Prvorození, prosím, vstaňte!

Pomyslete na starostu městu, předsedu školní rady, ředitele firmy, v níž pracujete. Je velice pravděpodobné, že všichni tito lidé jsou prvorození. Pokud právě sedíte ve vlaku, v autobuse nebo v metru, a čtete tento článek, je pravděpodobné, že člověk, který vedle vás luští křížovku či sudoku, je prvorozený.

Pokud patříte k odvážnějším lidem, můžete se toho cizího člověka zeptat: „Promiňte, nejste náhodou prvorozený?“ Kdo ví, třeba se z toho vyvine velmi zajímavý rozhovor.

Zdá se, že některá povolání přímo přitahují prvorozené. Kupříkladu ve městě, kde bydlíme, je skupina dvanácti anesteziologů. Devět z nich jsou prvorození a zbylí tři jsou jedináčci, což jsou – emocionálně vzato – bratranci prvorozených. Myslíte, že je to náhoda? Nebo prvorozené jaksi přitahuje přesnost, která je nezbytná pro výkon tohoto povolání? Neil Armstrong, první muž na Měsíci, byl prvorozený (nejstarší ze tří dětí). Všichni astronauti z Mercury 7 byli prvorození. Z 23 prvních astronautů, kteří letěli do vesmíru, bylo 21 prvorozených. Zbylí dva byli jedináčci. Prostřední či nejmladší dítě se mezi nimi nevyskytovalo.

I většina prezidentů Spojených států byli prvorození. Frank Sulloway, vynikající badatel z Massachussets Institute of Technology, napsal knihu, v níž tvrdí, že prvorození bývají svědomitější, konzervativnější, odpovědnější, pořádnější a více orientovaní na úspěch než ti, kdo se narodili jako druzí či další. (Ti bývají odvážnější a jsou ochotni riskovat a nabourávat obecně přijimané myšlenky a teorie.) Prvorození hájí status quo a jsou přitom velice asertivní. Proto není divu, že ve vedoucích pozicích je tolik prvorozených.

Vrozená schopnost vést prvorozeným dobře slouží. Nicméně někdy je dohání k šílenství. Proč to říkám? Cožpak prvorozenému vadí, že je vedoucí? Ne. Vedoucí nevadí skutečnost, že si nikdo nevšimne toho, co je třeba udělat, dokud na to ona neupozorní. Na to byla zvyklá od nejútlejšího dětství. Nesmírně ji však vytáčí skutečnost, že i když pojmenovala problém a jasně řekla, co je třeba udělat, ostatní dál jen civí a krčí rameny.

Ti, kdo nejsou prvorození, jako by svým postojem říkali: „Jistě, máš pravdu. Něco by se s tím mělo udělat. To mě zajímá, kdo se do toho pusti.“

Prvorozená si někdy říká: „Tentokrát to nebudu dělat já. Už je načase, aby se zapojil někdo jiný.“ Termín se ale blíží a nikdo se do toho nepustil. Všem ostatním je to jedno – nikoliv však prvorozené, neboť ta je orientovaná na úkoly a navíc perfekcionistka. Nakonec znechuceně řekne: „No dobrá, tak to tedy udělám.“ A udělá to. A udělá to velmi dobře.

Pak jde domů. Vidí, co vše je třeba doma udělat, a má pocit, že se na ni všechno valí. Říká si: Já to dělat nebudu. Ano, vidím, že je třeba vynést smetí – já ho ale vynášet nebudu. Ať to tentokrát udělá někdo jiný.

Tři dny chodí po bytě a opakuje si: Já ho vynášet nebudu. Není to sice těžká práce, ale jde přece o princip. Brzy přetékají všechny koše v domácnosti a v kuchyni stojí tři velké páchnoucí pytle plné odpadků. Zdá se, že nikomu v rodině to nevadí, ale jí to opravdu, ale opravdu vadí. Bojuje sama se sebou a nechce to vzdáat… bojuje a bojuje a bojuje… a nakonec to vzdá. Už to prostě nevydržím. Dobrá, vzdávám se…, vynesu smetí.

Nutil ji někdo, aby to smetí vynášela? Ani v nejmenším. (Členové rodiny, kteří se nenarodili jako první, možná skutečnost, že v kuchyni je smetí, ani nezaregistrovali.) Veškerý tlak pocházel zevnitř; byl dán sklonem k perfekcionismu, který je vlastní prvorozeným. Jako by slyšela svého otce: „Viktorie, jak jsi tam mohla nechat takový svinčík?“ Tato slova jí v hlavně zněla tak dlouho, až prostě musela udělat něco se svinčíkem ve vlastní kuchyni.  

Prvorození, vůdcové smečky, jsou skutečně v něčem jedineční. Ale proč jsou takoví?

Zamyslete se nad vlastní rodinou – nad svými bratry a sestrami. Cožpak neplatí, že prvorození a druhorození se od sebe liší jako den a noc? A pokud jste rodiče, cožpak neplatí, že pokud se váš prvorozený vydá na východ, druhorozený pojede na západ? Tyto rozdíly lze vysvětlit pořadím narození.

Čtete-li tento článek, je to pravděpodobně proto, že jste prvorozený nebo nějakého prvorozeného znáte (a on vás dohání k šílenství). Prvorození dokáží někam vletět jako vichřice a změnit toho více, než se zdá lidsky možné, protože jsou nároční a přesní. Pokud ale ztratí vyváženost, stávají se z nich štvanci. Jsou přehnaně perfekcionističtí a kritičtí.

Představte si skupinu prvorozených, která by se rozhodla vytapetovat vaši kuchyň. Do třiceti minut by tekla krev, protože každý by chtěl velet. Proto jsou tak důležité nejmladší děti, jako jsem já. J Pokud je nevyvažují druzí v pořadí a poslední, prvorození se do úkolu příliš zakousnou a chtějí ho udělat „správně“ (přeloženo „po svém“), a o vztah přijdou. Pak otráví život sobě i ostatním. Například moje žena je prvorozená. Když čekáme v sobotu návštěvu, začne připravovat jídlo již ve čtvrtek. J

Všechna léta výzkumů a studií, která jsou za vědeckou teorií vlivu pořadí narození, nemají valný smysl, pokud objevené zásady neaplikujete v praxi na lidi, jako jste vy, aby vám pomohly k většímu porozumění sobě samému a k zlepšení života.

„Pro prvorozeného je klíčovým faktorem vyváženost,“ říká Laura Carterová, zakladatelka Společenské klubu prvorozených dívek. „Mají-li si prvorození odpočinout, potřebují k tomu svolení. Máme neustále problémy s rozvrhem, se stresem a s prioritami. Máme totiž sklon brát si toho moc – více, než nač stačíme.“

Prvorození bývají přehnaně citliví a hodně si všímají kritiky. Pokud s něčím prvorození zápasí, pak jsou to vlastní vady. Měli jste kritického rodiče? Máte nyní problém s vlastním perfekcionismem? Máte sklon všímat si, kde druzí udělali chybu? Tento jediný faktor je velmi důležitý pro úspěch či neúspěch prvorozeného. Musí-li se prvorození vyrovnávat s kritickým rodičem, snaží se buď zalíbit druhým (dělají pak to, co si přejí ostatní, aniž by pamatovali na sebe), nebo mají sklon k panovačnosti („tady velím já a proto bude po mém – jen tak je to totiž správně“).

Jakmile pochopíte svou osobnost prvorozeného – proč jste takoví, jací jste, a jaké faktory k tomu přispěly – můžete se zdravou sebedůvěrou postupovat kupředu. Schopnosti prvorozeného pak můžete plně využít v rodině, ve škole, v práci i vztazích.

Čím to je, že máte sklon vzít si někoho, kdo není prvorozený, ale přátele máte především mezi prvorozenými? Jak můžete motivovat děti, aby se jim dařilo ve škole, aniž byste je frustrovali a aniž byste se vyčerpávali v bojích o domácí úkoly? Proč nikomu jinému než vám nevadí, jak lednička v práci páchne?

Jako prvorození trávíte mnoho času snahou naplnit očekávání druhých. O čem ale sníte vy sami? Co chcete dělat a čím chcete být? Jak vám k tomu mohou vlastnosti prvorozeného pomoci?

O tom všem – a mnohé více – se dočtete v knize Kevina Lemana Prvorozený: Výhoda či handicap. Vydal Návrat domů.