Sebeúcta jako klíč

Doby byly těžké a jejich sny o lepším živobytí se rozplynuly. Matka zemřela, když chlapci bylo teprve 12 let - krátce poté, co přivedla na svět osmé dítě. Byla jediným člověkem, který se o chlapce staral, jediným člověkem, kterého měl rád. V tomto důležitém vývojovém období si tak připadal nesmírně opuštěný a odvržený. Otec nevěděl, jak dál. Byl zavalen vlastními problémy a na potřeby rodiny už nestačil. Nakonec se znovu oženil a rodina se přestěhovala na malou farmu.

Tam se jeho dětství už definitivně zhroutilo. Nikdo se o něj nestaral, a tak se uchýlil k samotářskému životu. Absolvoval pět a půl roku školní docházky a stal se z něj "nejstudovanější" člen rodiny. Stále více začal unikat do tichého světa novin a časopisů, a to způsobilo, že z něj vyrostl mimořádně plachý člověk. Kromě jednoho bratra neměl žádné blízké přátele. Byl nadmíru pořádkumilovný a pečlivý a z duše nesnášel jakoukoli krutost - byt namířenou třeba jen vůči hmyzu. Když třeba do jejich bytu vlétla moucha, chytil ji do dlaní a opatrně ji vypustil oknem ven.

Ve třinácti letech nastoupil do zaměstnání v továrně na výrobu lahví, které později vyměnil za ubíjející práci v drátovnách. Se svou samotářskou povahou si jen těžko hledal přátele. Zvlášť nesnadné pro něj bylo navázat vztah s ženou. Vlastně nikdy neměl žádné děvče. Byl štíhlý a vzrůstem nijak vysoký (měřil asi 170 cm a vážil 52 kg).
V práci byl výkonný a spolehlivý. Společnost však nevyhledával a nikdy se mezi lidmi dlouho nezdržel. Bavil se obvykle čtením novin a časopisů vydávaných radikály. Navštěvoval mítinky socialistů a začaly ho zajímat doktríny anarchistů.

Když mu bylo pětadvacet, výrazně se změnil. Kdysi zdravý a celkem normální dělník z továrny se změnil v bledého, roztřeseného mladíka, aspirujícího na potenciálního ničemu. Špinavá práce v drátovnách jakoby zrcadlila i jeho existenci: pustou a studenou - jako drát.

V té době však své zaměstnání definitivně opustil a odstěhoval se na farmu svého otce. Zde trávil dlouhé hodiny tím, že spal, případně četl anarchistickou propagandu. Léky předepsané na zmírnění nepříjemných symptomů nezabíraly a jeho psychický stav se stále zhoršoval. Den co den ho pronásledovaly záchvaty zoufalství - chtěl být stále sám, hádal se se svou nevlastní matkou, stále více se uzavíral do sebe a byl čím dál popudlivější. Přestal stolovat společně s ostatními, s jídlem se zavíral do svého pokoje. Stále žíznil po senzacích - v tom mu nejvíc uspokojení poskytovaly místní noviny, kde každý večer četl černou kroniku.

Tak uplynuly další tři roky. Nakonec se rozhodl z farmy odejít. Potuloval se bez cíle po okolních městech a navštěvoval různá shromáždění anarchistů. Tím posledním, co otřáslo jeho sebevědomím, byl vyhazov z jednoho klubu, kam se snažil dostat. Tato zkušenost v něm ještě více utvrdila pocit neúspěchu. Od té doby začal sám sebe nenávidět.
Pak se v novinách dočetl, že prezident Spojených států chce začátkem září navštívit Panamerickou výstavu v Buffalu a osobně se pozdravit s lidmi. Tu zprávu četl několikrát po sobě. Velmi ho zaujala. Rozhodl se, že tam pojede. Tak se mezi návštěvníky výstavy dostal i jeden osamělý mrzout, který zde měl svůj tajný záměr. Několik dní se tiše a zasmušile toulal výstavištěm. Přitom se občas posadil a zdálo se, že poslouchá právě probíhající koncert. Mnozí si jej všimli, ale nikoho zvlášť nezaujal. On zatím pečlivě pročítal všechny novinové zprávy o nadcházející prezidentově návštěvě a tiše a nenápadně dokončoval poslední přípravy. Koupil si revolver a nacvičoval si držení kapesníku přes ruku tak, aby zbraň byla dobře ukrytá.

A pak se to stalo. Šestého září byl horký den a tomu drobnému muži v elegantním šedém obleku, který přišel spolu s tisíci dalšími pozdravit prezidenta, nevěnoval nikdo pozornost. Součástí prezidentova programu bylo i desetiminutové setkání na veřejnosti, při kterém si měl prezident také s lidmi potřásat rukou. Asi po sedmi minutách se k prezidentovi přiblížil i náš mladý muž. Za tónů Bachovy sonáty napřáhl mladík levou ruku. Prezident si všiml, že má pravou ruku obvázanou, a proto mu potřásl levačkou. V tu chvíli práskly dva výstřely. Atentátník stál velmi blízko, takže zbytky střelného prachu se objevily i na prezidentově vestě.

Prezident William McKinley zemřel o osm dní později. A již čtyři dny po pohřbu začal soud s Leonem F. Czolgoszem. Po osmi hodinách bylo rozhodnuto. Podle usnesení poroty byl viník při činu zcela příčetný. Byl vynesen nejtěžší trest. Dva měsíce po atentátu byl Czolgosz připoután k elektrickému křeslu ve státním vězení. Byl spuštěn vypínač...

Czolgosz poslouchal McKinleye, když den před atentátem mluvil ke čtyřicetitisícovému zástupu. "Viděl jsem zástupy, které ho zdravily, smekaly před ním a vzdávaly mu čest. To vůbec nebylo správné." V cele smrti napsal toto vyznání:
"Zabil jsem ho, protože to byla moje povinnost. Nevěřím, že by se jednomu člověku mělo prokazovat tolik obřadné pozornosti a jinému žádná." Nikdo ho nemiloval, nikdo si ho nevážil, všichni ho přehlíželi. Proto L. F. Czolgosz ukončil život jednoho z nejoblíbenějších amerických prezidentů.

Snad každého trápí pocit, že za mnoho nestojí. Důsledky této masové tragédie vidíme všude kolem sebe. Nejvyšší úmrtnost dnes v Americe způsobují srdečně-cévní onemocnění. Ročně na jejich následky zemře více než milion lidí. Ale ve světě řádí ještě jeden masový vrah. Nedostatek sebeúcty znehodnocuje a mrzačí celé miliony životů - a to je mnohem více než v případě infarktu myokardu!

Mám-li být konkrétní, pak to musím říct takto: Budoucí štěstí vašeho dítěte závisí na jeho vlastní představě o sobě. Všechno ostatní je předznamenáno tímto základním faktem. To, co vaše dítě cítí vůči sobě samému, předurčuje jeho úspěch, nebo naopak selhání v jeho veškerém životním úsilí. To, jak vnímá samo sebe, ovlivňuje jeho životní normy a chování. Podle toho si vybírá kamarády, školu i budoucí povolání. Sebepojetí ovlivňuje dokonce i jeho morální a duchovní hodnoty a v konečném důsledku i každé jeho rozhodnutí.

Kde má svůj původ negativní sebepojetí? Stručně řečeno v raném dětství. Rodičům obvykle nestačí říci dítěti NE, když něco provede. Zpravidla následují věty typu: "Ty jsi ale dareba. Jsi zlobivý kluk (holčička). To, co jsi udělal, je moc ošklivé." Slova jako špatný, pomalý, ošklivý, hloupý nešika, pitomec, budižkničemu, nemehlo snižují sebevědomí dítěte. Věty jako "Nikdy neuděláš nic dobře", "Stydím se za tebe", nebo "Co je s tebou? Jsi blbej, nebo co?" v dítěti jeho špatný obraz o sobě samém jen utvrzují. Pokud je dítě vystaveno neustálému ponižování či pohrdání, byť nevyslovenému, pokud je zanedbáváno citově, začíná v něm narůstat pocit studu a nespokojenosti se sebou samým. Tak v něm začínají klíčit semínka myšlenek typu: "Jsem špatný", nebo "Nikdy nedokážu to, co ode mě rodiče chtějí".

Naneštěstí společnost negativní pocity podporuje. Soutěživost, snaha "být nejlepší" se projevuje v každé školní třídě. Odměny a výhry provázejí vítězství ve sportu i v jiných aktivitách. Vítězové soutěží dostávají ceny. Potřeba popularity se nejvýrazněji projevuje v dospívání. Svět reklamy nám říká, že musíme používat ty a ty produkty, aby nás ostatní akceptovali. Ovšem tam, kde jsou vítězové, musí být také poražení. Hráč, který prohraje, cítí ponížení a neschopnost.

Ponižující označení z domova, umocněné postojem společnosti, způsobuje, že se dítě cítí k ničemu a nedokáže se akceptovat. Ne z každého dítěte, které vyrůstalo v prostředí s nedostatečnou péčí, vyroste zločinec. Je však pravděpodobné, že takové dítě bude mít problémy s vědomím vlastní hodnoty. Nemusí jednat tak agresivně jako Leon Czolgosz, nicméně jednání zakomplexovaného člověka bude mít své důsledky. Celý život jej může provázet nedostatek sebevědomí a pocit vlastní nedostatečnosti. A to jenom proto, že se jeho rodiče nezamysleli nad tím, jak dětské sebevědomí podporovat a jak je neničit.

Z knihy Nancy van Peltové "Dítě v dobrých rukou". Knihu vydalo nakladatelství Advent-Orion.