Jak milovat své dítě - kontakt očima

Aniž si to uvědomujeme, používáme kontaktu očima jako prvotního prostředku k vyjádření lásky, zvláště vůči dětem. Dítě používá kontaktu očima ve styku s rodiči (a také s ostatními lidmi), aby se citově nasytilo. Čím více rodiče navazují kontakt očima se svým dítětem, aby mu projevili lásku, tím více jí dítě vstřebá a tím plnější je jeho citová nádrž.

Co to vlastně je kontakt očima? Při tomto kontaktu se díváme do očí druhého člověka. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak důležitý je tento pohled. Zkusili jste někdy hovořit s člověkem, který se na vás nedíval a hleděl někam jinam, s nímž se vám kontakt očima nepodařilo vůbec navázat? Je to obtížný rozhovor. Naše city vůči takovému člověku jsou tím velmi ovlivněny. Máme raději lidi, kteří jsou schopni s námi navázat příjemný kontakt očima. Pohled z očí do očí je totiž příjemný, jestliže ho doprovází milá slova a přívětivý výraz obličeje, například úsměv.

Naneštěstí, aniž jsou si toho rodiče vědomi, mohou používat kontaktu očima také k tomu, aby dítěti předali jiné poselství. Tak například se rodiče mohou na dítě mile podívat jen za určitých podmínek – když dítě udělá něco obzvlášť dobře a naplní své rodiče pýchou. Kontakt očima vyjadřuje v takových chvílích lásku, která si klade podmínky. Dítě se za takových okolností nemůže dobře vyvíjet.

I když dítě hluboce milujeme, je nutné, abychom s ním kontakt očima ve vhodných chvílích navázali. Jinak od nás přijme špatné poselství a nebude cítit, že ho milujeme upřímně a bezpodmínečně.

Rodiče se snadno naučí zlozvyku dívat se dítěti do očí především tehdy, když mu chtějí říci něco nepříjemného nebo negativního. Víme, že dítě je nejvnímavější, když se mu díváme přímo do očí. Možná to děláme hlavně tehdy, když mu chceme dát nějaké příkazy nebo ho pokárat a kritizovat. To je ale nešťastná chyba. Nezapomeňme, že kontakt očima je jedním z hlavních zdrojů citové výživy dítěte. Pokud rodič používá tohoto mocného nástroje ke kontrole dítěte především negativním způsobem, dítě nemůže svého rodiče vidět jinak než převážně v negativním světle. Může to přinášet dobré výsledky, dokud je dítě malé. Dítě je ale poslušné a poddajné jen proto, že se bojí. Když povyroste, strach se promění v hněv, zášť a depresi.

Rodiče si mohou osvojit ještě horší zvyk. Mohou trestat dítě tím, že se mu do očí přestanou dívat. Je to kruté a my to často děláme svému partnerovi (přiznejme si to). Vědomě odmítnout oční kontakt dítěti je obvykle bolestnější než tělesný trest. Dítě to může úplně zničit. Může to být v jeho životě jedna z událostí, na kterou nikdy nezapomene.

Neměli bychom projevovat svou lásku dítěti podle toho, zda se nám jeho chování líbí nebo ne. Musíme mu lásku projevovat stále, bez zakolísání a bez ohledu na situaci. Se špatným chováním se můžeme vyrovnat jinými způsoby, které neovlivní náš láskyplný vztah.

Jsme vzorem

Znáte nějaké dítě, které působí nepříjemně nebo je dokonce neoblíbené? Když vás uvidí poprvé, bude se na vás pravděpodobně dívat jen krátkou chvíli. Potom se na vás podívá jen tehdy, když budete říkat nebo dělat něco zvlášť zajímavého. Jinak se vašemu pohledu vyhne. Tento vyhýbavý pohled je nepříjemný, škodlivý a časem se může ještě zhoršit.

Představte si, jakou má takové dítě nevýhodu. Bude ji mít po celý život. Uvědomte si, jak obtížně bude navazovat přátelské nebo jiné intimní vztahy. Jeho vrstevníci ho budou odmítat a nebudou ho mít rádi nejen teď, ale možná vždycky, protože naděje na změnu jeho způsobu navazování vztahů není v podstatě žádná. Dítě si svůj zlozvyk v první řadě neuvědomuje. Na druhé straně je neobyčejně těžké ho změnit, pokud sami rodiče nezmění svůj způsob používání kontaktu očima dřív, než bude dítě příliš velké. To je pro dítě největší naděje.

Tragické účinky tohoto nevhodného chování byly objeveny při vědeckém výzkumu na pediatrickém oddělení jedné nemocnice. Lékař, který se výzkumem zabýval, seděl na konci chodby a zaznamenával, kolikrát sestry a dobrovolní účastníci pokusu vstoupí do různých dětských pokojů. Zjistil, že některé děti jsou navštěvovány mnohem častěji než jiné. Důvody byly překvapující. Samozřejmě, že tu byla souvislost s vážností nemoci dítěte a s množstvím péče, kterou dítě vyžadovalo. Ale ani to nestačilo na vysvětlení velkých rozdílů v počtu kontaktů s jednotlivými dětskými pacienty. Možná, že jste to už uhodli. Kdykoliv sestry nebo dobrovolní pracovníci měli volnou chvíli nebo si mohli vybrat, do které místnosti vstoupí, přirozeně, že si zvolili dítě, s nímž měli nejpříjemnější vztah.

Co bylo příčinou rozdílů v dojmech z jednotlivých dětí? Bylo zde několik důvodů. Patřila mezi ně například čilost, verbální schopnost, spontánnost, ale nejdůležitějším faktorem byl pro všechny kontakt očima. Méně oblíbené děti se zpočátku na návštěvníka podívají úkosem a pak se okamžitě zadívají dolů nebo stranou. Později se tyto děti kontaktu očima vyhýbají, a je proto těžké s nimi navázat nějaký vztah. Dospělým se samozřejmě s těmito dětmi nejedná dobře.

Sestry ani dobrovolní pracovníci si neuvědomovali svou roli navázání komunikace s těmito dětmi. Neporozuměli jim a předpokládali, že tyto děti chtějí být samy nebo že je nemají rády. V důsledku toho se jim vyhýbali a ony se pak cítily ještě více nemilované, odmítnuté a bezcenné.

Totéž se odehrává v tisícerých domovech.

Na novém místě

Asi po týdnu jsme si všimli změny, která u nich nastala. Začali být plačtiví, stále nám byli v patách, snadno se rozčílili, prali se, pletli se nám pod nohama a byli popudliví. V té době jsme měli s mou ženou Pat plné ruce práce, abychom stačili v domě vše dodělat, než nastoupím do práce. Jejich chování nás obtěžovalo a dráždilo, ale pak jsme si uvědomili, že to způsobilo stěhování.

Jednou večer jsem o chlapcích přemýšlel a představoval si sebe na jejich místě. Brzy mne napadlo vysvětlení jejich špatného chování. Pat a já jsme byli doma s chlapci vlastně celé dny a noci a často jsme na ně mluvili. Byli jsme ale tak zaměstnáni prací v domě, že jsme jim nevěnovali pozornost, jakou by si zasloužili. Nikdy jsme s nimi nenavázali kontakt očima a jen velmi zřídka jsme se jich fyzicky dotkli. Jejich citové nádrže se vyprázdnily, a proto se nás oba svým chováním neustále ptali: „Máte mě rádi?“ Oba se ptali svým dětským, iracionálním způsobem: „Máte mě rádi i tady v našem novém domě? Nezměnilo se něco? Máte mě pořád stejně rádi?“ Tyto otázky jsou typické pro děti, které se ocitly uprostřed změn.

Když jsem pochopil, o jaký problém se jedná, hovořil jsem o tom s Pat. Myslím, že zpočátku byla trochu nedůvěřivá, ale později byla ochotná vyzkoušet cokoliv.

Druhý den jsme se snažili navázat s chlapci kontakt očima, kdykoliv pro to nastala vhodná chvíle – když nám chlapci něco říkali (zároveň jsme jim pozorně naslouchali) nebo když jsme něco říkali my jim. Věnovali jsme jim pozornost, kdykoliv to bylo možné. Změna byla dramatická. Protože se jejich citové nádrže naplnily, začali se opět chovat spokojeně a radostně a brzy se nám přestali plést pod nohama. Začali si spolu hrát a cítili se šťastní. Shodli jsme se s Pat na tom, že jsme jim svůj čas nevěnovali nadarmo. Práce jsme udělali mnohem víc, než když se nám všude pletli, ale co bylo ještě důležitější, oba byli zase šťastní.