Strýček Sam se dívá — a není sám
Informační dálnice mají dvě nepříjemné vlastnosti. Za prvé nás v čím dál větší míře vystavují kakofonii informací, které naše mozky v čím dál menší míře zvládají zpracovávat do smysluplného obrazu vnější reality. Za druhé nás se vzrůstající frekvencí zásobují informacemi, jež sice dávají velmi dobrý smysl, které bychom ale raději nevěděli. Například že jsou globální internetové společnosti, sídlící shodou okolností ve Spojených státech, jedna ruka se strýčkem Samem a poskytují mu pohodlný přístup k našemu soukromí.
Již v 19. století přitom nenapravitelný český romantik, spisovatel a básník Karel Jaromír Erben ve svém zásadním díle Kytice pregnantně formuloval myšlenku, že je „lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu“. Později ji rozvinul, aplikoval (a žel zároveň poněkud významově zúžil) německý kancléř Bismarck, podle kterého je o některých procesech, jmenovitě o výrobě zákonů a párků, lepší nevědět.
V dobách bezuzdné informační globalizace se ale povědomí o škodlivosti některých informací vytratilo, a tak jsme se mohli počátkem září dozvědět, že velké internetové firmy Google, Microsoft, Yahoo a Facebook naléhají na americkou vládu, aby směly zveřejnit, kolik (tajných) žádostí o informace o svých klientech dostávají od Národní bezpečnostní agentury (NSA) na základě tajných rozhodnutí speciálního špehovacího soudu FISA. Pustily se do toho však až poté, co nynější americký štvanec s přechodným ruským azylem, nedávno ještě počítačový expert CIA a NSA Edward Snowden prozradil, že americká vláda plošně sleduje víceméně veškerou globální komunikaci po internetu i po telefonu a tajně přitom spolupracuje nejen se spřátelenými zahraničními rozvědkami, ale také právě s dotyčnými korporacemi. Ty přitom ve smluvních podmínkách květnatě, ale často také poněkud neurčitě básní o ochraně soukromí svých uživatelů. (…)
Americké a neamerické špehování
Soudy FISA (Foreign Intelligence Surveillance Court) měly původně rozhodovat pouze o žádostech Národní bezpečnostní agentury nebo třeba FBI ohledně sledování agentů cizích rozvědek na území Spojených států. Jejich pravomoci ovšem postupně poněkud nabobtnaly a jak se letos ukázalo, celý systém dohledu nad vládními čmuchaly poněkud selhal. Při cílení na zahraniční podezřelé všeho druhu sice americká vláda musí sama sebe požádat o bumážku, nikoho ale zřejmě nepřekvapí, že za dobu své existence soud FISA bezpečnostním agenturám neschválil pouze jedenáct žádostí z celkového počtu třicet čtyři tisíc.
Z povahy věci samozřejmě vyplývá, že na tajné projednávání žádosti o špehování se oběti tohoto špehování zásadně nezvou. Benevolence dohlížejících soudců ale nakonec podle Snowdenem „leaknutých“ informací vedla k tomu, že Národní bezpečnostní agentura začala vyžadovat od telekomunikačních a internetových firem kontinuální a plošný přístup k informacím nejen o jejich zahraničních, ale také — ó hrůzo! — amerických klientech, kteří nikdy s žádnou špionáží nebo terorismem neměli nic společného.
Zároveň se mluví i o tom, že prý mohou být produkty amerických hardwarových i softwarových firem na základě nátlaku agentury „vylepšeny“ o tajná zadní vrátka, s jejichž pomocí mají mít vládní operativci přístup k jakémukoliv — i zašifrovanému — obsahu. V devadesátých letech směly americké firmy prodávat neamerickým zákazníkům pouze „oslabené“ verze svých šifrovacích programů, od letošního léta se po Snowdenových odhaleních řeší, ve kterých amerických programech nebo elektronických čipech tato zadní vrátka nejsou, případně zda na těchto bezpečnostních dírách dotyčná firma s americkými špiony dobrovolně spolupracovala, anebo byly do jejích produktů propašovány za jejími zády.
Neameričtí občané (a ovšem také neamerické firmy, které konkurují těm americkým) jsou v každém případě špehovatelní bez jakýchkoliv významnějších byrokratických překážek. Kupříkladu brazilská prezidentka Dilma Rousseffová kvůli tomu v září zrušila oficiální návštěvu USA a společně s dalšími latinskoamerickými státníky požadovala veřejnou omluvu Bílého domu. Poskytovatelé globálních internetových služeb správně naříkají, že jejich globální zákazníky tato americká výjimečnost asi příliš neuspokojí, a dodávají, že americké špehování by mělo být „ve veřejném zájmu“ transparentnější. Například generální ředitel Facebooku Mark Zuckerberg by se rád s veřejností podělil o informaci, zda je počet žádostí ze strany Národní bezpečnostní agentury spíše v řádu tisíců, anebo stovek milionů. Otázkou zůstává, jaká cifra bude pro uživatele Facebooku ještě přijatelná, a po které se začnou houfně přesouvat na Google+ (což jim ale samozřejmě nebude z hlediska ochrany soukromí nic platné).
Co je dobré pro firmu…
V současné situaci tak můžeme v přímém přenosu sledovat, zda se předním internetovým firmám podaří prosadit starou zásadu „co je dobré pro firmu XY, to je dobré pro Spojené státy“ (jak prý měl kdysi říci prezident General Motors Charles E. Wilson, ale ve skutečnosti to tak údajně neřekl), anebo — jak je to běžné například v Číně — naznají, že je třeba podnikat v souladu s nejrůznějšími pokyny místních autorit, ať už jsou jakékoliv — a to jak autority, tak ony pokyny.
V souvislosti se Snowdenovým případem již pokynula nikoliv čínská, ale britská vláda, která nařídila tamnímu levicovému deníku The Guardian vydat, nebo alespoň zničit materiály, jež dal Snowden novinářům k dispozici. Navzdory tomu, že kopie materiálů byly již tou dobou zálohovány v zahraničí a ničení tedy postrádalo smysl, Guardian nakonec nátlaku podlehl a za účasti dvou nejmenovaných vládních činitelů inkriminované počítače v suterénu redakce pomocí úhlové brusky a dalších nástrojů skutečně zlikvidoval.
Ať už Snowdenem vyprovokované PR manévry západních vlád a korporací dopadnou jakkoliv, globální internetová veřejnost si může díky Snowdenovi uvědomit, jak hluboce leží její soukromí v cizích rukou: ať už korporátních, anebo státních. Otázkou je, zda máme vůbec nějakou šanci se do celé věci aktivně vložit, anebo jsme jako princ Drsoň odsouzeni ke komentovanému sledování toho, jak celá kauza nakonec nenápadně vyšumí do ztracena. Problém vězí v tom, že náš sociální život je dnes s online sociálními sítěmi, elektronickou poštou a dalšími internetovými službami natolik prorostlý, že odchodem k nějaké dosud neprofláklé konkurenci anebo z korporátně kontrolovaného digitálního světa vůbec by nás — po tolika letech klikání na tlačítko „To se mi líbí“ nebo „Sdílet“ — zbavilo značné části našeho sociálního kapitálu a vlastně i osobní historie. Pokud budeme měnit e-mailové adresy a facebookové profily stejně často jako ponožky, přijdeme o přátele podobně jako člověk, který si ponožky nemění nikdy.
Pro naše dobro
Internetové korporace bojující za právo veřejnosti znát rozsah jejich spolupráce s americkými a britskými bezpečnostními orgány bojují především o poslední zbytky své důvěryhodnosti. Jejich tlak na vládní administrativy je veden především snahou nepřijít o vlastní zisky. Samy o sobě ostatně také nejsou žádnými neviňátky. Jak například letos v létě vyplynulo z prohlášení firmy Google, pokud používáte na elektronickou poštu Gmail, můžete na nějaké soukromí prostě zapomenout. Google bude vaši došlou poštu „zpracovávat“ za účelem lepšího zacílení svých inzerátů GoogleAds na uživatele svých e-mailových schránek.
Technicky samozřejmě globálním korporacím v přístupu k datům jejich klientů nic moc nebrání a vlastně záleží jen na jejich dobré vůli, co si od nás v uživatelských podmínkách vyžádají odsouhlasit. Bezpečnostní agentury zase mají (nejen) elektronické slídění v popisu práce a bylo by naivní doufat, že svůj tajný nos do našich e-domovů nestrkají, protože se to zkrátka nesluší.
Shrnuto: k našemu soukromí, které si s sebou ve stále větší míře stěhujeme do kyberprostoru, má potenciálně přístup kdekdo — pokud ho tedy zajímá a pokud se v té záplavě informací dokáže orientovat. Strašlivá jistota, kterou jsme díky Snowdenovi poznali, nám ovšem důrazně připomíná, že společně se strýčkem Samem nás očumuje a proklepává armáda dalších, menších strýčků. Jejich zírání nemusí být pokaždé úplně legální, ale pokud se jich náhodou zeptáte, jistě vám řeknou, že je to pro vaše dobro.
Jan Miessler, z časopisu Sedmá generace 5/2013