Co dám na první místo?

Některá Ježíšova slova je možné správně pochopit jen tehdy, když známe tehdejší zvyklosti. Pokud je čteme bez poznání dobového kontextu, můžeme si je vyložit úplně špatně.

Vzpomínám, jak se mne jednou učitel v občanské nauce zeptal, zda půjdu na pohřeb svého otce, až jednou zemře. Řekl jsem mu, že pokud budu živý a zdravý, tak určitě. V té chvíli vzal do ruky své poznámky a přečetl Ježíšova slova, o kterých dnes budeme uvažovat. Pak mi řekl, že pokud půjdu na pohřeb svého otce, budu špatný křesťan. Pak mi poradil, ať se na takovou víru, která mi zakazuje dokonce i pohřeb tatínka, vykašlu.

Musím přiznat, že mne tehdy dostal. Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Doma jsem se o tom zmínil tátovi. Ten mi napřed vyprávěl, jak to tehdy chodilo. Pohřeb otci dělal vždy prvorozený syn. Ten pak vyřizoval pozůstalost, dělil majetek a nakonec po svém tátovi jako dědic převzal rodinnou firmu a dál s ní hospodařil.

Muž, kterého Ježíš vyzval, aby přijal místo mezi jeho učedníky, se měl rozhodnout, zda přijme Stvořitelovo povolání a předá rodinnou firmu dalšímu sourozenci v pořadí, nebo dá přednost svému podnikání.

V životě každého z nás nastávají situace, kdy se musíme rozhodnout, co dáme na první místo. Ježíš mi radí, aby to bylo jeho království. To ostatní nám už přidá náš nový Král.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.