Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

S domácími rajčaty k potravinové suverenitě

„Jsou jen dvě věci, které peníze nekoupí: pravá láska a domácí rajčata,“ zpívá Guy Clark v osmdesátkovém country hitu Homegrown Tomatoes. Pokud bych chtěla shrnout svoje zkoumání městských zahrad coby prostorů potravinové suverenity a nepeněžní ekonomiky v jedné větě, nedokázala bych to lépe.
Rubrika: Ekologie
|
Typ článku: Články
Zahrádkaření v českém kontextu obvykle neplní stránky lifestylových časopisů. O pěstování potravin pro vlastní spotřebu se — tedy až donedávna — mluvilo málo a s nevelkým nadšením. Zahrádkaření u nás přitom má dlouhou tradici a je stále velmi rozšířené.

Podle reprezentativního šetření z roku 2020 se samozásobitelství věnuje 41,5 procenta Čechů. I ti, kteří mají k zahradničení odpor, dost pravděpodobně ve svém okolí mají někoho, kdo pěstuje domácí potraviny. Výzkumy dále naznačují, že velká část populace jídlo ze zahrad alespoň příležitostně dostává. Jinými slovy, o zahrádkaření moc nemluvíme možná proto, že je samozřejmou součástí naší každodennosti.

Tento stav věcí kontrastuje se situací v západní Evropě, která je prakticky opačná: vlastní potraviny si pěstuje průměrně okolo deseti procent lidí (data jsou ze šetření v roce 2008; současné číslo je tak pravděpodobně vyšší).

Odlišné pohledy na zahrádkaření v západní a středovýchodní Evropě jsou zajímavým předmětem pro výzkum. Otázka, zda jsou české zahrádky „Stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti“ se objevuje v názvu publikace Petra Gibase a kolegů, věnované zahrádkovým osadám v Praze. Tyto i další výzkumy se shodují na tom, že pověst zahrádkových osad a samozásobitelství obecně poškodilo jejich spojování s komunistickým režimem. To ale není zcela oprávněné: organizované městské zahrady u nás, podobně jako v dalších evropských zemích, vznikly v reakci na urbanizaci a industrializaci počátku dvacátého století.

Podoba a význam zahrádkaření se za uplynulé století samozřejmě změnily. Současní zahrádkáři v naprosté většině nepěstují potraviny z finanční nouze ani kvůli nedostupnosti čerstvých plodin na trhu. Domácí ovoce a zelenina jsou nicméně stále jedním z nejvíce oceňovaných přínosů zahrádkaření — spolu s faktem, že zahrádkáře tato aktivita zkrátka baví.

S rostoucím zájmem o kvalitní potraviny a smysluplné trávení volného času česká společnost v posledních letech radosti samozásobitelství znovu objevuje. Bezobalový životní styl, vaření z čerstvých surovin nebo kvašení a zavařování všeho druhu jsou trendy, které k nám často pronikají ze západní Evropy. V českém prostředí se potkávají a mísí, nebo někdy také míjí, se stále živou tradicí. Nová image zahrádkaření neuškodí a může tuto aktivitu přiblížit i těm, kteří by nad ní ještě nedávno ohrnuli nos.

Přínosy zahrádkaření ostatně zviditelnilo i období pandemie, kdy zahrady fungovaly jako bezpečné prostory rekreace i společenských kontaktů „přes plot“ a přinášely zdravé potraviny bez nutnosti opustit prostředí domova. Výzkum Náš vztah k jídlu během pandemie covidu-19 už v létě loňského roku ukázal zvýšení zájmu o pěstování vlastních potravin, který se projevil také nárůstem uchazečů o zahrádky v městských osadách a komunitních zahradách.

Dobré jídlo, dobrá práce

Z hlediska potravinového systému je samozásobitelství pozoruhodné hned z několika důvodů. V prvé řadě jde typicky o velmi lokalizovaný způsob získávání potravin: cesta výpěstků ze zahrad do domácností je ve většině případů velmi krátká a nevyžaduje složité balení, chlazení a podobné procedury, jež v běžných potravinových řetězcích spolu s přepravou spotřebovávají velké množství surovin a energie.

Pěstitelské metody samozásobitelů jsou oblíbeným a kontroverzním tématem. Zažitá představa o tom, že zahrádkáři „stříkají“ a pro zvýšení produkce jsou ochotni sáhnout k environmentálně destruktivním prostředkům, podle výzkumů není pravdivá. Více než polovina českých zahrádkářů se používání „chemie“ vyhýbá. Z rozhovorů navíc vím, že i ti, kteří v případě nouze k pesticidům sáhnou, tak činí neradi a pouze v nezbytných případech.

Bez přílišné romantizace tedy lze říci, že domácí potraviny možná nejsou stoprocentně „bio“, ve většině případů ale co do použití agrochemie představují lepší alternativu než jídlo z konvenčního zemědělství. Vyhnout se chemicky ošetřenému ovoci a zelenině je ostatně pro mnohé zahrádkáře důležitou motivací. U domácích potravin nemusí číst etikety ani se obávat podvodu — vědí přesně, jakým způsobem byly vypěstované. V tomto směru samozásobitelství představuje praktickou cestu k potravinové suverenitě, tedy kontrole nad vlastními zdroji potravin, která v době netransparentních korporátních řetězců rozhodně není samozřejmostí.

Bezprostřední kontakt s procesem produkce potravin je ostatně hodnotou sám o sobě. V době specializace a digitalizace je zahrada jedním z mála míst, kde sousloví „plody vlastní práce“ nabývá doslovného významu. Kromě prevence syndromu vyhoření a podobných civilizačních neduhů samozásobitelství nabízí zejména v městském kontextu jedinečnou možnost kontaktu s přírodou, byť výrazně kultivovanou. Zejména zahrádkáři s malými dětmi či vnoučaty oceňují možnost jim ukázat, kde se berou potraviny. Zkušenost s tím, jak náročné je něco vypěstovat, také utváří specifický vztah k úrodě a jídlu obecněji. Ten se projevuje třeba silnou averzí k plýtvání potravinami a snahou zužitkovat i nedokonalé výpěstky.

Zahradnické bilance

„Ekonomické“ uvažování je vidět například v rozhodování o tom, co pěstovat na zahradě, a co si naopak pořídit jinde. Zahrádkáři pragmaticky posuzují náklady a výnosy různých druhů plodin. Peníze ale v této bilanci hrají jen podružnou roli. Na straně „nákladů“ pěstitelé zvažují hlavně to, zda se dané plodině bude na jejich zahradě dobře dařit a zda se o ni v rámci svých možností dokážou postarat.

Na straně „výnosů“ pak hraje roli zmiňovaná kvalita potravin a chutě strávníků v domácnosti. Zahrádkáři samozřejmě nepěstují plodiny, které jim nechutnají. Odpustí si ale i ty, které se dají ve srovnatelné kvalitě pořídit jinde — třeba od příbuzných s větším pozemkem, od zemědělce, nebo i z obchodu. Názory na to, které potraviny „se vyplatí“ pěstovat, se tak samozřejmě odvíjejí od osobních (či rodinných) preferencí. Jen na jednom se všichni účastníci výzkumu shodli — chuti domácích rajčat se opravdu nic nevyrovná.

Lepší chuť a vůně domácích potravin je často zmiňovanou motivací k samozásobitelství. Kromě pěstitelských rozhodnutí nicméně dalekosáhle ovlivňuje také to, co si zahrádkáři kupují a co jedí.

Data také naznačují, že zahrádkáři ve spotřebě ovoce a zeleniny přesahují český průměr, a samozásobitelství tak pravděpodobně vede ke zdravějšímu jídelníčku.

Na jaře jsou nejvíce konzumovanými plodinami salát a ředkvičky, v létě rajčata a cukety, na podzim dýně a v zimě kyselé zelí a okurky. Třeba rajčata zahrádkáři prakticky nekupují, protože nedosahují chuťového standardu těch domácích. Podobně jsou na tom cukety, dýně a hrášek, z ovoce pak rybíz, ostružiny, třešně či maliny.

Jak se pěstují zahrádkáři

Je na čase, abychom „obyčejné“ české zahrádkaření začali brát vážně a zahrnuli ho do debat o lokální, environmentálně příznivé produkci potravin přispívající k dobrým vztahům a ekonomice zaměřené na lidské potřeby.

Zahrádkářem nemůže být každý, a možná to ani není žádoucí. Aktuálně je u nás ale samozásobitelství rozšířené násobně více než novější alternativy — ať už jde o nákup bio potravin, komunitou podporované zemědělství, spolkové obchody či podobné chvályhodné iniciativy — a zasluhuje tak stejnou pozornost a podporu. Kromě pocitu národní hrdosti je tak na místě se ptát, jak napomoci tomu, aby se u nás zahrádkářům dařilo i nadále.

Zásadní částí zahrádkářské infrastruktury je půda a přístup k ní. Z tohoto hlediska jsou ohrožené zejména městské zahrady operující na pronajatých pozemcích. Mít pár záhonků není důležité jen pro současné zahrádkáře — jen skrze praxi se zahrádkářské dovednosti předávají z generace na generaci.

V době, kdy zájem o zahrádkaření ve městech roste, by měly místní samosprávy usilovat o ochranu stávajících zelených ploch či jejich rozšíření. Jednou zastavěná území lze jen obtížně získat zpátky, a jakkoli kreativní jsou zahrady v pytlích, boxech či kontejnerech, pěstování v půdě nenahradí. I ve městech je proto nutné půdu chápat jako hodnotný zdroj a pěstování potravin jako její legitimní využití.

Zdánlivou drobností je zpracovávání a uchovávání plodin ze zahrad. Zahrádkáři, kteří byli v mém výzkumném vzorku nejvíce soběstační, typicky spoléhali na uskladňování úrody ve sklepích a rozmanité způsoby konzervace. Pro ty, kteří bydleli v malých a teplých panelákových bytech, byl nedostatek vhodných skladovacích prostor výraznou překážkou k větší soběstačnosti. Možným řešením, které navíc může posílit sousedské vztahy, mohou být třeba spolkové kuchyně či spižírny. Moštárny, které dříve hojně provozoval a v některých místech stále provozuje Český zahrádkářský svaz, jsou ostatně krokem v tomto směru.

Pokud se pak zasním ještě víc, zapadá samozásobitelství do vizí o kratším pracovním týdnu, základním příjmu a ekonomice, v níž se čas nepoměřuje vydělanými penězi, ale užitkem pro člověka a jeho okolí. Více času na pěstování i zpracovávání výpěstků je něco, po čem touží snad všichni samozásobitelé. Představte si třeba „zahrádkářské volno“ v dobách intenzivních jarních prací nebo letního zpracovávání sklizně. Zavařovat se sousedy okurky a zpívat si přitom o pravé lásce — kdo by to nechtěl.

Lucie Sovová, Sedmá generace

Počet přečtení: 119
Datum: 2. 10. 2023