Nemáš desetikorunu?

Stával tam, když bylo pěkně i když mrzlo. Měl nepravidelnou pracovní dobu. Začínal mezi osmou a devátou a končil, když měl dost na to, aby si koupil krabičku cigaret, krabicové víno a pár rohlíků…

Bezdomovců a žebráků je čím dál víc a s nimi při bývá i situací, kdy musíme reagovat na jejich požadavky o pomoc. Zvláště starší lidé, kteří sami zakusili, co je to hlad a čekání na výplatu, se často dostávají do problémů.

Jedno ráno jsem u Lidlu slyšel paní, která tomu mladému bezdomovci říkala: „Ale vždyť už jsem vám tento týden dala skoro sto korun. Už mi, prosím, dejte pokoj.“ Nedal a znovu uspěl… Po pár týdnech se přesunul na jiné místo, kde ho ještě neznali, a pokračoval ve svém podnikatelském záměru.

Připomněl mi příběh, který se odehrál před dvaceti lety. U našich dveří zazvonil bezdomovec a prosil o jídlo. Trocha jídla se u nás vždycky najde a tak dostal najíst. Druhý den přišel zase a vlastně začal chodit pravidelně. Naše finanční situace ale nebyla taková, abychom si mohli dovolit ho živit trvale. Choval se vždy slušně, a tak mu manželka domluvila „práci“. Pokud by u nich ve školce občas sekačkou pokosil trávu, dostával by celý rok jídlo zdarma.

Když přišel další den na oběd, manželka mu vysvětlila, že od zítřka už může jíst jídlo ze školky. Vyslechl ji, pojedl, poděkoval a odešel. Ten den byl u nás naposled.

Ve svém životě se stále učím používat jedno kouzelné slovíčko. Je to slovo „ne“. Toto vzácné slovo mě chrání před snahou různých vychytralých lidí zneužívat mojí „dobroty“. A věřte, že nejen bezdomovci mají dar poznat „dobrého člověka“.

Vážím si rodičů, kteří mě učili, že nemusím kouřit, mluvit sprostě nebo lhát. Jsem jim vděčný za příklad, kterým mě učili, že mohu říct ne, když mi někdo nabízí alkohol nebo drogy…

Později jsem se učil, že mohu slíbit jen tolik, kolik mohu splnit. Že je lépe raději hned na začátku říci ne než se pak hroutit z toho, že nestíhám… Při své práci jsem také pochopil, že o svém čase se musím naučit rozhodovat sám, protože jinak se vždy najde nějaká dobrá duše, která mi dokáže zorganizovat dvacet pět hodin mého života denně.

Vážím si toho, že tohle kouzelné slovo patří do mého života. Stále se ho učím správně používat – s ohledem na své zdraví, peněženku i svůj čas. Díky umění používat slovo „ne“ poznávám, jaká je to radost, když někomu pomáhám jen tak, protože chci. Ale také vnímám tu svobodu, když na některé prosby odpovím „ne“. Je to přece moje volba a já na ni mám právo!

Važme si slova „ne“ a dávejme mu v našem životě to správné místo.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydal Advent-Orion.