Síla nepodmíněné lásky

Je to otevření náruče tomu, kdo od vás utekl, člověku, který vám svoji stálou revoltou přinesl jen bezesné noci, potíže a bolavé srdce. Není to říct: „Já jsem ti to říkal," když vaše varovná slova zapadla bez povšimnutí. Je to matka Teda Bundyho, která mu volá té noci, kdy měl být popraven za strašné zločiny, kdy mučil a brutálně vraždil své oběti, a říká mu: „Miluju tě. Vždycky budeš mít synem." Je to Ježíš, který přichází na tento svět, aby zemřel za lidi, kteří jej hřebíky přibili na kříž. Nepodmíněná láska. Iracionální a nadlidská!

Není-li však ve vztahu přítomno přijetí, nepodmíněná láska, iracionální láska anebo jakkoli to nazvete, budou se v něm projevovat prvky kontroly či manipulace, které způsobují nefunkčnost a vyprázdnění poháru lásky, který si každý nosíme v sobě.

Podmíněné přijetí je mocným manipulujícím nástrojem. Někteří lidé touží po přijetí tolik, že udělají doslova cokoliv, aby je získali; dokonce jsou schopni snášet tělesnou bolest či se nechají psychicky zneužívat.

Jedna sekretářka, která byla již dvanáct let vdaná, vyprávěla, že se v sedmnácti provdala za bohatého muže, kterého ve skutečnosti neměla ráda. Měl určité nežádoucí rysy povahy. Byla si ale jista, že její šarm a důvtip jej změní k lepšímu.

Pocházela z chudé rodiny a toužila po hezkých věcech, dobrém jídle, „příjemném životě" a zabezpečení. To všechno o svatebním dni získala. Její muž však zůstal odměřený. Bral ji na večírky, aby se s ní předváděl; když však hovořil se svými přáteli, nechával ji stát opodál. Když se však bez jeho povolení vzdálila, snesla se na ni bouře jeho hněvu.

Říkal jí, co si má oblékat a co má jíst. Když si šla přidat, nesouhlasně se zamračil. Když se přizpůsobila jeho očekávání, těšila se jeho přízni. Když ne, krčila se před jeho pohledem.

Stala se jeho loutkou, která se klátila tak, aby vyhověla každému jeho vrtochu. Byl však jen zřídkakdy spokojen. Vždycky tu byl ještě nějaký další požadavek. Říkal jí, že to dělá jen pro její dobro. Plán, jak na sobě pracovat. Jediným problémem bylo, že to byl jeho plán, nikoliv její! Moderní „My Fair Lady", s vlastní ženou jako figurkou, která mu přinášela uznání.

Když byla vystavena otázce „Proč jej neopustíte?", odpověděla, „Je těžké žít sama, je obtížné vychovávat sama děti - a díky němu se mám dost dobře!"

„Milujete ho?"

„Ne," odpověděla bez zaváhání. „Nemiluji. Jak bych mohla milovat někoho, kdo není schopen mne přijmout takovou, jaká jsem?"

Ohromující skutečností je, že byla schopna vidět jen jeho chyby, i když ona sama nebyla ani zdaleka bez viny. Zatímco on ji využíval, aby uspokojila jeho potřebu manipulace a uznání, ona jej využívala k tomu, aby uspokojila své potřeby pohodlí a společnosti. Ani jeden z nich nepřijímal ani opravdu nemiloval toho druhého. „Sobecká láska", tak to můžeme nazvat - ve skutečnosti však nemá takový vztah s láskou nic společného. „Sobecké spojení" by mohl být přesnější termín. Oba setrvávali ve vztahu pouze proto, aby od toho druhého dostali, co chtěli. Jejich odevzdání nebylo „dokud nás smrt nerozdělí", ale „dokud mi nepřestaneš dávat, co potřebuji".

Mnozí lidé žijí ve vztazích plných podmínek, kdy jeden využívá a manipuluje druhým, aby naplnil své vlastní potřeby. Každý pochoduje podle písničky toho druhého - nikdy nemůže být skutečně sám sebou. Každý z nich je otrokem přijetí, které vyžaduje na druhém.

Nezneužívejte sílu přijetí. Když milujete nepodmíněně, mohou vaši milí zakusit svobodu plného přijetí a vlastní seberealizace. Nikdy se nebudou cítit manipulováni nebo zneužíváni.

Být otevřený a poctivý

Potřeba přijetí je často tak silná, že je obtížné být k lidem, které milujete, otevření a poctiví. Co třeba vaše pokaňkaná minulost? Ještě by vás milovali? Co vaše pochybnosti a sny? Vysmáli by se vám? Pro mnohé lidi nestojí úplné odhalení sama sebe za riziko, které s sebou nese. Je lepší nevynášet temné stránky našich životů na denní světlo - než riskovat odmítnutí milované bytosti. Musíme ale za to zaplatit. Nikdy nemůžeme být skutečně sami sebou. Nikdy se nemůžeme cítit zcela v pohodě. Nikdy nepocítíme naprosté přijetí, pokud musíme část sami sebe skrývat. A to dále vede k izolaci, ke konfliktům - a k vyprázdněným pohárkům lásky.

Žena jednoho zubaře mi vyprávěla, jak se jí její muž začal vzdalovat, když si otevřel soukromou praxi. Věděla, že ho něco trápí. Pokaždé, když se na to však zeptala, setkala se s chladem a nepřátelstvím. Ze začátku byl jen tichý a doma moc nemluvil. Později se začal uchylovat do své pracovny. Začal ignorovat děti i ji samu. Po několika týdnech byla jejich komunikace prakticky na nule. Nakonec začal odmítat s ní spát. Po celou dobu neměla ona žena nejmenší tušení, co se děje. Nevěděla, jestli se jej nějak nedotkla, jestli má finanční problémy, jestli má nějaké potíže se zákonem, jestli má nějakou jinou anebo jestli není nemocen. Možná přicházel o rozum. Možná přicházela o rozum ona sama.

Nakonec už to nemohla déle vydržet. Překonala zábrany dané její jemnou povahou a přinutila se ke konfrontaci. Zakřičela: „Už to déle nevydržím.

Řekni mi, co se děje, nebo tě opustím!"

Její vysoký a silný muž se posadil, složil hlavu do dlaní a začal vzlykat. „V práci se mi nedaří," přiznal se. „Bojím se, že nebudeme moci jet na tu dovolenou, kterou jsme si naplánovali."

To bylo všechno, o nic víc nešlo. Triviální záležitost, ať už na ni pohlížíme z jakéhokoliv hlediska. Nedokázal jí však říct, co se děje, protože se obával, že mu odmítne dát své přijetí, když nemůže splnit, co slíbil.

Žena vydechla úlevou a řekla, že ve skutečnosti by dala přednost v létě zůstat doma a věnovat se zahradě. Bála se mu ale říct, protože se bála, že by jej to mrzelo, když se na společnou dovolenou tak těšil. Celé měsíce mizérie si mohli ušetřit - kdyby každý z nich cítil dostatečně přijetí druhým, aby se mu dokázal svěřit.

Jak to udělat, aby členové vaší rodiny věděli, že je nepodmíněně milujete?

Říkejte jim „miluji tě" jak slovy, tak činy. Nepředpokládejte, že vaši blízcí vědí či jsou přesvědčeni o tom, že je milujete. Učiňte následující přísloví svým mottem: „Neodpírej tvé dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat." (Přísloví 3,27) A k tomu se řiďte následujícími radami:

1. Mějte své emoce pod kontrolou. Naučte se, jak se vypořádat se vztekem, tak aby se členové vaší rodiny nemuseli obávat vašich výbuchů. Neuchylujte se k hněvu, abyste donutili někoho něco udělat - i když to může fungovat. Jedná se o manipulace - a manipulace představuje zneužití! Naučte se rozpoznávat první příznaky, že se ve vašem srdci začíná hromadit vztek a říkejte věci na rovinu. Řekněte „mám vztek". A když se opravdu neovládnete, omluvte se a vyjasněte si se svými blízkými, že vaše chování nemá nic co do činění s vaší láskou k nim. Milujete je, prostě proto, že existují - a nikdy to nebude jinak!

2. Přestaňte kritizovat. Nenamlouvejte si, že se jedná o „konstruktivní kritiku". O tu se jedná jen výjimečně! Kritizování je ponižující. Způsobuje ztrátu motivace a nízké sebevědomí. A časem se díky němu může láska přeměnit v nenávist. Namísto toho chvalte. Snažte se lidi přistihnout, když dělají dobré věci. Ujistěte se, že členům své rodiny i svým přátelům poskytnete pořádnou porci komplimentů, příjemných pohledů, úsměvů, významných doteků a slov povzbuzení.

3. Přestaňte druhé omezovat. Nemusíte být ředitelem zeměkoule - a nemusíte řídit ani své rodinné příslušníky či přátele. Nemusíte jim říkat, co mají dělat. Vyžadování, rozkazování, diktování a šéfování lidí, kteří jsou okolo vás, vyprazdňuje jejich pohárky lásky. Naučte se říkat „ano" namísto „ne", kdykoliv je to možné. Namísto toho, abyste jim dali znát svůj názor, se naučte říkat: „Co si o tom myslíš? Jak ti to připadá?" Množství svých rad dělte dvěma, nebo raději čtyřmi - místo toho dvakrát více naslouchejte. Naučte se být přesvědčiví, nikoliv nesmlouvaví. A když už to nemůžete vydržet a prostě jim musíte říct, co si myslíte, požádejte o dovolení: „Zajímalo by tě, co si o tom myslím?" Nakonec budete méně radit a lidé budou mít tak více příležitosti poučit se z vlastních chyb, když se však při tomto procesu budou cítit přijímání, nepodmíněně a iracionálně milování, a to tak, jak jsou, nestojí to za to?

4. Dávejte si pozor na to, jak vyjadřujete svou nespokojenost. Přesvědčete se, že to, co očekáváte od druhých, je reálné. Vyjasněte, že vaše přijetí není podmíněno výkonem, který podají. Jejich cílem by mělo být jejich vlastní uspokojení, nikoliv vaše. Lidé, zvláště děti, touží po pochvale, a pro někoho může nespokojený pohled, hluboké vzdechnutí anebo potřesení hlavou znamenat bolestivou ránu. Je to signál neúspěchu, selhání.Nenechte své vlastní nároky vstoupit na cestu vztahu založeného na lásce.

Zvláště u perfekcionistů se musí naučit registrovat jejich pocity selhání nebo zahanbení, spíše než abyste vyjadřovali ty své. Svůj komentář můžete doprovodit jakýmsi dementi. Např. „Máš pocit, že jsi mne zklamal... Ale chtěl bych, abys věděla, že tě miluji, prostě proto, že jsi to ty, ne proto, co děláš nebo neděláš. V mých očích budeš vždycky jednička."

Z knihy Kay Kuzmy „Creating Love". K vydání připravuje Společnost Prameny zdraví.