Opatrně se zevšeobecňováním

Taylor si zhluboka povzdechla, zatímco profesor Mack procházel třídou a rozdával opravené pololetní písemky. Bylo jí těžko u srdce a v hloubi duše tušila, že nedopadla dobře. Její nejhorší obavy došly naplnění v okamžiku, kdy před ní na lavici přistál test, kde bylo více červené než modré barvy.

„Nevím, v čem je problém,“ pronesl profesor str. Mack účastně. „Chodíte pravidelně na přednášky. Vaše domácí práce jsou výborné a děláte si poznámky.“

„Nezvládla bych ten test, i kdyby mi šlo o život,“ rozplakala se Taylor, popadla své věci a vyběhla ze třídy. „Písemky jsem nikdy nezvládala a nikdy je zvládat nebudu.“

Justin si narovnal helmu a naposledy se podíval na časomíru. Bylo to tady. Chvíle, kdy se zápas láme. Chvíle, o které snil. Jako quarterback vedl svůj team do celostátního finále. Veškerý trénink a hodiny dřiny směřovaly právě k této chvíli. Teď se dostal na vrchol své sportovní středoškolské kariéry. Justin se odpojil ze mlýnu a začal analyzovat protivníkovu obranu. Málokdo dokázal ve vteřině vyhodnotit situaci na hřišti tak dobře jako on. Postupovali kupředu, až se konečně dostali na pěti yardovou hranici, která znamenala touchdown. Soupeři již nezbyde čas na protiútok a nezbývá jim žádný timeout. Čas neúprosně běžel.

Justin zachytil míč a zvažoval alternativy. Pak si všiml svého oblíbeného chytače, jak se uvolnil v koncové zóně. „To je ono!“ Justin vymrštil míč do vzduchu a časomíra doběhla do konce. Jenže míč se chytači vysmekl z rukou a vletěl mezi diváky. Justin jen zničeně sledoval, jak soupeři křičí v euforii: „Vyhráli jsme! Jsme šampióni!“ Justin v srdci slyšel jiný pokřik: „Jsem k ničemu! Jsem k ničemu! Jsem k ničemu!“

Co spojuje příběh Taylor a Justina? Oba nevědomě situaci zveličují a nepřiměřeně generalizují. Lidé, kteří rádi přehnaně zevšeobecňují, příliš zjednodušují realitu a ze dvou negativních událostí dělají svůj životní příběh.

Taylor nesprávně chápala jeden neúspěšný test jako projev celkového úpadku svých studijních výsledků. Tím, že si opakovala, že by písmeku nenapsala, i kdyby jí šlo o život, vytvářela nevědomky sebenaplňující proroctví. Její sebevědomí bylo narušeno negativním vnitřním hlasem. Lepší poselství by bylo „Tentokrát jsem to nezvládla, ale příště budu lepší.“ Taylor předchozí písmené práce zvládla dobře a měla na čem budovat své sebevědomí.

Justin ztratil ze zřetele myšlenku, že vítězství, jakkoli sladké, není všechno. Důležité nebylo, zda prohráli nebo vyhráli finálový zápas, ale zda na hřišti odevzdali všechno, co v nich bylo. Byla by velká škoda zničit si dojem z velmi úspěšné sportovní školní kariéry kvůli jedinému zápasu.

„Nikdo nevyhraje všechny zápasy,“ měl si Justin říci. „Dneska to bolí, ale jedna pokažená přihrávka ze mne neudělá neúspěšného člověka na celý život.“

Profil člověka, který přehnaně zevšeobecňuje

Lidé, kteří nepřiměřeně generalizují, snadno dojdou k závěru, že pokud se jim jednou stalo něco zlého, budu se to dít znovu a znovu. Jinými slovy, jediná neblahá událost se automaticky stává vzorcem neúspěchu, který se bude donekonečna opakovat.

Když jim na přední sklo auta cákne ptačí trus, hned jim bleskne hlavou: „To se musí stát vždycky mně.“ Ve skutečnosti se jim podobná smůla stala dvakrát za pětadvacet let, co mají řidičský průkaz. Pokud atraktivní protějšek odmítne jejich pozvání na rande, dojdou k závěru, že budou odsouzeni k životu v osamění. A přitom ono odmítnutí nemusí mít nic společného s názorem dotyčného na ně samé. Tato kongnitivní chyba vychází z vadného logického předpokladu, že pokud je něco pravda jedinkrát, musí to být pravda vždy. Slova jako „vždycky“ a „nikdy“ jsou pro tento vadný myšlenkový proces typická.

Prorok ztrácí cíl

Starobylý příběh o proroku Elijášovi je ideálním příkladem přehnané generalizace. Elijáš žil v době, kdy v zemi vládla zlá královna Jezábel. Elijáš se snažil intrikám zlé královny i jejího manžela krále Achaba postavit. Nicméně občas se zdálo, že zlo je jako nezadržitelný příval.

Elijáš si jednou stěžoval Bohu na svůj těžký úděl poněkud přehnanými slovy: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů,“ zvolal a popsal detailně všechny hříchy Izraele. Celou tirádu zakončil sebelítosně: „Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“

Bůh se rozhodl, že Elijáš upadající do deprese musí projít starověkou formou programu pro léčbu deprese. Elijáš dostal výživné jídlo, pohyb a světelnou terapii (tím, že vylezl z jeskyně). Bůh navíc ještě použil několik terapautických postupů, které nejsou běžnou součástí soudobé léčby (krupobití, vichříce a oheň). J

Bůh nakonec opravil vadný Elijášův závěr větou: „Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“ Jinými slovy: „Milý Elijáši, ty nejsi sám. Tvůj výrok o tom, že jsi poslední, je nepravdivou generalizací. Mám ještě sedm tisíc dalších následovníků v Izraeli.“

Vzorce, které neexistují

Nepřiměřená generalizace může vést k několika závažným důsledkům. Lidé tak rádi zevšeobecňují, že nacházejí vzroce, které neexistují. Obecně se bez generalizace neobejdeme, ale může být i velmi nezdravá a zrádná.

Je skutečností, že přehnaná generalizace vlastně obrací vědecký postup, kterým docházíme k závěrům, vzhůru nohama. Vědecká metoda vede k shromáždění veškerých dat, formulaci hypotézy, která data vysvětluje a poté zkoumání této hypotézy. Nepřiměřená generalizace namísto toho vezme jedinou událost nebo skutečnost, vytvoří obecné pravidlo pouze na základě této události a nikdy ono pravidlo nezkoumá.

Zobecnění vlastností osoby nebo skupiny často podléhá zveličování, ignoruje důležité detaily a přehnaně zjednodušuje realitu. Předsudky, stereotypní vnímání a odsuzování jsou projevy přehnané generalizace.

Lidé, kteří bojují s depresí a utápějí se v nefouknutých negativních generalizacích, jsou zvláště náchylní k podobnému typu vadného myšlení. Člověk bojující s depresí si zapamatuje z dovolené dva dny, které propršely, a nevzpomene na pět, kdy svítilo slunce. Pokud se něco pokazí, člověk s depresí hodnotí celou událost jako prohru a neúspěch. Důsledkem je skutečnost, že vzpomínky depresivního jedince jsou téměř vždy negativní. Příčinou jsou nerealistická očekávání. Velmi málo věcí v životě se stane tak, jak jsme si vysnili. Pokud očekáváme bezchybnou dokonalost, téměř vždy budeme zklamáni.

Efekt sněhové koule

Pokud si nedáme pozor, může nás vést jedna nepřiměřená generalizace k sérii špatných závěrů.

Představte si například, že hrajete finále Ligy mistrů ve fotbale. Probíhá nastavený čas a skóre je vyrovnané. Vy jste jediný hrotový útočník svého týmu. Směřuje na vás centr, vy si míč zpracujete a vystřelíte na branku. Gólman se marně natahuje a míč vletí přímo do šibenice.

Z podobného příběhu je možné učinit několik pravdivých zevšeobecnění. Pravděpodobně jsme velmi dobrý fotbalista, protože jinak byste nebyl vybrán do špičkového klubu. Skutečnost, že se váš tým dostal do finále a trenér vás postavil do základní sestavy jako jediného útočníka, znamená, že jste patrně vynikající a velmi dobře placený hráč. Pokud by vám ovšem vítězství stouplo do hlavy, mohli byste si myslet, že jste „nejlepší fotbalista na světě“ nebo že byste měl „mít nejvyšší plat ze všech sportovců.“ V tom případě byste překročili linii mezi zdravým a vadným zevšeobecněním.

V profesionálním, ale i amatérském sportu se s takovým přehnanými generalizováním setkáme často. K vlastní škodě se ho mnozí sportovci rádi drží. Pokud je někdo úspěšný ve svém sportu, obletovaný fanoušky a fanynkami a má podepsané lukrativní sponzorské smlouvy, podlehne snadno dojmu, že je někým výjimečným. Všeobecné poplácávání po ramenou jen posiluje pocit „zbožštění“.

Úspěšní sportovci často sami sebe přesvědčí o vlastní velikosti a podlehnou dojmu, že jsou nepostižitelní. Naneštěstí vystřízliví až ve chvíli, kdy je jejich kariéra v troskách, ať už kvůli závislostem, vraždám či autonehodám pod vlivem alkoholu. První krok na nakloněné rovině byl způsoben jedním správným závěrem, a sice že jsou dobří – následovaným ovšem mnoha nepřiměřenými generalizacemi.

„Já přece nejsem profesionální sportovec,“ říkáte možná, „nebo rocková hvězda či něco podobného.“ To může být pravda, ale je vcelku pravděpodobné, že v něčem jste dobří nebo možná velmi dobří. Možná jste výborná kuchařka, schopný obchodník, nadaná spisovatelka nebo úspěšný lékař. Na skutečnosti, že jste dobří, není nic špatného, ale na nesprávných závěrech, která se na ni nabalují, již ano.

Za jistých okolností vhodný nástroj

Věnovali jsme se ničivým důsledkům nepřiměřeného zevšeobecňování, to ale neznamená, že generalizace je sama o sobě vždy špatná. Schopnost nalézt zákonitost nebo přemýšlet o příčině a následku nám pomáhá rozhodovat se v životě rozumně.

Například nám dojde, že budeme těžko zvládat zkoušku, když jsme nevyspalí nebo nervózní. Nebo si uvědomíme, že když se nacpeme v deset hodin večer, budeme špatně spát.

Přesná generalizace byla i zásadním nástrojem v historii lékařství. Již v době, kdy lékaři nevěděli nic o mikrobech, dospěl starověký lékař Paracelsus k závěru, že mnozí horníci umírají na stejnou nemoc. Nazval ji „hornická nemoc“. Vedení dolů se jeho názoru vzpíralo, ale nakonec se jeho generalizace ukázala jako pravdivá a pomohla výrazně v léčbě nemoci.

Dr. Semmelweis si pak všiml, že matky častěji onemocní horečkou omladnic v případě, že lékař, který pomáhal při jejich porodu, předtím vykonával pitvu. Semmelweisův objev tak pomohl vydláždit cestu k používání antispetik v moderní medicíně.

Z knihy Neila Nedleyho The Lost Art of Thinking. K vydání připravuje Advent-Orion.