Méněcenný muž

V Africe se vypráví příběh o náčelníkovi, který svolal do své chýše všechny muže z vesnice. Zdálo se mu, že muži se příliš podřizují ženám. Aby zjistil, jak se věci mají, požádal ty, nad nimiž vládne žena, aby odešli dveřmi napravo, a ty, kteří jsou doma pány, aby odešli dveřmi nalevo. A hle, všichni náčelníkovi muži odešli pravými dveřmi, až na jednoho. Náčelník si muže svolal ještě jednou a přede všemi toho osamělého vlka pochválil: "Máme ve vesnici alespoň jednoho opravdového muže", řekl, a pak ho požádal: "Mohl bys nám povědět, v čem spočívá tvé tajemství?" Muž se trochu ostýchal, ale nakonec povídá: "Náčelníku, když jsem ráno odcházel, žena mi řekla: Muži, nikdy nechoď s davem!"

Odkud se tenhle pocit podrobenosti ženě a pocit méněcennosti bere? Myslím, že kořeny jsou někde v skutečnosti, že žena má jisté dary, které sice muž může mít také, ale jen v mnohem menši míře. Na mysli mám dar intuice. Vypadá to, jako by žena některé věci věděla sama od sebe, intuitivně, bez dlouhého promýšlení a přemítání. Její rozhodnutí určí srdce. Zatímco muž řekne "tak to myslím", žena se kloní spíše k "tak to cítím". Má převahu, protože si nepotřebuje věci promýšlet. Jistěže je to relativní, jsou muži obdaření intuicí, právě tak jako jsou i ženy, které jí mají jen málo. Také jsem pozoroval, že čím je žena emancipovanější, tím je toto obdarování u ní chudší. Obecně však můžeme s jistotou říci, že intuice je více darem žen než mužů.

Když máme s manželkou udělat nějaké důležité rozhodnutí, beru obvykle kus papíru, rozdělím ho v půli čarou a pak napíšu na pravou stranu všechny důvody pro a na levou důvody proti. Po dlouhých hodinách a někdy i dnech přemýšlení jsem tam, kde jsem byl na začátku, až ke mně má paní přijde do pracovny a s rozzářenýma očima řekne: "Víš co uděláme? My to pozvání přijmeme," nebo "A co třeba udělat to takhle?" Za téměř třicet let manželství se nestalo, že by se nějak podstatně zmýlila.

Podobné zkušenosti dávají muži pocit méněcennosti. Navzdory dlouhému přemýšlení nepřichází problému na kloub a nedospívá k žádnému rychlému řešení, na které žena přichází jakoby bez přemýšlení. Tak, jak se žena může spolehnout na svůj cit, se muž na svůj intelekt spolehnout nemůže. A protože muž se na své pocity teprve nemůže spolehnout, podezírá ženský intelekt, a to ho činí ještě nejistějším.

Muž se se ženou nemůže měřit ani po tělesné stránce. Například svým zevnějškem muž poutá mnohem méně pozornosti než žena. Když na ulici potkáte nějaký pár nebo když se ve výkladu fotostudia díváte na svatební fotografie, žena si vždy nejdříve prohlíží ženu. A muž? Přirozeně, že se i on dívá především na ženu. Když se říká ženám "krásné pohlaví", je v tom kus pravdy.

Mužův pocit méněcennosti by snad bylo možné vysvětlit i tím, jak prožívá a zakouší sex. Přinejmenším na začátku manželství manžel dosahuje vyvrcholení a prožívá sexuální rozkoš mnohem snadněji a rychleji než manželka, a právě toto "dostávání zadarmo" nám mužům dává pocit "lacinosti". Také si musíme přiznat, že dokážeme dosáhnout sexuálního uspokojení bez vnitřní účastí, bez osobního odevzdání se a dokonce bez toho, že bychom "investovali" své pocity. Ve chvíli, kdy se fyzicky obracíme k ženě, můžeme zůstat vnitřně obráceni zcela k sobě.
Zoologové říkají, že ve světě zvířat je možné pozorovat sexuální rozkoš jen u samců. Na rozdíl od své manželky si muž připadá hodně nízko, ano, dokonce jako zvíře, a proto se cítí méněcenný.

Tento pocit pro nás může znamenat prožívat sexuální rozkoš a současně být nešťastný. Zároveň tušíme, že zatímco jsme schopni od sebe oddělit sexuální rozkoš a lásku, pro ženu je něco takového hluboce cizí. Zatímco muž může svou sexuální touhu uspokojit pohlavním stykem bez lásky, pro ženu to obvykle možné není.

Z knihy Waltera Trobische "Jaký je muž & co by o tom měla vědět žena".