Kremace bez obřadu
Linda Sokačová reaguje na výtky adresované čerstvě zvolené europoslankyni za ODS JUDr. Andree Češkové, která ve své volební kampani nezmínila, že je v pokročilém stupni těhotenství.
Samozřejmě nás nepřekvapí názor Lindy Sokačové, že lze skloubit péči o malé dítě s prací v Evropském parlamentu.
Ano, jistě nějak lze. Linda Sokačová upozorňuje, že „kvalitní péči o děti je možné zajistit různými způsoby". Ve svém článku mimo jiné uvádí, že „existují různé formy flexibilní práce, zařízení a služeb péče o děti a vzdělávacích aktivit". I v tom má nepochybně pravdu. Existují paní na hlídání, ale i internátní školy. Kdysi u nás existovaly i týdenní jesle. Možná zase budou zavedeny. Je také možné svěřit dítě do péče prarodičů. Možností různých řešení je bezpočet.
Je-li něco možné, neznamená to ale automaticky, že je to také správné. A já si myslím, že řešení Andrey Češkové správné není. Jsem přesvědčen, že nejvíce to odskáče její dosud nenarozené dítě.
Nejde mi vůbec o to, zavádět nějaká legislativní opatření, která by maminky nutila, aby se věnovala svým batolatům. Takové věci se legislativou řešit nedají. Jsem ovšem přesvědčen, že naše společnost se vydala falešnou cestou, která nakonec nevede k cíli.
Jde o celkový přístup k životu. Postmoderní člověk zcela ztratil perspektivu věčnosti. Ví, že pokud vše dobře dopadne, má zde na zemi vyměřeno nějakých sedmdesát, osmdesát, devadesát, ba snad i sto let. O stáří raději moc nepřemýšlí, natož o smrti. Zvláště v Česku se lidé smrti děsí natolik, že o ní nechtějí ani uvažovat, ba ani slyšet. Přizpůsobují tomu svůj život - své rodiče nechávají vesměs umírat v nemocnici nebo v „eldéenkách", v lepším případě v hospicích, a v posledních letech se pokud možno vyhýbají i jakémukoli pohřebnímu obřadu. Je to poměrně rychlý vývoj. V osmdesátých letech jsem byl vikářem evangelické církve a konal jsem zhruba deset až patnáct pohřebních rozloučení ročně. Strašnické krematorium „jelo" na plné obrátky v malé i velké obřadní síni. Kremace bez obřadu byla naprostou výjimkou.
V devadesátých letech jsem přestal být vikářem evangelické církve. Jako pastor Křesťanských společenství jsem chodil do krematorií a na pohřby mnohem méně; od roku 2004 již nejsem „duchovním". Nedávno jsem byl požádán, abych se v krematoriu rozloučil se starým přítelem. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že toho dne se jednalo o jediné rozloučení ve velké obřadní síni. V malé několik obřadů bylo; kremace bez obřadu ale vysoce převažovaly.
Čím to je? Lidé, kteří nemají perspektivu věčnosti, se brání jakémukoli setkání se smrtí. Snaží se vyhnout všemu, co by smrt nějak připomínalo. Jelikož nevědí o věčnosti, musí se pokusit všechno stačit během svého krátkého života. A tak mnozí zkoušejí vše, a často téměř všechno najednou: mimo jiné mateřství i zaměstnání. Lidé mají strach, aby jim něco neuniklo. A já se obávám, že jim pak uniká vlastně vše.
Kdosi prohlásil, že má-li vyrůst emocionálně vyrovnaný mladý člověk, je k tomu potřeba zhruba osmnáctileté trpělivé, láskyplné péče obou rodičů. Ve všech ostatních případech dítě vyrůstá s určitým deficitem. Můžete tento deficit všelijak bagatelizovat, můžete sami sebe přesvědčit - nebo se nechat přesvědčit někým jiným - že vašemu dítěti vlastně nic neschází, ale, jak říká český klasik, to je asi tak vše, co s tím můžete udělat.
V naší společnosti už rozklad rodiny pokročil natolik, že úplná a funkční rodina je naprostou výjimkou. Několik takových rodin znám, ale je jich opravdu málo. To znamená, že většina z nás vyrůstala s různými většími či menšími deficity. Dalším důsledkem je, že většina mladých lidí, kteří dnes míní vážně založení rodiny (a takových mladých lidí není nikterak mnoho), vyrůstá bez funkčních vzorů. I když nakrásně chtějí založit pevné manželství a stabilní rodinu, zdaleka ne vždy vědí, jak na to.
Celá řada lidí - ne-li většina - nakonec vzdá jakékoli úsilí o zbudování svého manželství a smíří se s rozpadem své rodiny. Jsou obklopeni ideologií, která hlásá, že heterosexuální rodina je vlastně jen jedním z možných způsobů, jak prožít svůj život, a možná zdaleka ne ten nejlepší. Nabízí se různé homosexuální svazky nebo možnost prožít svůj život jako „svobodná matka"; možná, že ještě před zánikem této společnosti se otevřou i další kreativní možnosti, jako třeba jakési skupinové manželství několika mužů či žen, bigamie, biandrie a s postupným prosazováním „práv zvířat" snad i soužití člověka s pejskem nebo s koněm...
Dan Drápal