Knedlíková kultura
Jasně: chuť k jídlu, trávení, správný rytmus srdečního tepu, ten nejoptimálnější tlak, potence, optimismus, mít dobré EKG, EEG, KGB a STB - pardon, ty poslední byly spíše proti zdraví. Hodně lidí si nějak za celý život nestačilo povšimnout, že nemoci nejsou to nejhorší, co nás v životě sužuje.
Z toho důvodu při průzkumu veřejného mínění v ČR je vždy na nejvyšších místech v důležitosti a užitečnosti povolání lékaře, na poslední místo řadí Češi povolání faráře a kněze. „Ti jsou celkem k ničemu, míní, důležité je trávení a sex", a o to se nám přece starají doktoři. To je obraz našeho národa. Silní, vykrmení, bujní - a duchovně tupí - takoví nejsou zdaleka všichni lidé, ale je jich děsivě moc. Také se tomu říká „knedlíková kultura". Říkám to jako člověk, který je nemocný a má rád knedlíky. Ale nefandím lidem, kterým je jedno, proč žijí - hlavně že jsou zdraví. Že jim dupou králíci.
Není vám to také divné?
Nevím, zda jenom mně je už dlouho divné, jak jsou nemocnice přeplněny lidmi. A kolik je v moderním věku nejrůznějších chorob přesto, že medicína udělala tak velké pokroky. Ať vejdeme do kterékoli ordinace, všude a pořád plno lidí. Snad by se to dalo vysvětlit tím, že lidí je jednak víc než dřív, a že také více o své zdraví pečují, proto se tlačí u doktorů. Ale asi to jen tím nebude. Zdravotnických zařízení je také víc a nejsou plné jenom čekárny, ale i lůžková oddělení, na operace se čeká často týdny i měsíce, velké procento porodů je rizikových, staré nemoci se vrací (TBC), nové se objevují (AIDS) a krematoria jsou také pořádně vytížena.
Není to divné, ve století tak obrovského pokroku medicíny, důrazů na hygienu, prevenci, očkování, prohlídky - ve století genetiky a biochemie? Lidí je víc, ale nemocí také. Doktor Judah Feynman poukazuje na to, že lékařské encyklopedie registrují patnáct až dvacet tisíc lidských chorob, a z nich méně než tisíc lze „vyléčit" nebo úplně zastavit. Daleko více nemocí moderní medicína neumí ovlivnit ani zmírněním příznaků. To je také důvod, proč se rozmáhá alternativní medicína.
Vedlejší účinky
Čím to je, že dnes lidé usilují o zdraví, a ono před nimi utíká? Čím to je, že přes nebývalou péči o člověka už od kojeneckého věku nás řada chorob trápí často už v mládí? Je to proto, že v našem životě je mnoho věcí, které člověk získává jen jako „side effect" - vedlejší produkt, vedlejší účinek.
Na tuto záhadnou skutečnost poukázal největší lékař všech dob, Ježíš Kristus. Ten jednou řekl zvláštní poučku: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechny ostatní věci vám budou přidány."
Tento výrok vyjadřuje velmi krátce a výstižně jeden z největších průšvihů moderní doby: lidé hledají pilně a intenzívně zdraví, klid, štěstí, pohodu atd. - ale nenalézají je - jakoby před nimi utíkaly. Touží po zdraví a jsou často nemocní. Hledají klid, pokoj a jistotu - a prožívají velký strach, obavy a nejistoty. Vytoužené štěstí před nimi prchá jak jejich vlastní stín. Je to proto, že to, co by měli hledat na prvním místě, nehledají! To je průšvih naší doby.
Hlavně to zdraví
Určitě všichni známe spoustu lidí, kteří, jakmile je někde píchne, už běží k doktorovi. Lékaři by mohli vyprávět romány o těchto „o sebe pečujících a stále sebe pozorujících" pacientech. Jsou většinou „permanentně" nemocní! Na všechno alergičtí, pokud je v okruhu jednoho kilometru jeden mikrob, „určitě se jím nakazí". „Nemohou nic zvedat, nikomu nic pomáhat, nesmí se namáhat" - aby si neublížili. „Pan doktor mi to zakázal" (abych ti projevil lásku a pomohl ti, nebo se o to alespoň pokusil).
Vypráví se takový příběh. Sněhová vánice zasáhla skupinu lidí kdesi v horách. Všichni nějakou dobu postupovali společně, ale pak jeden už nemohl a zhroutil se. Ostatní se radili, co s ním, a došli k závěru, nechat ho na místě, protože by všichni zmrzli. Jen jeden z nich nesouhlasil. Nechal ostatní jít kupředu, a rozhodl se, že vyčerpaného kamaráda ponese či potáhne sám. Ostatní šli rychle kupředu a ztratili se mu z očí. On postupoval velmi pomalu, krok po kroku, vypadalo to jako celá věčnost. Přesto se vynaloženou námahou, jak kamaráda vláčel s sebou, trochu zahřál. Zanedlouho vánice ustala a on spatřil nedaleko horskou chatu. Jaké bylo však jeho překvapení, když těsně před ní uviděl v závěji zmrzlá těla všech těch, kteří spěchali za záchranou. On i jeho kamarád však byli zachráněni.
Tak i zdraví je výsledkem vedlejšího účinku. Zdraví je ovocem hlubšího vztahu s Bohem - dárcem zdraví i délky života. V Bibli čteme: „Boha se boj, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví." (Přísloví 3,7) Zdraví tedy dostáváme jen mimochodem, když se (mimo jiné také) bojíme Boha. Ovšem ke zdraví vede i řada dalších důležitých vlastností a nelze jednoznačně odvodit, že nemocný je ten, kdo se Boha nebojí a hřeší. Bůh je svrchovaný, svými radami nás učí, která cesta kam vede, a které výsledky (účinky) můžeme očekávat při určité snaze. Ale jak tomu je u všech dobrých rad a moudrých návodů (v Bibli i v lidské oblasti), vždy ještě zůstává prostor pro překvapení a jiné výsledky, než bychom očekávali. Nezapomínejme, že svrchovanost „výrobce", tvůrce je vždy víc i než jeho vlastní návod. Z ničeho si nemáme udělat modlu, ani z tvůrcova návodu, byť sebelepšího. Nad Biblí stojí živý Bůh, asi jako nad dopravní značkou či předpisem má svrchovanou pravomoc policista. Může vás poslat na červenou, po chodníku či do protisměru. Ale jezdit tak běžně se nedoporučuje - pro zdraví naše i našich bližních.
Jen ať nám slouží
Hlavní je, aby měl člověk v pořádku rozum. Kdo jej v pořádku má, ví, že nejdůležitější je poznat smysl života a pevně se držet toho, co je správné. Tedy toho, co souvisí s pravdou. O tom, co souvisí s pravdou, nás učí mnoho ušlechtilých lidí, kteří často obětovali kariéru, peníze a lidskou slávu, aby mohli druhé k pravdě přivádět. Duchovní pomoci se věnují profesionálně, ať už s Biblí nebo bez ní. Proto povolání kazatele, misionáře či kněze hodnotím jako zdaleka nejdůležitější. Ti především učí (měli by učit), který život vede ke zdraví a který postoj vede k životu. Misionáři a kazatelé mají vůbec tu nejtěžší práci na světě - byť by si „malý český člověk" myslel, že „nic nedělají" nebo že to jsou parazité.
Ať si to jde každý zkusit - a hned se vrátí k zednické lžíci, k počítači či rýsovacímu prknu. Zjistí, že celý den vykládat vagóny nebo kydat hnůj je o mnoho lehčí než řešit lidské problémy. Učit druhé žít - dnes tak málo ceněná dovednost - to je vůbec to nejdůležitější a nejtěžší. A kdyby to lidé uměli, ani by doktorů (těch MUDr. i JUDr.) nebylo tolik potřeba! A nebylo by potřeba celé řady jiných věcí. Množství profesí by odpadlo, kdyby lidé smýšleli a žili podle pravdy. Kdyby bylo dost těch, kteří druhé lidi vedou k ušlechtilé víře a kdyby bylo dostatek těch, kteří o toto vedení stojí.
Mnoho lidí s ušlechtilou vírou pracuje v nemocnicích, sociálních ústavech, starobincích, psychiatrických léčebnách, charitativních organizacích, církvích a podobně. I tito lidé mohou druhým pomáhat jak tělesně, tak i duchovně, neboť většina z nich tuto práci nedělá pro peníze, ale jako poslání. Věnovat se však „na plný úvazek" misijní činnosti, kázání a vyučování, to je vůbec to nejtěžší. Je to tak těžké ze dvou důvodů. Jednak takový člověk (misionář, kazatel) musí sám velmi hodnotný život žít, mít ušlechtilou víru i praktický život, ale na druhé straně trpělivě snášet pohrdání (někdy pronásledování) a to, že tyto hodnoty nejsou v současné společnosti uznávány, ceněny a tudíž ani žádány. Je obtížné nabízet něco, o co málokdo stojí, i když vidíme, jak moc to lidé potřebují.
Při paraolympijských hrách, které se konaly před několika lety v Seattlu, nastoupilo na start devět závodníků k běhu na 100 yardů. Všichni byli tělesně nebo duševně postiženi. Po startu vyrazili - až na malého chlapce, který klopýtl, upadl a začal plakat. Ostatní to zaslechli, zpomalili, ohlédli se a všichni do jednoho se vrátili. Jedna holčička s Downovým syndromem se nad ním sklonila, dala mu pusu a řekla: „Tohle ti pomůže." Všech devět se pak spojilo za paže a šli společně k cílové čáře. Celý stadión se zvedl a několik minut nadšeně jásal. Lidé, kteří tam byli, stále o této příhodě mluví. Proč?
Protože někde úplně hluboko uvnitř cítíme: To, na čem v tomto životě záleží, není náš vlastní úspěch. V tomto životě záleží na tom, abychom druhým pomáhali zvítězit, i když to bude znamenat, že sami zpomalíme a změníme kurs. Velikost člověka nezáleží v dokonalém fungování jeho svalů.