Nejen při doučování

Pamatuji se, že po zavedení školské reformy v sedmdesátých letech, která znamenala pro mnoho dětí značnou neúspěšnost ve škole, rodiče reagovali zvýšením počtu žádostí o odklad školní docházky. Tehdy jich bylo snad až kolem 35 procent. Ačkoliv nás od oné nešťastné reformy školství dělí již čtvrtstoletí, domnívám se, že příčiny dnešních odkladů se příliš nezměnily. I přes určité změny většina škol klade nadále na děti takové nároky - že řada dětí by je bez pomoci rodiny nezvládla. A to chce samozřejmě čas.

Nejde tak o to, proč jej někteří rodiče nemají, ani o to, jaký dopad na vývoj dětí má nedostatek času rodičů. Jde o to, že je bohužel stále obecně přijímanou představou, že pomoc dětem při přípravě na vyučování patří k rodičovským povinnostem.

Úspěch žáka závisí také na zdatnosti rodiny
Docent Štech z Pedagogické fakulty UK používá docela vystižné přirovnání: tak jako pro vrcholového sportovce je výrazným faktorem úspěchu jeho podpůrný tým (trenér, masér, psycholog atd.), tak úspěch dítěte ve škole je závislý na tom, jaké má rodinné zázemí, zda bude někdo z rodiny schopen doučit tu češtinu, tu matematiku, zda se najde v příbuzenstvu také někdo na chemii atd. Docent Štech se zmiňuje také o důležitosti toho, jak jsou rodiče zdatní v kontaktech se školou, zda vystihnou, za kým v případě potíží zajít. Znamená to, že k nerovnostem v nadání dítěte se přidávají ještě nerovnosti ve schopnostech jeho rodiny.

Vztah mezi dosaženým vzděláním a nezaměstnaností je známý. Namísto toho, aby škola ignorovala sociální rozdíly, tímto pojetím je naopak ještě prohlubuje. Příslovečné rozevírání nůžek sociálních nerovností je přitom pro stabilitu i prosperitu společnosti vždy velkým ohrožením.

Úmluva o právech dítěte, ke které jsme se také připojili, hovoří o tom, že dítě má právo na vzdělání na základě rovných příležitostí. Je to také jeden z nároků Evropské unie pro oblast školství. Znamená to uzpůsobení podmínek ve vzdělávání tak, aby různé odlišnosti jednotlivých dětí nebyly překážkou pro jejich vzdělání. Cesta k tomu nevede ani přes zvyšování požadavků na pomoc rodiny, ani přes větší selekci dětí, tj. jejich nejrůznější roztřiďování (víceletá gymnázia, jazykové, sportovní a jiné třídy, třídy pro děti s lehkými poruchami).

Zabývat bychom se měli tím, jak změnit naše školství, a v tomto rámci také, jak naučit učitele učit společně děti s nejrůznějšími vzdělávacími potřebami. Takové cesty existují, nejsou ani u nás neschůdné.

Mít zájem o vzdělanost, ne o známky dítěte
Odpovědnost rodičů za vzdělání jejich dítěte by tedy rozhodně neměla spočívat v doučování doma. Jejich doménou by mělo být především projevování zájmu o to, jak se dítě ve škole cítilo, co se naučilo, co si o nových poznatcích myslí. K posílení této funkce nabízejí "osvícené" školy rodičům i účast na vyučování, ať již jako pasivním návštěvníkům, nebo se zapojením.

Pokud se rodiče budou zajímat hlavně o známky, budou posilovat negativní vliv nátlakového a příkazového systému tradiční školy, který staví hodně na vnější motivaci. Tak se budou nechtěně podílet na vytváření postojů, které jsou v životě spíš předmětem odsouzení ("dokud mu nic nehrozí, nic neudělá", "pro úsměv vedoucího by se přetrhl" atd.).

Naučit děti, aby jednou pracovaly pro věc samu, ne jen pro odměnu či ze strachu před postihem, ukázat jim, že poznávání je důležitou hodnotou v lidském životě, nelze zkrátka tím, že rodiče kladou důraz na známky.

Jiné formy vztahu rodiny a školy už existují
Pokud jde o vzájemný kontakt rodiny a školy, lze uvést několik příkladů jiných než dosud běžných forem spolupráce. V některých školách už ale existují.

Jedním z postupů, které utvářejí jiný vztah mezi rodiči a školou, jsou pravidelné schůzky ve třech: rodič, dítě a učitel. Bez problémů na ně přicházejí i rodiče, kteří jinak chyběli na tradičních rodičovských schůzkách, nabízejí, v čem by mohli třídě či škole pomoci. Vím také o školách, kde se rodiče scházejí s třídními učiteli pravidelně každý měsíc a kde nejde jen o sdělování, jak si které dítě vede. Diskutuje se tam o širších otázkách, zejména těch, které souvisejí s jiným pojetím vyučování, rodiče si například zkusí sami, co to je skupinová práce: téma je prodiskutováno nejdřív ve skupinách a pak se hledá shoda mezi jejich závěry.

Dobrým nápadem je zorganizovat jednou dvakrát za rok (třeba o víkendu) den otevřených dveří a předvést rodičům výuku ve zkrácené verzi. Využívají toho především rodiče, kteří se stále ostýchají navštívit vyučování či kterým to nedovolí pracovní vytížení.

Školní víkendové výlety s rodiči i sourozenci jsou také velkým přínosem.
Pokud znáte další pozitivní příklady spolupráce školy a rodiny, neváhejte se o ně podělit. Špatné zprávy se šíří rychle, šíření těch dobrých je třeba aktivně napomáhat.

Jana Nováčková, NEMES