapců z autobusu?
Myslím si, že jen básnil, když se mě ptal, jestli ptáci ve vzduchu nebo tráva mají starosti? (Jasně, že ne!) A pokud nemají, proč si myslím, že já je musím mít?
Proč ho neberu vážně, když říká: "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!"
Proč nenechám svého Otce, aby pro mne udělal to, co já sám jsem ochoten udělat pro svoje děti?" Učím se. Být otcem je lepší než kurz teologie. Být otcem mě naučilo, že když jsem kritizován, raněn nebo se bojím, je zde Otec, který je připraven pomoci mi a potěšit mne. Je tu Otec, který mě bude držet, dokud nebudu v pořádku, pomáhat, dokud se nenaučím žít se zraněním a který bude se mnou bdít, když se ve strachu probudím do tmy.
Tak to vždycky bude! A to mi stačí.