Rozvoj osobnosti
... argumentovali jsme spíše tím, že jsou to vlastnosti a dovednosti vysoce žádoucí a že jejich kultivace je v zájmu jak jednotlivce, tak společnosti, její stability i prosperity. Nicméně to nemuselo přesvědčit ty, kteří se domnívají, že škola je zde především pro předání vědomostí a že péče o osobnostní rozvoj by mohla snížit vědomostní úroveň dětí.
Zkusme se tedy podívat na rozvoj osobnosti nikoli jen jako na cíl, ale také prostředek vzdělávání. Položme si otázku, jaký vliv může mít péče o psychické i sociální potřeby dětí ve škole na kvalitu a efektivitu učení.
Tradiční třída je soubor jednotlivců, nikoli tým
Každý, kdo měl to štěstí pracovat v dobře sehraném pracovním týmu, ví, jak to člověka dovede obohatit i rozvíjet. Tradiční škola však na třídu nenahlíží jako na spolupracující tým. Vidí ji jako soubor jednotlivců, kteří mají stejný, nikoli však společný úkol. Děti jsou pohromadě jen z ryze praktického a ekonomického hlediska - nelze zajistit, aby se každé dítě vzdělávalo individuálně, proto je třeba organizovat hromadnou výuku. Víc dětí pohromadě znamená pro tradičního učitele spíše problém (udržení kázně, zvládání nestejného tempa učení jednotlivých žáků apod.), nikoli výraznou pomoc při výuce. Je to spojeno se základním postojem tradiční transmisivní výuky: dítě je tím, kdo neví, učitel tím, kdo ví a má své vědomosti předat nevědoucím. Z tohoto pohledu je v podstatě nesmyslné, aby nevědoucí byli v nějakém vzájemném užším kontaktu nebo aby spolupracovali. A přece právě v přeměně skupiny izolovaných jednotlivců ve fungující tým spočívá velká šance pro efektivní výuku.
Fungování týmu má své podmínky
John Adair ve své knize Vytváření efektivních týmů vysvětluje svou teorii fungování týmů. Tým - na rozdíl od jiných skupin - je vymezen především společným cílem. Adair říká, že každý tým má tři druhy či oblasti potřeb a aby fungoval, jak má, musejí být všechny uspokojovány stejným dílem. První oblastí je úkol, ať je jím cokoli (výroba, organizace, výzkum aj.). O úkolu se mluví, vyvíjí se tlak na jeho splnění a zabezpečuje se vše, co je pro něj potřebné.
Druhým okruhem potřeb jsou potřeby jednotlivých členů týmu. Dá se říci, že Maslowova pyramida základních lidských potřeb, v tomto seriálu již také zmiňovaná, dává odpovědi na to, co lidé potřebují. Potřebují nejen, aby práce neohrožovala jejich fyziologické potřeby, ale také se potřebují cítit neohroženi, potřebují jasný řád, potřebují se cítit přijati ostatními členy skupiny, potřebují, aby se s nimi zacházelo s úctou a důstojností a také, aby mohli úspěšně realizovat své schopnosti. Třetí oblast potřeb se vztahuje na skupinu jako takovou. Aby fungovala jako skupina a nikoli jen jako seskupení jinak izolovaných jednotlivců, musí být mezi jejími členy soudržnost a důvěra, musejí si vzájemně naslouchat, mít vyjasněná pravidla a určité postupy fungování (třeba při řešení konfliktů).
Zkusme si představit tyto tři oblasti jako kruhy, které se vzájemně prolínají. Pokud selhalo například fungování skupiny, příslušný kruh bychom začernili. Pak bychom viděli, že tím ubereme okamžitě také z uspokojení potřeb jednotlivce, ale de facto i z úkolu. A totéž platí o ostatních kruzích.
Péče o vztahy není luxus
Tento model se dá aplikovat také na vzdělávání. K základním úkolům školy bezpochyby patří, aby předala další generaci vědomosti i dovednosti nashromážděné generacemi předcházejícími. Když se však soustředí pouze na tento úkol a nevšímá si potřeby jednotlivých dětí a nepracuje s třídou jako se skupinou, která má svou dynamiku, vztahy, normy, pravidla atd., pak nemá šanci plnit svůj úkol dobře. Zanedbávané oblasti se mstí snižováním efektivity, ukrajují překvapivě velkou část z plnění úkolu. Těžko můžeme očekávat, že by do školství proudilo podstatně víc peněz než ted'. Avšak i kdyby se to stalo, tento model nám ukazuje, že by samy o sobě stejně neměly šanci zvednout podstatně kvalitu našeho vzdělávání. Jestliže něco není dobré svou podstatou, pak větší dávka téhož ke zlepšení nepovede. Péče o potřeby dětí a o vztahy ve třídě není tedy luxusem, není ani další zátěží učitelů, ani přidáváním zbytečné práce navíc: je podmínkou efektivity vzdělávání. O mýtu, že by se to možná dalo dělat, pokud by bylo ve třídách méně dětí, bude řeč příště.
Jana Nováčková, NEMES