Ryzí víra

Ve středověku lidé obdivovali poustevníky, kteří se vzdali života ve společnosti a uzavřeli se v samotě, aby tak mohli lépe rozjímat nad svou vírou.

I dnes máme své „poustevníky“, kteří se celý život věnují „teorii víry“. Dokážou poutavě mluvit a my si říkáme, že těm velikánům víry nesaháme ani po kotníky.

Jenže Ježíš obrací naši pozornost od teorie k praxi. Teorie není špatná. Pokud se ale nepřenáší do naší každodenní praxe, je k ničemu.

Moje máma měla malou sousedku. Věkem by to mohla být její pravnučka. Ta malá přicházela každý den na návštěvu. Někdy si stihla vzít jen něco dobrého na zub, jindy měla potřebu vyprávět o tom, co právě prožívala. A také ráda naslouchala. Proč chodila za tou „starou paní“? Protože měla pocit, že je u ní „přijímána“.

Ryzost víry prověří to, jak se chovám k těm nejslabším. K dětem, bezdomovcům, postiženým, vdovám a k seniorům. Nepotřebuji k tomu znát celou Bibli a mít doktorát z teologie. Stačí, když si vezmu k srdci radu Starého zákona: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ … „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37.39).

Víra funguje jen tehdy, když staví na Boží lásce, která se pak přenáší do našich mezilidských vztahů. Taková víra dává sílu, odvahu i chuť přijímat ty, kteří to právě potřebují.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.