Nedostatečná disciplína

Takové dítě vyrůstá s tím, že má o sobě dost špatnou představu a je si jenom mlhavě vědomo své vlastní identity. Vzhledem k tomu, že mu chybí silná osobnost, musí se k někomu přidat, aby se cítilo být kompletní. Soustavně napodobuje ostatní v naději, že si tím potvrdí svoji vlastní totožnost. Je výjimečně závislé a patří k rizikové skupině se sklonem k nadužívání alkoholu či drog.

Podle dr. Campbella může být nepřítomnost jasných hranic pro dítě stejně traumatická jako extrémní zanedbávání ze strany rodiče (ke kterému dochází, když už dítě není rodičovou prioritou) či incest (strašlivý důsledek převrácení rodičovské a dětské role).

Dítě má nárok na to, aby se mu dostalo disciplíny, tedy především jasné definice toho, co je dobré a co je špatné, co je dovoleno a co je zakázáno. Bez disciplíny dojde u dítěte zcela jistě k problémům s rozvojem osobnosti, jež se projeví velmi chabým rozvojem životních dovedností. K tomu se přidávají i psychické problémy, protože dítě, kterému se nedostalo té přednosti, aby se naučilo respektovat určitý počet omezení a zákazů, nedokáže racionálně a jasně uvažovat.

Bude pro něj také výjimečně obtížné se otevřít vůči druhým; pokud to dokáže, bude na sebe nahlížet jako na chodící mrtvolu, bude se cítit jako člověk, který není schopen užívat si života, mučený „zlými předtuchami", pocity „hrozícího zla", „pocitem všezahrnující temnoty". Bude mluvit o chvílích, kdy „se nedokáže zbavit bolesti", jež tyto pocity způsobují. Cítí se, jako by byl „pod černou dekou".

Na tato osobní odhalení by neměla zapomínat žádná matka ani žádný otec, kteří váhají vzít do ruky osud svého vlastního dítěte, kteří se mu bojí říct ne anebo poranit jeho city tím, že mu odmítnou něco poskytnout, třeba nějakou sladkost. Ve skutečnosti se mají věci úplně jinak.

Jak říká dr. Campbell: „Stres na děti velmi snadno působí a způsobuje u nich nevyzpytatelné chování. A vzhledem k tomu, že stres není nikdy stálý, ani jejich chování není nikdy stálé ... Někdy se zdá, že se chovají normálně, a pak se najednou začnou projevovat zcela iracionálně. Jejich chování je proměnlivé. Můžete si snadno představit, jaká je to mizérie, když se vaše myšlení neustále mění."

Je jistě obtížné představit si, že by šlo úspěšně vychovat dítě bez lásky, ale je zcela nemyslitelné předpokládat, že by se to mohlo podařit bez nezbytného množství nediskutovatelných „ne", neodvolatelných příkazů a absolutních zákazů. Dítě, jež je milováno, se nevyhnutelně setká s autoritou, které bude mít silnou tendenci se poddat. (...)

Dítě musí být za všech okolností svědkem toho, že matka respektuje otce a otec respektuje matku. Jestli matka řekne: „Dnes půjdeš do postele v sedm hodin," otec může přidat jenom: „Poslouchej matku a dělej, jak ti řekla." Je to tak jednoduché. Dítě vychované podle matčina řádu (ano znamená ano a ne znamená ne) a otcových standardů (které platí vždycky, nezávisle na tom, jak hodně dítě pláče, křičí a vzteká se), nebude mít žádnou jinou volbu než oba rodiče respektovat.

Kde je uznaná autorita a pevná disciplína, tam je pocit bezpečí. Když říkáme, že děti nelze vychovávat bez disciplíny, vlastně to znamená, že je nelze vychovávat bez toho, aniž by se jim dostalo pocitu bezpečí. Nedostatečná autorita vnáší do dětské mysli nevyhnutelně nepořádek, zmatek, úzkost a neklid, a to všechno přispívá ke značnému utrpení. Ukáznit dítě, naučit je rozdílu mezi správným a špatným, mezi povoleným a zakázaným, to znamená dítě milovat.

Pokud chceme dítě vychovat s cílem, aby z něj vyrostl zdravý, produktivní a nezávislý dospělý člověk, nezapomeňme, že láska znamená mnohem častěji říct „ne" než říct „ano". Láska znamená nenechat dítě dělat to, co se mu líbí.

Životní realita

„Dítě ... má být vychováváno v duchu porozumění, tolerance, přátelství, míru a všeobecného bratrství a při plném vědomí, že jeho energie a nadání by měly být dány do služeb jeho bližních."

Je špatné nechat dítě dělat to, co se mu líbí, a je stejně špatné dovolit mu myslet si, že je lepší nebo horší než jeho soused. Vychovávání dětí na základě porovnávání je velmi krutou podobou zneužívání.

Když porovnáváme své děti s jinými dětmi a soustavně jim říkáme, že druhé děti jsou lepší anebo ne tak dobré jako ony, když dáváme nějaké jiné dítě za příklad někoho, kdo je více (nebo méně) inteligentní, více (nebo méně) bohatý nebo více (nebo méně) krásný, když zaséváme do svých dětí pocit, že musí být jiné, než jsou, mají-li si zasloužit naši pozornost, lásku a přijetí, klademe jim pro svoji lásku podmínky. Tím je ve skutečnosti vlastně odmítáme. Současně je také ničíme, protože ve chvíli, kdy člověk začne věřit, že je lepší nebo ne tak dobrý jako někdo druhý, přestává být opravdu lidským. Pocity tolerance, přátelství a bratrství, které člověk potřebuje, aby mohl věnovat svůj talent a energii, jíž disponuje, ke službě svým vrstevníkům, se nemohou rozvinout a jeho srdce vyschne jako travnatá step v srpnu.

Dítě, kterému vzkazujeme, že je horší než jiné děti, uvěří, že jiní jsou lepší než ono. Jak může pak věřit, že jej druzí potřebují? A když se mu dostane informace, že je lepší než ostatní, jak by si pak mohlo myslet, že by druhé mohlo někdy potřebovat? Ať to vezmeme z kteréhokoliv konce, dítě, které je vychováváno porovnáváním s druhými, zůstane izolované a oddělené od ostatních. Stane se nástrojem hrdosti nebo studu, pohrdání nebo závisti. Ve všech případech není o co stát; tyto vlastnosti jsou všechny výjimečně zničující a znetvoří jeho mysl do té míry, že se pro něj „ostatní" stanou nepřáteli, jenž je třeba držet si od těla, nebo je možná odstranit anebo dokonce zničit. (...)

Sklízíme to, co sejeme. Vyhoďte nějaký předmět do vzduchu a vždycky spadne na zem. Zasejte vítr a sklidíte bouři. Každá příčina má svůj následek a každý čin své důsledky. Můžete se na to spolehnout stejně, jako se spoléháte, že po noci přijde den, po zimě jaro a že slunce vychází na východě a zapadá na západě. Platí to bez výjimky pro každou osobu na zemi.

Je to něco, co musíme všichni pochopit, nástroj k životu, který všichni potřebujeme, máme-li zvítězit v bitvách, jež vedeme sami v sobě. Tuto nepostradatelnou pravdu však dokáží přijmout pouze děti, které vyrůstají s pocitem bezpečí, které jsou vychovávány přímočaře, kterým se dostává potřebné disciplíny a které nesou odpovědnost za důsledky svých činů. Když se snažíme zakrývat nepřijatelné chování dětí, vysvětlit hlouposti, kterých se dopustily anebo které řekly, a chránit je před selháním, je to stejně nebezpečné jako skočit ze střechy budovy a očekávat, že vzlétneme.
Dítě musí vědět, že když se dotkne kamen, tak se spálí. Proto musí naslouchat své matce, když mu vážně říká „toho se nedotýkej". Jestliže poslechne, bude v pořádku. Pokud neposlechne, spálí se. Bude to bolet, bude plakat, matka mu popáleninu ováže a slzy osuší. Ponese si však s sebou jizvu, aby nezapomněl.

Když si hrajete s ohněm, spálíte se. Tato základní lekce o příčině a následku učí dítě tomu, že je dobré poslechnout; když neposlechne, učí se vděčnosti za to, že následky jeho činů nebyly vážnější. Učí se neobviňovat ostatní za vlastní chyby a bude se upřímně snažit chovat rozumněji.
Realisticky vychovávat znamená dát dětem najevo, že jsou odpovědné za ostatní, protože druzí jsou právě takoví, jako jsou oni sami. Současně to znamená, že je naučíme být odpovědné za to, co udělají - a jediný způsob, jak toho dosáhnout, je nechat je pokaždé trpět důsledky svých činů.
Takovým způsobem dítě časem, až zažije sklíčenost z vlastních proher, z vlastních selhání i z vlastního chybování, pozná největší radost ze všech, radost, kterou přináší služba druhým spojená s překonáváním svého vlastního „já".

Z knihy Daniele Starenkyj „Touha ženy". Vydala Společnost Prameny zdraví ve spolupráci s OS Maranatha.