Nebreč! Chlapi přece nepláčou

Babička nemluvila. Vzala nějakou láhev a jejím obsahem mi polila všechny rány. Předchozí bolest nebyla ničím proti tomu, co následovalo. Několik minut jsem řval jak tur a běhal po schodech nahoru a dolů, abych to mučení přežil. Alkohol jako desinfekce zapůsobil a na konci prázdnin už skoro ani nebylo znát, že se mi něco stalo. Jenže v mé dětské duši zůstala dědova slova „chlapi přece nepláčou“.

Od různých lidí jsem je od té doby slyšel ještě mnohokrát. A protože jsem chtěl být chlap, učil jsem se neplakat. Držet bolest v sobě. Připadal jsem si jako Vinnetou, kterého mohli mučit, a on nepohnul jediným svalem v obličeji. Pláč jsem považoval za slabost. Naučil jsem se přemáhat bolest a neuvědomoval si, že to není řešení. Stal se ze mne člověk, který sice neplakal, ale uměl oplácet a mstít se…

Vlastně až v manželství jsem začal poznávat, že pláč není jen něco negativního. Manželka si chvíli poplakala, slzy vyplavily bolest a po chvíli byla v pořádku. Já nosil bolest v sobě. Po čase jsem jí ten pláč dokonce začal závidět. „Neblbni. Jsi přece chlap,“ říkal jsem si v takových chvílích.

Jednou ráno jsem v Bibli četl v knize proroka Jeremjáše zvláštní Boží vyznání, které mne šokovalo: „O to více je mi však Moábu líto a velmi se kvůli němu rmoutím. Naříkám kvůli každému obyvateli Kír-cheresu a roním slzy nad lidmi ze Sibmy, kraje vinohradů, ještě více, než jsem plakal nad Jerezem…“ (Jeremjáš 48,31.32).

Bůh pláče! On se za své slzy nestydí! Dokonce to nechá zapsat do Bible! Napadla mě i otázka: „Je Bůh chlap, když pláče a naříká?“ Může brečet chlap, aniž by přestal být chlapem?

Vzpomínám si na setkání s člověkem, kterého jsem si velice vážil. Ležel v nemocnici a věděl, že brzo umře. Když jsem ho jako mladý pastor navštívil, svěřil se mi, že se bojí smrti. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Tak jsem ho objal a on se rozplakal. Po chvíli jsem plakal i já a on mi později řekl, že přesně to potřeboval.

Od té doby jsem takhle plakal vícekrát a bylo mi jedno, co si o tom kdo myslel.

Pokud se jednou dočkám vnuka, budu ho (mimo jiné) učit překonávat bolest. Ale nikdy ode mne neuslyší: „Nebreč, to chlapi nedělají!“ Když bude důvod, budu plakat s ním, aby věděl, že i chlapi někdy pláčou.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův Blog. Vydal Advent-Orion.