Pozor, nálepkování!

Když v továrně připlácnou na plechovku s fazolemi etiketu, seznam ingrediencí popisuje, co je uvnitř – a to se nemění. K témuž dochází, když nálepkujeme sami sebe (anebo i druhé) – a právě proto může být pro naši psyché tento zvyk tak nebezpečný.

Když například sami sobě dáváme různé nepěkné přívlastky kvůli věcem, které jsme nějakým způsobem nezvládli, tak se tím vlastně s těmito přešlapy ztotožňujeme. Až příliš snadno můžeme poté dospět k závěru, že věci se nikdy nezmění. Když si tak budeme například nadávat do hlupáků, riskujeme, že se časem skutečně hlupákem staneme. Lidská psychika tak prostě funguje. Namísto toho, abych si řekl: „Udělal jsem chybu,“ posiluji své negativní sebehodnocení, když si opakuji, že jsem k ničemu, že jsem ztracená existence anebo že se nikdy nepoučím.

Nálepkování je založeno na filozofii, že „mírou úspěšnosti člověka jsou chyby, které udělá.“ Pokud se přistihnete, že si říkáte „já jsem tak nemožná“ pokaždé, když uděláte chybu, je nálepkování vaším problémem. Pokud máte nerealistická očekávání od druhých, může být pro vás pokušením onálepkovat si je jako sobecké či bezohledné osoby, nevěnují-li vám tolik pozornosti, kolik byste si představovali.

Perfekcionistická definice úspěchu může vést k tomu, že se i při nejmenší chybě onálepkujete za neúspěšného a selhávajícího člověka. Tato chyba úzce souvisí s návykem uvažování v kategoriích všechno nebo nic, kdy dochází k ignorování skutečnosti, že v životě jsou různé stupně úspěchu.

Lidé také často upadnou do pasti nálepkování, když se na někoho rozzlobí. Když vás druhý člověk tak rozčílí, že mu začnete (nahlas nebo jen v duchu) dávat nehezké přívlastky, obvykle problém zveličujete. Pokud se věc opakuje, snadno pak poté začínáme na druhého hledět zkreslujícím a negativním mentálním filtrem, kdy přestáváme vnímat pozitivní stránky jeho osobnosti.

Pokud hněv a vztek narůstají, zvyšuje se i narušenost vnímání a míra nálepkování. Člověk, který s oblibou nálepkuje druhé, začíná nad nimi cítit určitou nadřazenost. Vstupuje do destruktivního procesu, kdy sám sebe buduje tím, že druhé „trhá na kusy“. Možná, že vás někdo napadl, urazil, kritizoval – nebo se mu jednoduše nelíbíte. Ať už je příčina jakákoliv, projevuje se sklon brát to osobně.

Důsledky nálepkování

Pokud budeme běžně sami sebe nebo druhé lidi negativně nálepkovat, je velmi pravděpodobné, že se z pocitů rozhořčení nikdy nevymaníme. Ještě horší je, že tak u sebe i druhých snižujeme naději na změnu.   Je poté až příliš snadné, abychom rezignovali – a se sebou samým nebo druhými to jednoduše vzdali.

Děti, které jejich rodiče soustavně napomínají a uštědřují jim různé nehezké přívlastky, nakonec dospějí k názoru, že rodiče mají pravdu – že skutečně za nic nestojí. Jejich sebevědomí poklesne, ztratí naději na to, že by se dokázaly změnit a přestávají se snažit.

Pokud dítě udělá něco, co není v pořádku, je velký rozdíl mezi tím, když rodič řekne: „Dnes ses moc hezky nechoval,“ anebo když prohlásí: „Ty jsi takový budižkničemu, z tebe nikdy nic pořádného nevyroste.“ Dítě může ve druhém případu časem dospět k názoru, že prostě je k ničemu – což se nikdy nezmění.

Mezi možné důsledky nálepkování v konečném důsledku patří: nárůst rozhořčených pocitů, polarizace vztahů, slovní i fyzické nepřátelství, politické a vojenské konflikty, redukování naděje na změnu a poškozené vnímání vlastní hodnoty.

Hledejme to dobré

Naším cílem by mělo být hledat v druhých to dobré. Navzdory všem chybám a všemu selhávání usilujme o to, abychom je vnímali takové, jací mohou být – v pozitivním slova smyslu. Neztrácejme naději, že se (věci) mohou změnit. Podobně jako bychom se měli vystříhat nezdravého nálepkování druhých, neměli bychom samozřejmě propadat ani zlozvyku nálepkování sebe sama.

Například namísto toho, abychom řekli: „Ty jsi takový nepořádník,“ řekněme raději: „Je důležité udržovat si v pokoji čisto a pořádek.“ Namísto toho, abychom řekli: „Ty jsi tak sobecká!“ užijme raději slov: „Velkorysosti se meze nekladou.“ J Místo: „Ty nemehlo!“ řekněme: „Mohl bys být, prosím, trochu opatrnější?“ Namísto: „Ty jsi takové velké dítě,“ můžeme říct: „Byla bych moc ráda, kdyby ses choval dospěleji.“

Pozitivní formulací vytváříme prostor pro změnu a posilujeme sklon k žádanému chování.

Nálepky mohou být i pozitivní a nápomocné

I když určité podoby nálepkování jsou jednoznačně zraňující a nežádoucí, jiné označují určitý rys osobnosti či skupiny osob a mohou být prospěšné. Správné nálepkování pomáhá fungování společnosti a porozumění jedněch druhým, často může být i prvním krokem k navázání vztahu.

Korektní nálepkování znamená, že jsme si vědomi podobností, ale také rozdílů mezi různými lidmi či skupinami lidí. Když se například označíme za člena určité politické strany, druhý člověk může snadno pochopit, jaké jsou asi naše životní hodnoty a čím se pravděpodobně lišíme ve svém světonázoru od někoho jiného.

Návod k úspěchu

Pokud jste vy sami, členové vaší rodiny, vaši přátelé nebo vaši spolupracovníci uvízli v začarovaném kruhu negativního nálepkování, následujících několik tipů vám může pomoci s tímto se vypořádat.

Kultivujte atmosféru vzájemného respektu. – I když je jistě důležité, aby děti respektovaly své rodiče, je podobně nezbytné, aby rodiče nemluvili se svými dětmi způsobem, který degraduje jejich vnímání sebe sama. Domov se může stát přístavem skutečné lásky a pokoje.

Buďte příkladem v pozitivním přístupu. – Když si na vás například váš syn otevře ústa, je lepší variantou říci mu: „Mluv se mnou slušně, prosím,“ než: „Takhle si na mne dovolovat nebudeš.“ Pokud začnete používat pozitivní formulace, druhému člověku se dostává k dispozici pozitivní nálepka, v tomto případě „mluvit slušně“.

Učte nenálepkovat druhé. – Když se chceme něco sami naučit, často bývá nejlepší metodou, když to začneme učit (vlastním příkladem) druhé. Mnozí lidé například ztrácejí ze zřetele skutečnost, že rozmrzelost a frustrace se dají vyjádřit bez uchylování se k výpadům a urážkám. Je např. zcela v pořádku, když řekneme: „Nesouhlasím,“ nebo „Nelibí se mi, cos udělala.“

Přestaňte se nálepkováním druhých bavit. – Nálepkování je tak nedílnou součástí určitého druhu zábavných programů, že je prakticky nemožné sledovat jebez toho, že by člověk upadl do stejného zlozvyku. Jediným řešením je takovým programům se vyhnout.

Poopravte – anebo se vzdalte. – Když druzí ve vaší přítomnosti někomu přisoudí určité nepěkné přívlastky, zkuste je jemně přivést k tomu, aby se zamysleli nad tím, zda mu opravdu patří. Pokud někdo onálepkuje vás, nebraňte se. Pokud je nálepka pravdivá, jděte do sebe a využijte to jako příležitost ke změně.

Z knihy Neila Nedleyho Ztracené umění myslet. Vydal Advent-Orion.