Táto, pohlaď mne!

Pro svého vnoučka měla více pochopení než jeho vlastní máma. Často ho chovala ve své náruči a povzbuzovala jeho nabourané sebevědomí, když se mu ostatní děti posmívaly pro jeho nemanželský původ. Byla chudá, jako tehdy všechny vdovy, přesto ho dokázala vychovat.

Když vyrostl, odešel do Brna, kde se učil malířem pokojů u svého strýce. „Domů“ ke stařence se do stával jen zřídka.

Jednou v neděli, když měl volno, ji po delší době zase navštívil. Díky nemoci už byla tak slabá, že jen stěží chodila. Proto ji ten den, přestože už bylo odpoledne, zastihl v posteli. Povídali si spolu, vyprávěl jí o tom, jak se má v Brně, co vše se už naučil, když vtom mu najednou skočila do řeči: „Vlastíčku, chovej mě!“

Nejdřív ji nechápal. Pak ale vzal její drobné tělo do náruče, objal ji a chvíli jen tak, beze slov, seděli. Vzpomínal při tom na své dětství a ona si potichu broukala nějakou melodii. Splnil se jí dětský sen. Její táta ji nikdy neobjal ani nepochoval. Vlastně ji nikdy nikdo nepochoval. Až teď, její vnuk… Pak ji zase uložil do postele a spěchal na vlak. Bylo to naposledy, kdy ji viděl živou.

Jedním z projevů lásky, který dítě potřebuje od mámy i táty, je fyzický kontakt. Pohlazení, objetí nebo pusa na dobrou noc dodávají dítěti pocit jistoty a bezpečí. Jenže v dnešní době různých skandálů s pedofily a neustálého omílání tzv. sexuálního harašení má mnoho tátů strach projevit tímto způsobem svou lásku. Obzvlášť když se z dcery pomalu stává slečna. Přitom právě v tomto věku děvčata potřebují otcovo objetí a k tomu od něj slyšet, jak jsou krásné. Pomáhá jim to postupně získávat zdravé ženské sebevědomí.

Děti potřebují naše objetí a pohlazení i v době, kdy už se stydí si o ně říct. Touží po něm dokonce i tehdy, když na náš pokus o pohlazení reagují podrážděně. Nebojme se jim ho přesto nabídnout. Protože když to neuděláme, riskujeme, že si naše děti na tyto fyzické projevy lásky najdou někoho jiného, případně budou celý život strádat.

Nebojme se fyzického kontaktu s vlastními dětmi nebo vnoučaty. Investujme do našeho vztahu s nimi co nejvíc, aby nám, až budeme staří, měly co oplácet. A možná nás jednou i pochovají ve své náruči.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydal Advent-Orion.