Po dobrém, nebo po zlém?

Je pravděpodobné, že k této osvědčené zásadě nakonec také dospějeme, ale to si nechme opravdu na konec a nepředbíhejme událostem. Život je totiž složitější, než aby se dal vtěsnat do pedagogických pouček, a nebude škodit, když si z něho vezmeme hned na začátku trochu poučení.

Stane se, že do výchovné poradny přivedou rodiče desetiletého kluka, ve kterém by člověk na první pohled nic zlého nehledal. A hned v úvodu k dlouhému výčtu jeho přestupků a provinění se dovíme, že rodiče „zkusili už všechno možné po dobrém, po zlém ale nic to není platné“. Z ničeho si nic nedělá, a tak už nevědí, jak by ho měli potrestat.

Nepamatuji se, že by rodiče v takovém případě někdy žádali radu, jak mají dítě chválit, jak je mají odměňovat, jak je povzbuzovat a jak mu pomáhat. Plyne z toho poučení, že když věci už zašly hodně daleko, vidí vychovatelé v řádném trestu zpravidla jediný spolehlivý nápravný prostředek.

I když tu rodiče uvádějí „po dobrém“ ve shodě s pedagogickou literaturou na prvním místě, zjistí se většinou hned v počátečním rozhovoru, že se v nápravné snaze začínalo „po zlém“. Vychovatele totiž ani nenapadlo, že by se mohlo vychovávat nějak jinak. Tresty byly napřed mírné, potom silnější a potom ještě silnější a rafinovanější… Stálo to hodně napětí a vymýšlení. „Po dobrém“ se to pak také trochu zkusilo, když to s tresty už nikam nevedlo.

„Jak ho tedy máme potrestat?“ ptají se mě rodiče pětiletého chlapce, který stále ubližuje mladší sestřičce. Stejně se ptají rodiče desetiletého chlapce, který ze strachu před výpraskem utekl z domova a „udělal rodičům ostudu“. A stejnými slovy se ptá rozhořčená matka, která dala své čtrnáctileté dceři jednu přes pusu, a ta jí to ihned vrátila. Všichni žádají nějaký jednoduchý výchovný recept, ve kterém by bylo jednoznačně a jasně uvedeno, jakého léku použít, jaké má být denní dávkování a jak dlouho má léčba trvat. Jinými slovy, zdali mají vzít na pomoc rákosku, zůstat u pohlavků, zavřít dítě doma a nepustit ven, anebo je poslat bez večeře spát.

Tak teď, psychologu, raď! A tady dojde někdy ke zklamání. Rodiče nedostanou žádný jednoduchý recept, ale místo toho s nimi začneme hezky zeširoka rozebírat celou životní situaci dítěte a celou životní situaci jejich vlastní. Někdy bývají i trochu dotčeni, že se vyptáváme na věci, které se jim zdají příliš vzdálené a nepodstatné. Chceme totiž vědět, co se dělo nejen při narození dítěte a po něm, ale dokonce i dávno předtím. Zjišťujeme, zdali se rodiče na dítě těšili, jak se na jeho příchod připravovali, jaké bylo jejich soužití před narozením dítěte a co se v tomto soužití změnilo k lepšímu nebo k horšímu po jeho příchodu, jaké vůbec byly jejich postoje k narozenému dítěti a jak se tyto postoje dále vyvíjely. Pak musíme vědět, co se všechno událo, že věci dospěly až sem, kdy se míra trestů dovršila, odkdy se dítě zdá být „beznadějným případem“.

A tak rodiče většinou velmi brzy zjistí, že se najednou na jejich osobu soustřeďuje přinejmenším takový zájem jako na dítě samotné a že jsou vlastně také „vyšetřováni“.

Pak začíná zpravidla svítat na lepší časy. Rodiče totiž pochopí, že věc je složitá, že nebude možno vyřešit ji naráz a jednou provždy, a hlavně že to nepůjde bez jejich přispění. Začnou se s námi zamýšlet nad svou úlohou vychovatelů a nad výchovnou situací svého dítěte.

Ona původní rodičovská otázka „Jak ho máme potrestat?“ se nám najednou trochu změní. Bude nyní poněkud méně určitá, ale zato správnější; bude znít: „Co máme tedy dělat?“ Máme-li rozumně odpovědět a dát rodičům skutečně nějakou dobrou radu, musíme najít příčiny jejich vychovatelského neúspěchu. Můžeme konstatovat, že málokterý případ je opravdu beznadějný a že příčiny obtíží se zpravidla najdou. Stejně tak se zpravidla najdou i prostředky nápravy, jenomže ne vždycky v tom směru, kde je rodiče dosud hledali. Bývá to někdy výprava docela dobrodružná, jako bychom pronikali do neznámých krajin. Někdy to má zase spíš příchut' detektivní historie plné překvapení a nečekaných obratů a jindy opět jde o systematický průzkum terénu, jako když třeba hledáme ztracený klíč v lese. Ale at' tak, či onak, jde tu o vážnou věc, která stojí za námahu – porozumět a pomáhat!

Rozumět sobě a rozumět dítěti, to už je totiž první rozhodný krok na dobré cestě. Pusťte se tedy na takovou výpravu.

Z knihy Zdeňka Matějčka Po dobrém, nebo po zlém. Vydalo nakladatelství Portál.