Šifrovaná komunikace

Blížilo se desáté výročí svatby jedněch manželů a žena z tohoto páru si začala říkat, zda si na to její manžel vzpomene. V minulých letech na jejich výročí mockrát zapomněl. Ať dělala cokoli – menší či větší náznaky – uniklo mu to. Na jejich desáté výročí si však bez jakýchkoli náznaků vzpomene! Namíří si to přímo do papírnictví a brzy už hledí na stojany plné blahopřání. Zanedlouho jeho zrak upoutá jedno barevné přáníčko. Prolétne text na něm – bezvadný! Říká si: Tohle je přesně pro ni – o tom není pochyb. Popadne ho, u pokladny zaplatí a radostně spěchá domů. Konečně si vzpomněl na výročí a tentokrát bude opravdu mimořádné.

Když dorazí domů, je tam i manželka, a tak přáníčko propašuje do jiné místnosti, podepíše ho a rychle na obálku napíše její jméno. Dokonce nad její jméno přimaluje i pár malých srdíček. Potom vyjde z pokoje a předá manželce přání k desátému výročí. Celá se rozzáří. Je tak šťastná – konečně si vzpomněl! Otevře blahopřání a začne číst… a její tvář pohasne. Její oči, před chvílí zářící láskou a energií, potemní. Celý výraz jejího obličeje se změní.

Co se děje?“ ptá se manžel. (Je to velice citlivý člověk a v tomto ohledu všímavý.) – „Nic.“ – „Něco jo. Co se děje?“ – „Ne, nic se neděje.“ – „Ale děje – vždyť to vidím. Co je to?“ – No, není to špatné… na přání k narozeninám.“

Jak asi tušíte, od této chvíle to jde s jejich hovorem z kopce. „To si děláš legraci!“ říká manžel a bere jí přáníčko z ruky. „To snad není možné… neuvěřitelné!“ – „Ne, ty jsi neuvěřitelný!“

Muž přivírá oči tváří v tvář velice skutečnému manželčinu hněvu. Je přesvědčen o své dobré vůli. Vzpomněl si na jejich desáté výročí. Přinesl jí dárek i blahopřání. „Miláčku, to byl opravdu omyl. Nech toho.“

„Mám toho nechat? Opravdu omyl – ano, to byl opravdu omyl, protože ti na tom prostě nezáleží. Chceš něco vědět? Kdybys vzal auto do servisu na prohlídku a oni by na boku nepatrně poškrábali lak, toho by sis všiml, že? A Proč? Protože ti na tom záleží. Ale na našem výročí ti nezáleží. Na mně ti nezáleží!“

Její muž tomu nemůže uvěřit. Jeho pocity viny přecházejí v hněv. Z toho, co si představoval jako láskyplnou oslavu jejich desátého výročí, se stal prudce narůstající konflikt. „Hele, byl to opravdu omyl, chápeš? Nech toho. To snad není pravda!“

„Ty mi k desátému výročí koupíš přáníčko k narozeninám a myslíš si, že mě to nenaštve? To bych byla radši, kdybys nekoupil nic.“ Až dosud její manžel zaujímal obranný postoj, ale teď se jeho puls zrychlil. Snažil se jí projevit lásku, a ona mu jenom nadává.

„Víš co? Když se mnou takhle mluvíš, tak jsem rád, že jsem ti k výročí koupil přáníčko k narozeninám!“ A s tímto parádním výstřelem na rozloučenou odkráčel z místnosti a práskl za sebou dveřmi. Od chvíle, co jí předal blahopřání, uplynuly zhruba dvě minuty. Tito manželé, kteří jeden druhého opravdově milují, přišli domů s očekáváním, že spolu stráví nádherný, romantický večer. Místo toho každý odkráčel do jiné místnosti, kde koukali z okna do tmy, lámali si hlavu, jak to takhle mohlo skončit, a říkali si: To je šílené!

Tento příběh vychází ze skutečné události a od manželských párů, kterým jsme se věnovali, znám ještě mnoho podobných. K zlostným přestřelkám dochází, když muž působí dojmem, jako by mu na manželce nezáleželo, čímž jí upírá svou lásku, a když na to jeho žena reaguje kritikou a stížnostmi, které jsou tak úporné, že manžela připravují o úctu. Proč by mu vůbec měla úctu projevovat? Ten hloupý hulvát si přece její úctu nezaslouží!

Stojíš o mě jenom kvůli sexu!

Ještě jeden příklad. Muž odjede na týden na služební cestu. Cestou domů si při přistání na letišti začíná představovat romantický sexuální večer s manželkou, a tak co nejrychleji pospíchá domů.

Když vchází do dveří, první manželčina slova jsou: „Co tu děláš tak brzy? No, když už jsi tady, potřebovala bych, abys vyzvedl děti ze školy. A nezapomeň, že dnes večer jsou třídní schůzky. Jo, a musím si s tebou promluvit o Bíllovi. Dneska volala jeho učitelka a říkala, že se předvádí a rozptyluje spolužáky. A mohl bys mi cestou ze školy vyzvednout šaty z čistírny? Jé, málem bych zapomněla. Večeře bude pozdě, protože se u nás zastaví moje sestra na kávu.“

Tolik tedy o romantickém večeru, který plánoval náš rytíř obchodních cest, než byl odsunut za děti, čistírnu a švagrovou. Cestou z domovních dveří sarkasticky zavolá přes rameno: „Jsem rád, že tě po týdnu zase vidím!“

Jeho manželku jeho sarkastický tón znepokojí, ale zrovna zazvoní telefon, a tak nemá čas vyjít za ním a zeptat se ho, co tím myslí. Později na třídní schůzce cítí, že se pořád ještě zlobí, ale cestou domů nic neřekne. Je vyčerpaná ze všeho, co ten týden musela zvládnout, a vadí jí, že se jí na to vůbec nezeptal. Říká si, jaké má právo být na ni naštvaný, když se přece nelogicky chová on.

Když ten večer uléhají do postele, muž se rozhodne smířit se s manželkou tím nejzřejmějším a nejpřirozenějším způsobem. Když se natáhne, aby ji pohladil po zádech, což je obvykle dobrý způsob, jak začít, zasténá: „Ne, jsem strašně unavená.“

Zlostně se od ní beze slova odvalí. Zraněná jeho hněvem řekne: „Jsi tak necitlivý!“ Nevěřícně odpoví: „Nemůžu uvěřit, že říkáš zrovna tohle. Celý týden jsem byl pryč. Přijdu domů, a ty místo jakéhokoli uvítání mluvíš jenom o dětech a svojí sestře. Když se k tobě snažím přiblížit, řekneš mi, že jsi strašně unavená. A pak mi řekneš, že já jsem necitlivý. To jsem pro tebe jenom otevřená peněženka?“

To už je jeho žena velice zraněná a opáčí: „Vůbec ses nezeptal, jak jsem se měla. Zajímáš se o mě jen kvůli sexu!“ – „Týden jsem byl pryč! Na začátku manželství ses nemohla dočkat, až se vrátím domů, když jsem musel cestovat. Vítala jsi mě u dveří s úsměvem a polibkem. Teď se jen podíváš a řekneš: ‚Proč jsi doma tak brzy?‘ Díky. To mi fakt spraví náladu.“

Šílenství – neustále mačkat vypínač

Podobné příběhy nejsou neobvyklé. Každý manželský pár nějaké takové má. Opakují se stále dokola. Říkám tomu „kruh šílenství“. V tomto „kruhu šílenství“ je tolik lidí, že se pět z deseti manželství rozvádí, a jak se zdá, toto šílenství se stále zhoršuje. Je to, jako by někdo vstoupil do místnosti, stiskl vypínač a zjistil, že světla nesvítí. Když se dvakrát nebo třikrát bezvýsledně pokusí rozsvítit, možná to pochopí. Nakonec na to přijde: vyhozené pojistky, přepálená žárovka. Když tam však někdo půl hodiny stojí a neustále mačka vypínač, začnete si říkat: „Není ten člověk trochu šílený?“

Je to prosté: Šílenství se projevuje tak, že stále znovu s týmž chabým výsledkem opakujeme totéž. Manželství se jeví jako úrodná půda pro tento druh šílenství.

Komunikaci v manželství popisují, probírají a rozebírají stovky, ne-li tisíce knih a článků. Proč je komunikace mezi manželi takovým problémem? Vychází to z toho, že si navzájem posíláme sdělení neúmyslně „zašifrovaná“ podle našeho pohlaví. To, co říkám, není to, co slyšíte, a to, co si myslíte, že slyšíte, vůbec není to, co jsem měl na mysli.

Podívejme se, jak se to projevuje v rodině, když se manželé ráno oblékají. Ona řekne: „Nemám co na sebe.“ (Myslí tím, že nemá nic nového.) On řekne: „Nemám co na sebe.“ (Myslí tím, že nemá nic čistého.)

Zde vážný konflikt nehrozí, ale ilustruje to, že náš pohled ovlivňují naše potřeby a vnímání. Když manželčina tvář pohasne před očima a vy náhle vycítíte problém, žena vám posílá šifru. Samozřejmě, kdyby tomu přihlíželo a naslouchalo tisíce žen, pohotově by řekly: „Je mi jasné, proč je z něj nešťastná. Je tak milá a něžná. Je to neuvěřitelné; podívejte, jak s ní mluvi.“ Pro ženy je ta šifra jasná. Není divu, že si často myslí: Muži jsou tak zabednění. Mají dva mozky – jeden se jim ztratil a ten druhý ho šel hledat.

Teď to ale otočme. Když žena uvidí, jak její manžel poklesne na duchu nebo se rozčílí a nechce s ní mluvit, jeho chování jí připadá dětinské. Kdyby tomu však přihlíželo a naslouchalo tisíc mužů, řekli by: „Je mi jasné, proč je z ní tak nešťastný. To snad není možné! Podívejte, jak s ním mluví. Neuvěřitelné! Dejte té čarodějnici koště!“

Skutečným problémem bylo, že ta žena necítila manželovu lásku a reagovala jediným způsobem, který znala: nemilosrdnou kritikou a odsouzením. (Nedělají to všechny manželky, ale většina z nich se v takových chvílích ubírá právě tímto směrem.) Chtěla, aby mu to bylo upřímně líto – ne aby se hájil, ale aby ji poprosil o odpuštění. Pak by spolu mohli jít na dobrou večeři.

Jeho ego však nic takového nedovolí. Jeho skutečným problém – který pravděpodobně ani nedokázal pojmenovat – bylo, že si připadal znevážený. On jí ukáže!

A tak se dva lidé, kteří měli oba v podstatě dobrou vůli (a mají jeden druhého moc rádi), ocitli v „kruhu šílenství“, bez sebemenšího tušení, jak ho zpomalit nebo zastavit. Proto své výročí svatby tráví každý v jiném pokoji, nešťastní a plní otázek, jak se něco tak hloupého mohlo stát. A důvod, proč na to ani jeden nepřijde, spočívá v tom, že oba z této smutné epizody viní toho druhého…

Z knihy Emersona Eggerichse Láska a úcta. Vydal Návrat domů.