Stres, učení a škola...

U člověka (a také u vyšších savců) se za stresové pokládají i situace psychické a sociální zátěže, při nichž život ohrožen není. Stresorem je tedy také neuspokojení našich lidských potřeb - potřeby bezpečí, lásky, začlenění do skupiny, projevů přijímání od druhých lidí, sebeúcty a seberealizace. Mechanismus reakce na ně, tj. vyplavování množství hormonů do krve a zablokování myšlenkových pochodů, však zůstává stejný. Myšlení je totiž časově náročný pochod a v situaci ohrožení, kdy je třeba reagovat rychle, by mohl živočicha stát i život. A tak, i když by nám myšlení prospělo v řešení situace, stres naše myšlení ochromuje.

Když jsme ve stresu, nemůžeme se učit
Škola je místem, kde má probíhat učení. Z uvedeného vyplývá (a mnoho výzkumů mozku to potvrzuje), že pokud se cítíme ohroženi (tedy jsme ve stresu), nemůžeme se ani učit, protože učení je spojeno s myšlením, a to je zablokováno. V těchto situacích jsme zaměřeni především na to, abychom se z ohrožení dostali. Tato reakce je vlastně výdej, nikoliv příjem. Ve stresu se můžeme vypnout k výkonu, vydat ze sebe již naučené, ale nemůžeme se učit něco nového. Čím více ohrožení děti ve škole pocit'ují, tím hůře nastává proces učení. Efektivní přitom je, aby se děti naučily co nejvíc přímo ve škole, nikoliv ve svém volném čase a za pomoci rodičů.

Příliš podnětů také stresujePřiměřená zátěž tedy není stresem, je naopak podmínkou k aktivitě, je nutná pro vývoj dítěte. Jak přemíra, tak i nedostatek podnětů patři mezi stresory. Proto i škola, ve které by se toho moc nedělalo, by byla pro děti stresující. Je naprosto mylná představa, že by se dětem v takové škole líbilo. Svědčí o tom i zkušenost z jedné třídy, kam přišly shodou okolností po ránu dvě návštěvy. Po krátkém rozhovoru s druhou návštěvnicí se na ni děti prosebně obrátily, aby diskusi s nimi zkrátila, protože ony by se už chtěly učit. Bylo to v druhé třídě na škole s netradiční výukou.

Paradoxně tradiční škola stresuje děti obojím - i přemírou podnětů (zahlcení informacemi, jež není čas vstřebat), i nedostatkem podnětů (např. při zkoušení před tabulí, kdy se ostatní nudí atd.).Vraťme se však k rozšířené představě, že nejlepší přípravou na něco je pokud možno časné setkávání dítěte či přímo "trénink" v dané záležitosti. Kdybych tvrdila, že nejlepší přípravou toho, aby dítě nemělo potíže v první třídě se čtením, je, že je budeme učit číst od dvou či tří let, oprávněně nebudete souhlasit. Vždyť na zvládání čtení připravujeme dítě jinak, zejména tím, že rozvíjíme jeho cit, zrakové i sluchové vnímání, smysl pro rytmus - a také tím, že dítěti hodně čteme a vytváříme pozitivní postoj ke knize.

Ne všechno se dá trénovat jako hra na klavír či sportovní výkony, kde platí, že čím více se cvičí, tím lépe se daná věc zvládá. Čím je daný jev složitější, tím méně se dá jednoduše natrénovat. To platí i o zvládání stresu. Podle některých autorů je nejvážnější působení těch stresorů, které ohrožují naše "já", jádro naší osobnosti, tedy naši sebeúctu. Je to jeden z bludných kruhů: některé typy stresorů ohrožují naši sebeúctu a na druhé straně pocity neúspěšnosti, nedostačivosti, vyřazení, tedy nedostatek sebeúcty působí jako vnitřní, velmi trýznivý stresor. Vysoká sebeúcta je naopak spojena se spontánním chováním, ujasněnou motivací s pocity bezpečí, klidu, energie. Posilování sebeúcty je tedy jedním z nejlepších způsobů, jak zvládat stresové situace.

Měli bychom tedy po škole žádat nikoliv, aby produkovala stresy a tím děti na ně připravovala, ale aby zhodnotila celé své působení. A z hlediska rozvíjení sebeúcty dětí cíleně a s plnou zodpovědností odstranila vše, co tomu brání (bohužel je toho v tradiční škole dost).

K problematice stresu ve škole se ještě vrátíme. Vytváření bezpečného klimatu ve škole, péči o dobré vztahy ve třídě nepovažuji totiž za jakousi "nadstavbu" či luxus, ale za základní předpoklad pro větší efektivitu výuky.

Jana Nováčková, NEMES