Okupované území

Křesťanství soudí, že tato temná mocnost byla stvořena Bohem jako dobrá a pokazila se až potom. Křesťanství je zajedno, že tento vesmír je místem války. Nedomnívá se nicméně, že je to válka mezi dvěma nezávislými silami. Domnívá se, že je to válka občanská, povstání a my že nyní přebýváme v části světa obsazené vzbouřencem.

Území obsazené nepřítelem - to je tento svět. Křesťanství je příběhem o výsadku spravedlivého krále, dalo by se říci krále v přestrojení, který nás vyzývá k účasti na velké sabotážní kampani. Když jdete do kostela, ve skutečnosti nasloucháte tajnému rozhlasovému vysílání svých přátel: proto se nepřítel tolik snaží, aby nám v tom zabránil, a hraje na naši ješitnost a lenivost a intelektuální snobství.

Vím, že se mě někdo dotáže: „To se chcete vážně v dnešní době zase ohánět ďáblem, tím starým brachem s kopyty a rohy a vším, co k němu patří?". Co s tím má do činění dnešní doba, mi není jasné. A na těch kopytech a rozích nikterak zvlášť netrvám. Jinak ale zní má odpověď „ano". Netvrdím, že je mi známo cokoli o jeho skutečném vzhledu. Pokud ho někdo touží lépe poznat, poradil bych mu, „Nestrachujte se. Pokud vám o to skutečně jde, poznáte ho. Bude-li se vám to pak ovšem líbit, to je jiná."

Přece vám tady nebudu uklízet...

Křesťané tedy věří, že se zlá síla pro tuto chvíli učinila vládcem tohoto světa. To samozřejmě vyvolává otázky. Je tento stav věcí v souladu s Boží vůlí, nebo ne? Je-li, řeknete si, co že je to za divného Boha; není-li, jak se může cokoli dít proti vůli bytosti s absolutní mocí?

Nicméně každý, kdo někdy zastával vedoucí místo, dobře zná, jak může být něco svým způsobem v souladu s vaší vůlí a svým způsobem nikoli. Je třeba docela rozumné, řekne-li matka dětem: „Přece vám nebudu každý večer v pokojíčku uklízet. Musíte se pořádek naučit udržovat sami." Pak se tam jednou večer objeví a shledá na jedné kupě všechno od plyšového medvěda až po kalamář a mluvnici francouzštiny. Něco takového je proti její vůli. Kdyby byly děti pořádné, byla by raději. Na druhé straně jim ale prostor k nepořádku z vlastní vůle poskytla. Tentýž problém vzniká u jakéhokoli útvaru, v odborech či ve škole. Vyhlásíte něco za nepovinné a polovic lidí to neudělá. Tak jste to nechtěli, ale vaše vůle to umožnila.

Svobodná vůle

S vesmírem se to pravděpodobně má stejně. Bůh stvořil bytosti vybavené svobodnou vůlí. To jest tvory schopné jít špatnou i správnou cestou. Někteří lidé se domnívají, že si dokážou představit tvora, který by byl svobodný, ale nemohl sejít na scestí; já nikoli. Je-li co obdařeno svobodou k dobrému, je obdařeno i svobodou k zlému. A zlo umožnila právě svobodná vůle. Proč je tedy Bůh svobodnou vůlí vybavoval? Jelikož jedině svobodná vůle, třebaže umožňuje zlo, umožňuje i veškerou lásku či dobrotu či radost, které stojí za to. Svět automatů - tvorů, kteří by si počínali jako stroje -by sotva stál za tvoření. Štěstí, které Bůh zamýšlí pro svá vyšší stvoření, je štěstím bytostí, které jsou s ním i spolu navzájem svobodně a dobrovolně spjaty v extázi lásky a radosti, ve srovnání s níž bledne i ta nejúchvatnější láska mezi mužem a ženou na této zemi. A proto musejí být svobodní.

Omračující možnost

Samozřejmě že Bůh věděl, k čemu dojde, užijí-li své svobody nesprávně: zjevně soudil, že se to riziko vyplatí. Možná máme sklon mu odporovat. Jenže odporovat Bohu naráží na jednu potíž. Všechna naše rozumová síla pochází od něho: nemůžete mít proti němu pravdu o nic víc, než může proud vody vystoupit nad svůj vlastní zdroj. Pouštíte-li se s ním do pře, přete se právě s tou silou, jež vám pření umožňuje: podřezáváte si větev, na níž sedíte. Soudí-li Bůh, že tento stav vesmírné války je daní, kterou za svobodnou vůli stojí za to zaplatit - která stojí za stvoření živého světa, v němž mohou bytosti konat skutečné dobro a zlo a v němž se mohou dít události skutečně důležité, namísto světa hraček, uváděného v pohyb pouhým zatáhnutím za provázky, můžeme vzít za bernou minci, že to za takovou cenu stojí.

Pakliže jsme porozuměli, jak je tomu se svobodnou vůlí, uvidíme, jak hloupoučké je tázat se, jak se kdosi jednou zeptal mne: „Proč stvořil Bůh lidi z takovýho dreku, že se zkazil?" Z čím lepšího materiálu je bytost utvořena - čím je chytřejší a silnější a svobodnější - tím se stane lepší, půjde-li správnou cestou, ale zároveň i horší, sejde-li na scestí. Kráva nemůže být ani tuze dobrá, ani tuze zlá; pes může být lepší i horší; dítě může být ještě lepší i ještě horší; obyčejný člověk ještě o něco víc; génius pak ještě víc; a nadlidský duch může být nejlepší - nebo nejhorší - ze všech.

Jak sešla temná mocnost na scestí? Můžeme si tu bezpochyby položit otázku, na niž lidské bytosti nemohou ani s nejmenší jistotou odpovědět. Lze však nabídnout rozumnou (a tradiční) domněnku, která se zakládá na naší vlastní zkušenosti s pokažeností. Ve chvíli, kdy máte jakékoli ,,já", existuje možnost stavět na první místo sebe sama, chtít být středobodem, ba vlastně Bohem. To byl hřích satanův: a to byl hřích, jemuž naučil lidské pokolení.

Na vlastní pěst

Satan vštípil našim vzdáleným předkům myšlenku, že mohou „být jako bohové" - že mohou žít na vlastní pěst, jako by sami sebe stvořili, být vlastními pány, vynalézt pro sebe jakési štěstí vně Boha, mimo něj. A z tohoto beznadějného pokusu vzešlo takřka vše, co zveme lidskými dějinami - peníze, bída, ctižádostivost, válka, prostituce, společenské třídy, světové říše, otroctví - celé to dlouhé, hrůzné vyprávění o člověku, který se pokoušel najít štěstí v něčem jiném než v Bohu.

Nic takového se nikdy nemůže zdařit, poněvadž Bůh nás stvořil: vynalezl nás, jako člověk vynalézá stroj. Auto je sestrojeno na benzínový pohon a na nic jiného vám pořádně nepojede. A Bůh vymyslel lidský motor poháněný jím samým. On sám je palivem, které má náš duch spalovat, či potravou, jíž se má sytit. Jiná možnost není. Právě proto postrádá smyslu po něm žádat, aby nás učinil šťastné po našem, a neobtěžoval s náboženstvím. Není možné, aby nám Bůh poskytl štěstí a pokoj vně sebe sama, neboť se tam nenacházejí. Nic takového není. Takový je klíč k dějinám.

Vynakládá se nesmírná energie, budují se civilizace, jsou navrhovány vynikající instituce; pokaždé to však z nějaké příčiny selže. Na vrcholek se nějakou osudovou chybou pokaždé dostanou sobečtí a krutí lidé a celý podnik sklouzne k ubohosti a zkáze. Motor vlastně vyplivne. Nejprve to sice vypadá na dobrý výjezd, po několika metrech nicméně zhasne. Lidé se jej pokoušejí provozovat na nesprávný pohon. Tohle nám lidem přivodil satan.

Svědomí, sny a jeden národ

A co na to Bůh? Za prvé nám ponechal svědomí, smysl pro to, co je správné a co ne: a po celé dějiny se našli lidé, kteří se snažili (a někteří z nich úporně) je poslouchat. Beze zbytku se to nepodařilo žádnému z nich. Za druhé seslal lidskému pokolení to, čemu říkáme sny: myslím tím všechny ty prapodivné příběhy o bohu, který zemře a znovu ožije, aby svou smrtí tak či onak přinesl lidem nový život, jimiž se to hemží ve všech pohanských náboženstvích. Za třetí vyvolil jeden zvláštní národ a několik set let strávil tím, že mu vtloukal do hlavy, co že je vlastně za Boha - že je jen jeden a že mu záleží na správném jednání. Tím národem byli Židé a o průběhu onoho vtloukání nás zpravuje Starý zákon.

Oslovská prostomyslnost

Pak nastává opravdový šok. Mezi těmito Židy se znenadání objeví člověk, který rozmlouvá, jako by byl Bůh. Říká, že tu byl odjakživa. Říká, že na konci věků přijde soudit svět. Tvrdí, že odpouští hříchy, a to všechny hřích.

V tomhle je třeba udělat si jasno. Pokud není mluvčím Bůh, je to tvrzení absurdní až k smíchu. Můžeme docela dobře chápat, že člověk odpustí, co je namířeno proti němu samému. Šlápnete mi na nohu, prominu vám to, ukradnete mi peníze, prominu vám to. Jak si ale máme vykládat vyhlášení člověka, kterého nikdo ani neokradl, ani mu nohy nepošlapal, o tom, že vám odpouští, že šlapete na cizí nohy a kradete cizí peníze. Nejlaskavější označení, jakým lze takové chování popsat, je oslovská prostomyslnost.

A přesto si Ježíš právě takhle počínal. Říkal lidem, že jejich hříchy jsou odpuštěny a nikdy s tím nečekal, až si vyslechne všechny, které ty hříchy bez pochyby poškodily. Bez váhání se choval, jako by sám byl tou nejzúčastněnější stranou, osobou ve všech přestoupeních nejpoškozenější. To dává smysl jedině, byl-li skutečně Bohem, jehož zákony jsou porušovány a jehož láska je každým hříchem zraňována. V ústech jakéhokoli mluvčího, který není Bůh, by tato slova podle mého soudu znamenala hlupáctví a nadutost, s jakou nemůže žádná jiná postava v dějinách soupeřit. (...)

Na správnou stranu

Proč přistává Bůh na území obsazeném nepřítelem maskovaný a proč uvádí do chodu jakousi tajnou společnost, která má podrývat zlo? Proč nepřislané ve zbroji a neprovede invazi? Což na to nemá dost síly?

Nu, křesťané se domnívají, že jednou ve zbroji přijde; kdy, to nevíme. Můžeme ale uhodnout, proč otálí. Chce nám dát příležitost se na jeho stranu dobrovolně přidat. Myslím, že ani vy ani já nebudeme mít příliš vysoké mínění o Francouzi vyčkávajícím, až budou Spojenci pocho-dovat na Německo, aby vyhlásil, že je na naší straně. Bůh zaútočí.

Kladu si nicméně otázku, zda lidé, kteří Boha žádají o otevřený a přímý zákrok do našeho světa tak docela vědí, jak to bude vypadat, až k tomu dojde. Až se to stane, bude konec světa. Když autor vyjde na jeviště, je hra dohrána. Bůh tedy zaútočí: ale k čemu bude dobré, prohlásíte-li, že jste na jeho straně, až spatříte, jak celý přirozený svět uplývá jako sen a něco jiného - něco, nač jste nikdy ani nepomyslili - se vlamuje dovnitř; něco pro některé z nás tak nádherné a pro jiné tak hrůzné, že nikdo z nás už nebude mít na vybranou?

Tentokrát to bude Bůh bez masek; něco tak ohromujícího, že bude v každém tvoru zdrojem neodolatelné lásky, nebo neodolatelné hrůzy. Pak bude příliš pozdě na to, abyste se přidávali na některou stranu. Když už vás nohy neunesou, je nesmysl říkat, že jste se rozhodli zůstat v posteli. To není pravý čas k volbě: je to čas, kdy objevujeme, na čí stranu jsme se ve skutečnosti přidali, ať už jsme si to dříve uvědomovali či nikoli. Nyní, dnes, v tuto chvíli máme příležitost si vybrat správnou stranu. Bůh vyčkává, aby nám tuhle příležitost dal. Nepotrvá to navždy. Musíme ji využít nebo ji nechat ladem.

Z knihy C. S. Lewise „K jádru křesťanství". Vydalo nakladatelství Návrat domů.