Potápěč rekordman?

Mojí nejvýznačnější vlastností je extrémní schopnost potápění. Tisíc metrů není pro mne žádný problém. Častokrát se ponořím dokonce až do 3 000 metrů. Pročpak jste se tak zamysleli? Aha, počítáte! Nevěříte svému výsledku? Přece ale - souhlasí to! Na každých deset metrů, které se ponořím, se přetlak na moje tělo zvětšuje o jednu atmosféru. Při sto metrech je to jedenáct atmosfér. Protože se potápím rychlostí 7 až 8 km/h kolmo dolů, musím dokonce uvnitř svého těla - od hlavy k ocasní ploutvi měřím dobrých 15 metrů - zvládnout takový rozdíl více než jedné atmosféry. V hloubce 1 000 metrů tlak vzroste na 100 atmosfér. Na každý čtverečný centimetr mého těla tak působí síla 101 kg. To je podobné, jako kdybyste na nehtu Vašeho prstu měli udržet činku borce těžké váhy.

Aby zabránil nemoci z potápění, učinil Stvořitel několik opatření. Jistě se domníváte, že velryby, které se potápějí do velkých hloubek a které bez námahy zůstávají pod vodou jeden a půl hodiny, mají mimořádně velké plíce. Pravdou je však pravý opak. Ve vztahu k velikosti našeho těla máme plíce vysloveně malé. Zatímco u vás činí objem plic 1,76 % velikosti těla a u slona je to dokonce 2,55 %, jsou naše odpovídající hodnoty vyloženě malé: já 0,91 %, plejtvák 0,73 %, velryba biskajská 0,65 %.

My velryby ale využíváme náš dýchací aparát pomocí řady mechanismů mnohem intenzivněji než suchozemští savci. Tak např. máme podstatně více malých plícních sklípků. Naše krev má dále o 50 % vyšší obsah hemoglobinu než člověk. Tak disponujeme podstatně větší schopností přenosu kyslíku. Když se my jednou nadechneme, potom je to tak efektivní, jako kdybyste se Vy nadechli a vydechli osmkrát. Na ponoření se můžeme připravit úplně jinak než kterýkoli savec. K tomu ještě přistupuje zvláštní vlastnost, kterou nám Stvořitel propůjčil, že totiž naše svaly jedinečným způsobem uchovávají kyslík. Za tím jsou skryty složité organické způsoby stavby a zvláštní fyziologické vybavení.

Nyní si už můžete představit, jak se připravuji na hluboký sestup. Bez chvatu a spěchu si dopřeji desetiminutovou dýchací fázi a naplním všechny své zásobárny kyslíkem. Můžete si to snadno zapamatovat: Na každou minutu pod vodou se vyzbrojím jedním nadechnutím. Při šedesáti nadechnutích mohu být tři čtvrtě hodiny v hloubce 1 000 metrů. Při potřebě patnáct minut pro ponoření a vynoření mi na pobyt v hlubině zbývá dobrých 45 minut.

A ještě jeden důležitý rozdíl byste měli vědět: Když se ponoříte vy, dostáváte 34 % kyslíku z plic, 41 % z krve a 25 % ze svalů a tkání. U nás je to naprosto jinak: Jenom 9 % odebíráme z plic, a 91 % z krve (41 %) a svalů a tkání (50 %). Pod vodou tedy naše plíce hrají jenom podřízenou roli.

Nyní máte určitě ještě jednu otázku: Jak se chovají naše plíce, když se při velkých hloubkách vystavujeme tak vysokému tlaku? Nezhroutí se jako mokrý vak a nerozmačkají se při tom? U všech suchozemských savců jsou průdušnice a velké průdušky vyztuženy chrupavkami, aby při nadechnutí vzduchu zůstaly otevřené. Taková vyztužení znáte i u sací hadice Vašeho vysavače. U nás velryb provedl Stvořitel tato opatření až do úrovně nejmenších rozvětvení systému průdušek. Naše dýchací cesty proto nemohou být stlačeny dohromady. Kromě toho takový způsob konstrukce dovoluje rychlé proudění.

Aby nám umožnil co nejdelší časy ponoření, navrhl dále náš Stvořitel bezpříkladný program úspory energie. Během potápění bije naše srdce jenom poloviční rychlostí než na hladině. Oblasti či části těla, které nejsou životné důležité, můžeme přechodně „odpojit" od krevního oběhu. Proudění krve je rozdělováno a regulováno systémem velkého množství žilních uzávěrů, jako je tomu u sítě jednosměrných ulic. Během fáze potápění jsou kyslíkem zásobovány pouze tak důležité orgány jako mozek, srdce a mícha. Nepostradatelným orgánem je pro naši vysoce specializovanou techniku potápění je tzv. rete mirabile, zázračná síť, kterou Stvořitel vystavěl jenom nám velrybám. Vaši vědci ještě všechny její složité funkce neodhalili, ale pro zásobování kyslíkem a při vyrovnávání tlaku hraje tato síť hlavní roli.

K čemu toto mistrovské potápěčské vybavení vlastně slouží? Proč sestupuji do hlubin propastí, kam již nedosáhne žádné sluneční světlo - do věčné noci a nejtemnějších hloubek?

Říká se o mě, že jsem králem všežravců. Ale - upřímně řečeno - sépie jsou mé zamilované jídlo - a ty se nalézají jen ve velkých hloubkách. Malé sépie polykám po tisících. V žaludku jednoho zabitého kolegy jich jednou vaši velrybáři napočítali 28 000 kusů. Také větší exempláře chytám po tuctech. V hlubinách oceánu jsou ostatně ty nejvybranější lahůdky: velké chobotnice. Tito pověstmi opředení tvorové dosahují velikosti těla až osm metrů a jejich chapadla mohou být až 15 metrů dlouhá. Takové chlapíčky dokážu ale kompletně spolknout. Než se ovšem dostanou až do mého žaludku, jedná se většinou o působivý „zápas gigantů".

Se svým jemným systémem lokalizace mohu svoji kořist najít s absolutní přesností. Vysílám přerušované signály, jejichž odezvu potom zase přijímám. Navzdory nejtemnější noci mne tak můj solární systém velice přesně informuje o počtu a velikosti kořisti.

Z knihy Wernera Gitta a K.-H. Vanheidena „Kdyby zvířata uměla mluvit". Vydalo nakladatelství Ethics.