Proč odpouštět?

„Musí se z toho poučit. Nechci ho povzbuzovat v nezodpovědném jednání. Jen ať se chvíli škvaří ve vlastní šťávě - to mu určitě prospěje. Musí se naučit, že každý čin má své následky. Mně bylo ublíženo; proč bych měl udělat první krok! Jak mu mohu odpustit, když mu to ani není líto?" Argumentuji tak dlouho, dokud se nestane něco, co zlomí můj odpor. Když nakonec změknu natolik, že odpustím, vypadá to jako kapitulace, jako skok od přísné logiky k rozbředlému sentimentu.

Proč se vůbec někdy k takovému skoku odhodlám? Proč se vůbec kterýkoli člověk rozhodne pro tak nepřirozený čin? Napadají měpřinejmenším dva pragmatické důvody, a čím víc o nich pře-mýšlím, tím víc v nich rozpoznávám „tvrdou", dokonce naprosto klíčovou logiku.

Vězněm jsme my sami...

Zaprvé, jedině odpuštění může zastavit kolotoč obviňování a bolesti a zlomit řetěz nemilosti. Nejčastěji používané řecké novozákonní slovo překládané jako odpuštění doslova znamená „uvolnit, odmrštit, osvobodit sebe sama".

V románu Láska v době cholery Gabriel García Márquez popisuje manželství, které se rozpadne kvůli kousku mýdla. Manželka měla na starosti péči o domácnost, včetně obstarávání ručníků, toaletního papíru a mýdla do koupelny. Jednou zapomněla dát do koupelny mýdlo. Manžel to okomentoval přemrštěným výrokem („už skoro týden se koupu bez mýdla!"), a ona své opomenutí rezolutně popřela. Později se sice ukázalo, že mýdlo do koupelny opravdu nedala, ale v zápalu boje teď byla v sázce její hrdost a ona nehodlala ustoupit. Následujících sedm měsíců spali každý zvlášť a u jídla spolu nepromluvili ani slovo.

„Dokonce i ve stáří, kdy už byli oba velmi mírní," píše Márquez, „se tomuto tématu velmi pečlivě vyhýbali, protože sotva zhojené rány mohly kdykoli začít znovu krvácet, jako kdyby byly čerstvé ze včerejška." Jak vůbec může obyčejný kousek mýdla zničit manželství? Ani jeden z nich se totiž nedokázal zastavit. Nikdo neřekl: „Tak dost. V tom už nebudu pokračovat. Je mi to líto. Odpusť mi, prosím."

Román Klubko zmijí od Francoise Mauriace popisuje podobný příběh starého pána, který několik posledních desetiletí svého manželství nespal společně se svou manželkou, ale vždy dole v hale. Před třiceti lety se pohádali o to, zda manžel projevil dostatek zájmu o svoji pětiletou dceru, když byla nemocná. Dodnes ani jeden z nich není ochoten učinit první krok. Manžel každý večer čeká, že za ním manželka přijde, ale ona to neudělá. I ona každý večer leží a čeká, že za ní přijde, ale jeho to ani nenapadne. Nikdo z nich nechce prolomit kruh, který se roztočil před mnoha lety. Nikdo z nich nechce odpustit.

Mary Karrová v knize The Liaťs Club (Klub lhářů) vzpomíná na svou nefunkční rodinu a vypráví o strýci z Texasu. Kdysi se s manželkou pohádal o to, kolik utratila za cukr. Sice se s ní nerozvedl, ale čtyřicet let s ní nepromluvil jediné slovo. Jednoho krásného dne vzal motorovou pilu a rozřízl jejich dům na dva díly. Otevřené strany obou polovin zatloukl prkny a svoji polovinu odstěhoval za nízké borové mlází na jejich pozemku. Zbytek života pak prožili na tomto pozemku každý ve své půlce domu.

Odpuštění nabízí únikovou cestu. Nevyřeší se tím všechny otázky viny a spravedlnosti - často se ještě víc zvýrazní - ale umožní nový začátek vztahu. V tom se lišíme od zvířat, říká Solženicyn. Ne svou „ schopností myslet, ale svou schopností činit pokání a odpouštět. Jedině člověk může provést ten nepřirozený čin, který převyšuje neústupný zákon přírody.

Pokud tento zákon nepřekonáme, zůstaneme připoutáni k lidem, jimž nedokážeme odpustit, zůstaneme sevřeni ve svěráku vlastní nenávisti. Toto pravidlo platí i v případě, kdy je jedna strana zcela nevinná a veškerá vina padá na hlavu druhé strany, protože ten nevinný ponese zranění tak dlouho, dokud nenajde cestu k osvobození - a jiná cesta než odpuštění neexistuje.

Neodpuštěním se uvězním v minulosti a zablokuji veškeré možnosti budoucí proměny. Tím nad sebou předávám vládu svému nepříteli a odsuzuji se k utrpení způsobenému následky jím spáchaného zla. Kdysi jsem od jednoho rabína slyšel ohromující výrok: „Než jsem přišel do Ameriky, musel jsem odpustit Adolfu Hitlerovi," řekl. „Nechtěl jsem si Hitlera přivést do své nové země."

Neodpouštíme jen proto, abychom naplnili jakýsi vyšší morální zákon; odpouštíme kvůli sobě. Jak upozorňuje Lewis Smedes: „Ten první a často jediný člověk, kterému odpuštění přinese uzdravení, je ten, kdo odpustil... Když upřímně odpustíme, osvobodíme vězně, a dodatečně zjistíme, že tím vězněm jsme byli my sami." Jediná věc, která je tvrdší než odpuštění, je jeho opak.

Osvobození pachatele z pout viny

Druhou silnou stránkou odpuštění je to, že pachatele osvobodí z pout viny. Vědomí viny koná svou ničivou práci i navzdory vší snaze tuto vinu potlačit. V roce 1993 se jeden člen Kukluxklanu jménem Henry Alexander přiznal své manželce ke zločinu. V roce 1957 spolu s dalšími muži vytáhli černošského řidiče náklaďáku z vozu, eskortovali ho na opuštěný most vysoko nad prudkou řekou a přinutili ho skočit dolů. Ten muž se zabil. Alexandr byl obviněn v roce 1976 - trvalo téměř dvacet let, než ho dostali k soudu - hájil svou nevinu a byl bělošským soudcem osvobozen. Třicet šest let trval na své nevině, až do onoho dne v roce 1993, kdy své manželce přiznal pravdu. O několik dní později zemřel.

Jeho manželka napsala omluvný dopis vdově po zavražděném černochovi, který byl poté otištěn v The New York Times. „Henry žil celý svůj život ve lži a strhl mě do ní s sebou," napsala. Všechny ty roky věřila tvrzením svého manžela o jeho nevině. A přece si toto hrozné tajemství o své vině nemohl vzít do hrobu. Po šestatřiceti letech tvrdého zapírání mu stále scházelo něco, co mu mohlo poskytnout pouze odpuštění.

V roce 1992 rozvířil titulní stránky novin příběh jiného člena Kukluxklanu. Velký drak Larry Trapp z Lincolnu v Nebrasce se zřekl nenávisti, roztrhal své nacistické vlajky a zničil desítky publikací plných nenávisti. Kathryn Wattersonová v knize Not by the Sword (Ne mečem) vypráví, že Trapp byl přemožen odpouštějící láskou židovského kantora a jeho rodiny. Ačkoli jim Trapp posílal divoké pamflety, v nichž se vysmíval Židům s velkými nosy a popíral holocaust, ačkoli je obtěžoval telefonáty, v nichž jim vyhrožoval násilím, ačkoli jejich synagogu učinil terčem bombových útoků, kantorova rodina soustavně reagovala se soucitem a zájmem. Trapp byl již od dětství postižen cukrovkou, byl upoután na invalidní vozík a rychle ztrácel zrak. Později kantorova rodina Trappovi nabídla, že může bydlet u nich a že se o něho budou starat. „Milovali mě tolik, že jsem nemohl reagovat jinak než si je zamilovat rovněž," řekl později Trapp. Posledních několik měsíců svého života usilovně hledal odpuštění u židovských skupin a mnoha jednotlivců, které do té doby nenáviděl.

Jean Valjean a inspektor Javert

V posledních letech mohlo publikum na celém světě sledovat drama odpuštění ztvárněné v muzikálu Bídníci. Muzikál je zpracován podle původního románu Victora Huga. Vypráví příběh Jeana Valjeana, francouzského vězně, jehož pronásledovalo, a nakonec proměnilo odpuštění.

Jean Valjean byl odsouzen k devatenácti rokům nucených prací za krádež chleba. Zatvrdil se a stal se z něho drsňák. Nikdo ho neporazil v bitce. Nikdo si nedovolil vzepřít se jeho vůli. Nakonec byl propuštěn na svobodu. V těch dobách ale trestanci museli nosit identifikační kartičku a žádný hostinský by takovému nebezpečnému individuu neposkytl nocleh. Čtyři dny se Valjean toulal po krajině a hledal úkryt před nepřízní počasí, až se nakonec nad ním slitoval laskavý biskup.

Té noci Jean Valjean tiše ležel ve své pohodlné posteli, dokud biskup a jeho sestra neusnuli. Potom se vykradl z pokoje, našel ve skříni rodinné stříbro a vykradl se do tmy. Druhý den ráno zaklepali na dveře biskupova domu tři policisté se spoutaným Valjeanem. Chytili ho na útěku s odcizeným stříbrem a chystali se uvěznit ho na doživotí. Biskup reagoval způsobem, který nikdo, obzvláště pak Jean Valjean, nečekal.

„To jste vy?" zvolal, když spatřil Jeana Valjeana. „To jsem rád, že vás vidím. Ale co to? Dal jsem vám přece i svícny, které jsou tak stříbrné jako ostatek, mohl jste za ně dostat dobrých dvě stě franků. Proč jste si je neodnesl s příbory?" Jean Valjean vytřeštil oči a díval se na ctihodného biskupa tak, že to lidský jazyk ani vypovědět nemůže.

Valjean není zloděj, ujistil biskup policisty. „To stříbro jsem mu dal jako dar." Když stráže odešly, biskup vzal svícny a dal je svému oněmělému a rozechvělému hostu. „Nezapomeňte, nikdy nezapomeňte, že jste mi slíbil, že těch peněz použijete k tomu, abyste se stal čestným mužem."

Síla biskupova činu, jenž popřel veškeré lidské instinkty a touhu po pomstě, zcela změnila Valjeanův život. Takové otevřené střetnutí s odpuštěním - obzvláště, když vůbec nečinil pokání - roztavilo sebeobranné mechanismy jeho duše. Ponechal si svícny jako drahocennou památku na milost a rozhodl se, že od nynějška bude pomáhat druhým, kteří se ocitli v nouzi.

Román Victora Huga je v podstatě dvojstranným podobenstvím o odpuštění. Detektiv Javert, který nezná jiný zákon než zákon spravedlnosti, nemilosrdně dalších dvacet let Jeana Valjeana pronásleduje. Za tímco Valjean je proměňován mocí odpuštění, detektiva stravuje žízeň po odplatě. Když Valjean zachrání Javertovi život - kořist prokáže milost pronásledovateli - detektivův černobílý svět se začíná rozpadat na kousky. Neschopen vyrovnat se s milostí, která se příčí všem zdravým instinktům, neschopen nalézt v sobě odpovídající odpuštění, Javert skočí z mostu do řeky Seiny.

Prostor k proměně

Velkomyslné odpuštění, jaké biskup nabídl Jeanu Valjeanovi, vytváří prostor k proměně provinilce. Lewis Smedes podrobně popisuje tento proces „duchovní operace":

„Když někomu odpustíte, odkrojíte od něho zlo, jehož se dopustil. Oddělíte dotyčného od jeho zraňujícího činu. Poskytnete mu obnovení. V jednom okamžiku ho nesmazatelně označíte za člověka, který vám ublížil, a v příštím okamžiku tuto identitu změníte. Ve vašich vzpomínkách je přetvořen. Už se na něho nedíváte jako na člověka, který vám ublížil, ale jako na někoho, kdo vás potřebuje. Není pro vás už tím, kdo se odcizil, ale člověkem, který vám patří. Kdysi jste ho označili za člověka zkušeného ve zlu, ale nyní ho vnímáte jako slabého a potřebného. Přetvořili jste svou minulost přetvořením člověka, který vaši minulost učinil bolestnou."

Smedes přidává mnoho varování. Odpuštění podle jeho názoru není totéž co prominutí: můžete odpustit člověku, který vám ublížil, a přesto trvat na spravedlivém potrestání. Pokud ale dokážete odpustit, uvolníte uzdravující moc do svého života i do života provinilce.

Jeden můj přítel, který pracuje v centru města, si klade otázku, zda má smysl odpouštět lidem, kteří nečinili pokání. Tento muž se denně setkává s důsledky zla způsobeného zneužíváním dětí, drog, násilím a prostitucí. „Pokud vím, že je něco v nepořádku, a odpustím, aniž bych toto zlo vyřešil, co to vlastně dělám?" ptá se. „V podstatě spíše umožňuji pokračování tohoto zla, místo abych přinášel osvobození."
Můj přítel mi vyprávěl o lidech, s nimiž pracuje, a já souhlasím, že některým z nich už odpuštění nepomůže. A přece nemohu zapomenout na tu vzrušující scénu, kdy biskup odpustil Jeanu Valjeanovi, přestože žádnou chybu neuznal. Odpuštění má vlastní jedinečnou moc, která sahá daleko za hranice zákona a spravedlnosti.

Než jsem shlédl muzikál Bídníci, četl jsem román Hrabě Monte Christo od Hugova současníka Alexandra Dumase. Román popisuje příběh uprchlého vězně a jeho velmi dobře promyšlené pomsty vůči čtyřem bývalým přátelům, kteří ho falešným obviněním dostali do vězení.Dumasův román byl potravou pro můj smysl pro spravedlnost. Hugo ve mně probudil smysl pro milost.

Odpuštění - nezasloužené - může zpřetrhat provazy a odvalit tíživé břemeno viny. Díky odpuštění si uvědomíme, že se od provinilce nelišíme tolik, jak bychom si rádi mysleli.

Z knihy Philipa Yanceyho „Nekončící milost". Vydalo nakladatelství Návrat domů.