Tři části mravnosti
Zeptali se jednoho školáka, jaký si myslí, že je Bůh. Odpověděl, že pokud je mu jasno, je Bůh přesně z těch, co v jednom kuse šmejdí kolem a koukají, jestli se někdo nebaví, aby mu to mohli zatrhnout. Obávám se, že takovou představu vzbuzuje ve spoustě lidí i slovo mravnost: představu něčeho, co se vměšuje, co vám brání se dobře bavit. Ve skutečnosti jsou mravní zásady návodem k provozování lidského stroje. Každá mravní zásada má předejít poruše, napětí nebo tření v jeho provozu. Proto se zprvu zdá, jako by tyto zásady neustále směřovaly proti našim přirozeným sklonům. Učíte-li se jakýkoli stroj ovládat, instruktor vás kolem dokola napomíná: „Ne, takhle ne,“ protože je, ovšem, mnoho věcí, které vypadají dobře, zdají se být normálním a přirozeným způsobem zacházení se strojem, ve skutečnosti však nefungují.
Někdo mluví raději o mravních „ideálech“ než o mravních zásadách a o mravním idealismu spíše než o mravní poslušnosti. Je ovšem pravda, že mravní dokonalost je „ideálem“ v tom smyslu, že jí nemůžeme dosáhnout. V tomto smyslu je pro nás smrtelníky každá dokonalost ideální; nemůže se nám podařit být dokonalými řidiči ani dokonalými tenisty, ba ani přímku nedokážeme narýsovat dokonale. Existuje však smysl, ve kterém je zavádějící nazývat ideálem. Řekneme-li, že určitá žena, dům, loď či zahrada jsou naším ideálem, nemyslíme tím (nejsme-li blázni), že s námi tento ideál budou všichni sdílet. V takových věcech máme plné právo na odlišný vkus a tedy i na odlišné ideály. Je však nebezpečné označovat člověka, který se usilovně snaží zachovávat mravní zákon, za „muže vysokých ideálů“, neboť by to mohlo vést k tomu, že mravní dokonalost bude považována za otázku osobního vkusu, který my ostatní nejsme vyzýváni sdílet. To by byl katastrofální omyl. Dokonalé chování může být stejně nedosažitelné jako dokonalé řazení rychlostí v autě; je to však ideál, který je vzhledem k vlastní podstatě lidského stroje závazný pro všechny lidi tak, jako je vzhledem k vlastní podstatě automobilu pro všechny řidiče závažný požadavek dokonalého řazení. A ještě nebezpečnější by bylo považovat sebe za osobu „vysokých ideálů“ proto, že se snažíme nelhat vůbec (místo abychom lhali jen občas), nikdy se nedopouštět cizoložství (místo abychom cizoložili jen občas) nebo netyranizovat lidi kolem (místo abychom je tyranizovali jen trochu). Mohl by se z vás stát pěkný náfuka, moli byste se začít považovat za někoho zvláštního, kdo za svůj „idealismus“ zasluhuje blahopřání. Ve skutečnosti byste mohli zrovna tak očekávat blahopřání, že se při každém sčítání snažíte součet provést správně. Jistě že dokonalá aritmetika je „ideálem“; ve výpočtech se určitě tu a tam zmýlíte. Na tom, že se snažíte být v každém mezisoučtu přesní, ale není nic zvlášť povznášejícího. Nepokoušet se by bylo hloupé; každá chyba vám totiž později způsobí potíže. Stejně jako je způsobí každý mravní poklesek, pravděpodobně ostatním a docela jistě vám samým. Hovoříme-li o pravidlech a poslušnosti spíše než o „ideálech“ a „idealismu“, je to připomínkou, abychom toto neztráceli ze zřetele.
Pokročme nyní o krok dál. Existují dvě příčiny, z nichž se může lidský stroj porouchat. První tkví v tom, že se lidští jedinci navzájem vzdálí, anebo že se budou podváděním či spekulováním navzájem střetat a škodit si. Ke druhému dochází, když se něco pokazí uvnitř jedince – když se sobě navzájem vzdálí nebo se střetnou různé jeho součásti (rozmanité jeho schopnosti, přání atd.). Jasný obraz vám poskytne představa lidstva jako flotily lodí, která se plaví v určitém uskupení. Plavba bude úspěšná jen tehdy, pokud se lodě jednak nesrazí a nebudou si vzájemně křížit cestu; a jednak pokud bude každá z nich plavbyschopná a bude mít motory v pořádku. Vlastně ani jedné z těchto podmínek nelze dosáhnout nezávisle na druhé. Dochází-li mezi loděmi k neustálým střetům, dlouho plavby schopné nezůstanou. A mají-li naopak v nepořádku kormidelní zařízení, srážkám se jim nepodaří se vyhnout. Anebo si lidstvo můžete představit jako orchestr hrající určitou melodii. Aby byl úspěšný, musí splňovat dvě podmínky. Všichni hráči musí mít nástroje naladěny a každý musí nastoupit včas, aby souzněl s ostatními.
Ještě jsme však nevzali v úvahu jednu věc. Nepoložili jsme si otázku, kam že se naše loďstvo snaží doplout anebo jaký kus se orchestr snaží hrát. Nástroje mohou být naladěny a nastupovat v pravý čas, přesto však představení nebude mít úspěch, byl-li orchestr pozván k tanci, a ve skutečnosti hrál samé smuteční pochody. A i kdyby flotila plula, nevím jak dobře, její plavba by se nesetkala s úspěchem, pokud by měla doplout do New Yorku a ve skutečnosti doplula do Kalkaty.
Zdá se tedy, že se mravnost dotýká tří věcí. Za prvé, čisté hry a souladu mezi jednotlivci. Za druhé čehosi, co bychom mohli nazvat poklizením či sladěním nitra každého jednotlivce. Za třetí pak života jako celku: k čemu je člověk stvořen, kam by mělo mít celé loďstvo namířeno, jakou melodii má orchestr podle dirigenta hrát.
Možná jste si povšimli, že moderní lidé téměř vždy přemýšlejí o bodu prvním, zatímco druhé dva opomíjejí. Když se v novinách píše, že usilujeme o křesťanský mravní standard, míní se tím obvykle, že nám jde o laskavost a čistou hru mezi národy, třídami a jednotlivci; což znamená, že se v potaz bere jen to první. Řekne-li kdo o něčem, co zamýšlí udělat: „Nemůže to být špatné, poněvadž to nikomu neškodí“, má na zřeteli jen to první. Domnívá se, že nezáleží, jak vypadá jeho loď zevnitř, pokud nenajíždí do sousední lodi. Začít úvahy o mravnosti oním prvním bodem, společenskými vztahy, je ovšem docela přirozené. Jednak jsou výsledky špatné mravnosti v této oblasti nadmíru zřejmé a denně na nás doléhají: válka, bída a úplatkářství, lži a odflinknutá práce. A pak také pokud se držíte toho prvého, je nesoulad v otázce mravnosti poměrně řídký. Takřka všichni lidé všech dob se (teoreticky) shodli na tom, že by se lidské bytosti měly k sobě navzájem chovat čestně, laskavě a vstřícně. Jakkoli je však přirozené vším tímhle začít, pokud se naše přemýšlení o mravnosti zastaví zde, mohli bychom o ní zrovna tak dobře nepřemýšlet vůbec. Pokud nepokročíme k bodu druhému – k poklizení uvnitř každé jednotlivé bytosti – pouze klameme sebe sama.
K čemu je dobré vykládat lodím, jak mají kormidlovat, aby se vyhnuly srážkám, jsou-li to ve skutečnosti vraky tak staré a šílené, že je nelze kormidlovat vůbec? K čemu je dobré črtat na papíře pravidla společenského chování, víme-li, že nám je naše chtivost, zbabělost, nevrlost a domýšlivost stejně zabrání dodržovat? Nechci tím ani na okamžik naznačit, že bychom o zdokonalení našeho společenského a hospodářského systému neměli přemýšlet, ba usilovně přemýšlet. Mám na mysli jen tolik, že všechno naše přemýšlení bude pouhým blouzněním, pokud si neuvědomíme, že žádný systém nebude nikdy pořádně fungovat bez odvahy a nezištnosti jednotlivců. Je dost snadné odstranit projevy úplatkářství a zvůle, kterým se daří pod povrchem nynějšího systému; pokud však lidé zůstanou šejdíři a tyrany, najdou si v novém systému zase způsob, jak hrát starou hru. Lidi neuděláte dobrými dekretem; a bez dobrých lidí nevytvoříte dobrou společnost. Proto musíme dojít až k přemýšlení o bodě druhém: o morálce v nitru jednotlivce.
Nemyslím však, že na tom již můžeme přestat. Docházíme nyní k tomu, že odlišná přesvědčení o všehomíru vedou k odlišnému chování. A zdálo by se na první pohled rozumně se zastavit dříve, než k tomu dospějeme, a věnovat se nadále jen takovým oblastem mravnosti, na nichž se všichni rozumní lidé shodnou. Můžeme to však učinit? Vzpomeňte si, že náboženství zahrnuje řadu tvrzení, která musí být buď pravdivá, nebo klamná. Jsou-li pravdivá, vyplývá z nich pro správnou plavbu lidské flotily určitá soustava pravidel; jsou-li klamná, bude to soustava docela odlišná. Vraťme se třeba k onomu člověku, který říká, že něco nemůže být špatné, neškodí-li to jiné lidské bytosti. Že nesmí poškozovat ostatní lodi v konvoji, je mu jasné, na svou čest se však domnívá, že do toho, jak nakládá se svou vlastní lodí, nikomu nic není. Není však velký rozdíl už v tom, je-li loď jeho vlastním majetkem, nebo ne? Což není velký rozdíl, jsem-li takříkajíc pánem své mysli a svého těla, či jsem-li pouhým nájemníkem, který je skutečnému pánu zodpovědný? Pakliže mne ke svým vlastním záměrům stvořil někdo jiný, bude mi z toho plynout řada závazků, které bych neměl, náležím-li prostě sám sobě.
Zdá se tedy, že máme-li přemýšlet o mravnosti, musíme přemýšlet o všech třech jejích částech: o vztazích mezi člověkem a člověkem, o tom, co je v nitru člověka, a o vztazích mezi člověkem a silou, která ho stvořila.