Pozdě bycha honiti

Petr, Jakub a Jan si na vrcholu hory, kam je přivedl Ježíš, chvíli zdřímli. Byli tak unavení, že je neprobudil ohromující jas dvou mužů, kteří přišli z nebe povzbudit jejich Mistra. Dokonce je neprobudil ani rozhovor, který Ježíš s Mojžíšem a Eliášem vedl.

V okamžiku, kdy se vzbudili, už jen viděli, jak Mojžíš a Eliáš stoupají vzhůru. Petr to chtěl zachránit. Vždy byl mluvčím ostatních a tak teď vyhrkl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“

Hned, jak ta slova vyřkl, si Petr uvědomil, jaký je to nesmysl. Ježíš nepřišel na naši zemi, aby zde na nějakém kopci kempoval s Mojžíšem a Eliášem. To mohl zůstat v nebi. Přišel, aby svou službou a svými slovy ukázal skutečný charakter Boha. V tom, co dělal a mluvil, měli lidé objevit Boha, který je miluje.

Je zajímavé, že Ježíš na jeho blábol nereaguje. Proč? Bylo by to zbytečné. Věděl, že to Petrovi už došlo. Ježíš jedná stejně i se mnou, když se mi podaří říci něco podobného.

Petr chtěl zachránit situaci. Věděl, že zaspali důležitou událost, a teď chtěl vrátit čas. Jenže i naše lidové přísloví říká: „Pozdě bycha honiti!“

Ztracený čas nenahradím a nevrátím nazpět. Když se mi stane něco podobného jako těm třem, nemá cenu, abych se to pokoušel napravit nějakým breptáním. Místo moudra totiž z mých úst vyjde podobný blábol, jako z těch Petrových. Raději přiznám svou chybu, přijmu od Boha odpuštění a jdu dál.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.