Oceňujte jeho touhu pracovat

Když říkám, že si muž cení úcty víc než lásky, myslím tím, že si váš manžel lásky vůbec necení? Samozřejmě si vaší lásky cení – víc, než lze slovy vyjádřit – ale slovo láska píše jako „úcta“.

Dejme tomu, že manžel přijde o práci. Přijde domů a řekne o tom manželce. Vypadá zdrceně, zničeně a vyčerpaně. Ve snaze manželkovi pomoci mu jeho žena řekne: „Nic si z toho nedělej. Hlavně, že se máme rádi.“ Myslíte, že mu to pomohlo? Nechápavě se na ni podívá, pokrčí rameny a pak se usadí před televizí. Zbytek večera je uzavřený do sebe a nechce s nikým mluvit. Manželka je zmatena. Snažila se ho utěšit, a on se teď před ní uzavřel.

Vysvětlení je ve skutečnosti prosté. Lépe to možná pochopíte na jiné scéně, kdy manželka potratí očekávané miminko. Muž k ní přijde a řekne: „Miláčku, nic si z toho nedělej. Vždyť se máme rádi.“

Některé ženy možná řeknou, že mluvím o jablkách a švestkách; jak mohu přirovnávat ztrátu práce ke ztrátě miminka? Velikost této ztráty vůbec nezpochybňuji, vysvětluji jen, jak je pro vašeho manžela důležitá jeho práce. Když o ni přijde, vnímá to tak, že ztratil něco nesmírně důležitého – je to součást samotné podstaty jeho bytí.

První otázka, kterou muž obvykle položí jinému muži, když se poprvé setkají, zní: „Kde pracuješ?“ Ať je to správné nebo ne, většina mužů spojuje svoji identitu s prací. Jsou stvořeni tak, aby něco dělali. Muž je povolán k tomu, aby byl lovcem, pracovníkem, mužem činu. Chce v životě dobýt své pole. V muži je od dětství něco, co ho vede k tomu, aby měl rád dobrodružství.

Mnoho žen nemá ani ponětí, jak je pro muže jejich práce důležitá. Když manželka bězděčně i jen naznačí, že práce jejího muže tolik důležitá není, je to, jako by ho označila za budižkničemu. Vzpomínám si na jednoho známého, který vybudoval firmu s velkými zisky. Někdo ji pak od něho chtěl koupit. Vnímal to jako obrovskou poklonu, protože tato obchodní transakce by pro něho znamenala finanční zajištění a společenské ocenění. Znamenalo to pro něho úspěch. Transakce se nakonec uskutečnila a můj známý hned po příchodu domů oznámil manželce tuto dobrou zprávu. Ona však měla plnou hlavu domácnosti a starostí s dětmi. Roztržitě řekla jen: „To je fajn, drahoušku“ a dál plnila své domáci povinnosti.

Tento muž mi později vyprávěl, že ho to zdrtilo. Prohlásil: „Zranilo mě to tak tak, že jsem se rozhodl jí už o ničem podobném neříkat.“ Jeho rozhodnutí neschvaluji, ale chápu ho. Žena by pravděpodobně dokázala projevit empatii, kdyby si představila opačnou situaci. Oznámí manželovi, že je těhotná, a on, zaujat pořadem v televizi, řekne: „To je fajn, drahoušku.“ S výše uvedeným příběhem ostře kontrastuje dopis ženy, která se rozhodla stát při svém manželovi:

„Můj manžel prochází značnými těžkostmi a je terčem kritiky a mnoha pomluv. Rozhodla jsem se mu stát po boku… a tváří v tvář kritice a pomluvám mu projevovat úctu a oddanost. Za těch patnáct až třicet let, co tyto problémy trvají, jsme přišli o řadu přátel, ale spolu jsme se hodně sblížili. Říká mi, co se děje, dává mi číst svou poštu atd., místo aby to všechno nesl sám a uzavíral se do sebe.“

Když mluvím o mužově zakořeněné touze pracovat, neříkám, že ženy po práci vůbec netouží. Ženy vždycky pracovaly, ale většinou to bylo doma s dětmi unohou. V posledních desetiletích ženy zjistily, že jsou celkem schopny vstupit do běžného pracovního procesu, zaujímat význačné pozice a dosahovat obrovských úspěchů. Když však žena chodí do práce, otázkou zůstává, kdo se postará o děti. Možnou odpovědí je, že se o ně postarají v jeslích a ve školce. Toto řešení však zdaleka není ideální a v krajním případě může i dítěti vážně ublížit.

Zajímavé je, že přinejmenším v západním světě ženy vnímají profesní dráhu jako otázku svobodné volby. Chtějí mít svobodu rozhodnout se mezi mateřstvím na plný úvazek a profesí.

Většina mužů cítí, že práce není otázka volby. Komik Tim Allen si všimnul, že ženy mají nejrůznější možnosti volby. Muži mají jedinou: „Pracovat, nebo jít za mříže.“ Ano, je pravda, že v některých rodinách se o děti stará muž, zatímco žena chodí do práce. Obecně však platí, že naši synové budou mít pocit, že musí v nějakém oboru pracovat, zatímco naše dcery budou chtít svobodu volby mezi těhotenstvím a povýšením.

Je také otázka, do jaké míry ženu, která je hlavní živitelkou rodiny, její role těší. Vzpomeňte si na základní otázku všech manželek: „Miluje mě tolik, jako já jeho?“ Ženy v tom pociťují základní nejistotu, a když manželka někde mimo domov vydělává, zatímco on zůstává doma, tato její nejistota narůstá, místo aby klesala. Říká si: „Byl by ještě s námi, nebýt těch peněz, co vydělám?“ Když se žena stane hlavní živitelkou, může pak zakoušet útoky na rovině svých nejhlubších obav.

Muž vždy cítí povolání jít za prací, zatímco přirozeným instinktem ženy je povolání k rodině. Muž instinktivně ví, že potřebuje někde v práci podávat výkony, bez ohledu na to, jakým dalším tlakům třeba ještě čelí. Jsem přesvědčen, že se většina mužů podobá Adamovi a většina žen je v jádru své bytosti podobná Evě. Muž stejně jako Adam cítí povolání, aby někde pracoval v zájmu své rodiny. Většina žen je jako Eva. Jenom ona může porodit dítě, a když ho porodí, chce mít svého Adama, který za ni bude pracovat a obstarávat obživu. Adam od Evy neočekává, že porodí miminko a pak mu ho předá, aby se mohla vrátit do práce. Obhájci rovnosti v rodině sice tuto myšlenku prosazují, ale jako autor dizertační práce na téma otcovství s nimi nemohu souhlasit. Neznamená to, že bych zlehčoval schopnosti ženy a její touhu po profesionální dráze. Ženy mohou být povolány do významných vedoucích pozic, ale chci zde zdůraznit, jak jedinečnou hodnotu má žena jako matka pro novorozence. Otec pro nemluvně zdaleka není totéž co matka. Nevěřím v žádné sociální inženýrství, které chce z tatínka dělat „přirozenou matku“. Žena obvykle tíhne k tomu, že bude mít miminko a bude se o ně starat; muž tíhne k tomu, že pro ni a miminko bude pracovat. Ano, vím, že v dnešní kultuře existují výjimky, ale typická žena netouží především po kariéře, nýbrž po domově a rodině.

Díky, že chodíš do práce

Pro ženy, které by chtěly jednoduchým způsobem povzbudit své manžely a projevit jim úctu, mám jeden tip: napište jim vzkaz. Nemusí být dlouhý ani hlubokomyslný. Stačí, když v něm vyjádříte: „Miláčku, děkuji ti, že chodíš do práce.“ Chcete-li to rozvinout, napiště mu o své vděčnosti, že vám umožnil rozhodnout se, zda budete chodit do práce, nebo zůstanete doma s dětmi.

Některé ženy mi říkají, že o takovém poděkování už dlouho uvažovaly – dokonce hodně, ale nikdy to neuskutečnily. Na to se jich zeptám, co by si mysleli o muži, který prohlásí, že hodně myslí na to, jak svou manželku miluje, ale ještě jí o tom neřekl. Obvyklou reakcí je šok nebo hněv. „Co tím chcete říct – jak by mohl muž žít se svou ženou a nikdy jí neříct, že ji miluje?“ Nemohou uvěřit vlastním uším.

Pointa je tu jasná. Vztahy fungují obousměrně. Samozřejmě by vám manžel měl říkat, že vás miluje. Vy však mu na oplátku máte říct: Miláčku, děkuji ti. Musíš každý den chodit do práce. Nevím, jestli to dokážu úplně docenit, ale vážím si toho. Opravdu si tě vážím.“ Sledujte, jak s tím váš manžel naloží. Dívejte se, jak bude reagovat. Zaručuji vám, že to vyvolá velikou změnu.

Chce ženu, která v něho bude věřit

Když jsem studoval na vysoké škole, na jednom semináři o výchově jsme dostali otázku: „Co očekáváte od svého životního partnera?“ Pamatuji si, jak jsem řekl: „Chci ženu, která ve mne bude věřit.“ V manželském vztahu muži jednají tak, aby si získali obdiv ženy. Když jste se do sebe zamilovali a vzali jste se, váš muž cítil, že v něho věříte, a oceňoval to – možná mnohem víc, než jste si kdy uvědomila. Oženil se s vámi a myslel si, že váš „potlesk“ bude trvat navěky. Po několika letech však jako by jeho práce soutěžila s manželstvím a rodinou. Místo obdivu jeho pracovního úsilí se teď možná cítíte přehlížená.

Možná dokonce váš manžel spadá do kategorie workholiků a máte všechny důvody připadat si zanedbávaná. Můžete být v pokušení cítit se jako manželka, která nám napsala: „Dřív jsem říkala, že jeho práce je důležitější než já… Říkala jsem, že jeho laptop je ‚druhá žena‘ v našem domě a že s ní nemohu soutěžit.“ Workholismus je skutečný a vážný problém, ale myslím si, že pokud se s manželem snažíte o to, aby se vaše manželství vyznačovalo láskou a úctou, váš manžel potřebuje, abyste jeho pracovní úsilí podporovala a vážila si ho. Jestliže je mužem dobré vůle, který zanedbává rodinu tím, že příliš mnoho pracuje, uvědomí si to a budete si o tom moci promluvit a vyřešit to.

Váš manžel bude cítit, že oceňujete jeho touhu pracovat a dosahovat dobrých výsledků, když mu ústně nebo písemně sdělíte, že si vážíte jeho pracovního úsilí; když vyjádříte svou víru v něho v oboru, který si zvolil; když budete jeho vyprávění o práci poslouchat se stejnou pozorností, jakou očekáváte od něho, když mu sdělujete, co se děte doma; když mu umožníte snít, jako když jste spolu chodili a když nebudete snižovat ani kritizovat jeho úsilí v práci, abyste ho přiměla projevovat více lásky v rodině.

Z knihy Emersona Eggerichse Láska a úcta. Vydal Návrat domů.