Trpělivost v akci

To nemohou pár vteřin počkat, než přejdeme? Jakmile ale sedíme v autě, rozčilují nás chodci, kteří chodí tak pomalu.

Pro příklady netrpělivosti v dopravním provozu není třeba chodit daleko. V červenci 2007 musel Odbor dopravy státu Kalifornie na čas uzavřít dálnici číslo 138, protože řidiče rozčiloval pomalý postup stavebních prací. Projekt jejího rozšíření, který stál 44 milionů dolarů, měl snížit počet nehod na této přetížené trase. Přestože stavební termíny byly šibeniční, nespokojení řidiči vyhrožovali stavebním dělníkům smrtí, stříleli na ně z kuličkových pistolí a nejrůznějšími způsoby je ohrožovali. Nakonec bylo nutno dálnici na nějakou dobu uzavřít a řidiče pak zdržovala půlhodinová objížďka, dokud stavební práce neskončily.

V západní kultuře nás trpělivosti nikdo neučí. Nadřízený nám dá nějaký úkol a my se zeptáme: „A kdy by to mělo být hotové?“ „Včera,“ uslyšíme nejednou. Hned pochopíme, co nám chce říci: Není času nazbyt. Pusťte se do toho a ať je to co nejdřív.

I v osobním životě očekáváme okamžité uspokojení. Rozčiluje nás už to, jak dlouho musíme čekat, než se nám ráno spustí počítač. Již dnes si chceme koupit to, co si vlastně nemůžeme dovolit, a tak zaplatíme kreditní kartou, přestože pak budeme muset platit více. Připlatíme si, aby nám zboží dodali do 24 hodin. Používáme dálnice, abychom se vyhnuli pomalému provozu na obyčejných silnicích. Jakmile dálnici opustíme a narazíme na semafory, rozčílí nás každý řidič, který se nerozjede okamžitě, jakmile nakočí zelená.

Jsme-li tak netrpěliví, pokud jde o techniku, auta a majetek, mohlo by nás překvapit, že jsme netrpěliví i ve vztahu s lidmi? Představa, že bychom ve vztahu s lidmi měli být trpěliví, je pro naši kulturu něčím neobvyklým. Nicméně trpělivost je jedním z rysů milujícího člověka. Chceme-li si v dnešním světě vypěstovat trpělivost, musíme se vědomě rozhodnout pro lásku.

Vše záleží na přístupu

V různých vztazích se trpělivost projevuje různě. Trpělivost, kterou prokazujeme servírce, jež popletla naši objednávku, je jiná než trpělivost, s níž čekáme, až u našich dveří zazvoní marnotratná dcera. Jsme-li ale trpěliví v určité oblasti svého života, pomáhá nám to prokazovat trpělivost i v jiných oblastech.

Nejraději to ukazuji na životě Florence Nightingalové. Narodila se v bohaté rodině a mohla vést bezstarostný život. Nicméně když dospívala, věnovala svůj čas návštěvám nemocných lidí v okolních vesnicích a začala usilovat o lepší zdravotní péči v Londýně. V roce 1845 oznámila, že se chce stát zdravotní sestrou. Nedbala na protesty vlastní rodiny. Zdravotní sestry neměly v polovině devatenáctého století valnou pověst a rozhodně nešlo o povolání, které by si tehdy volily mladé dámy z vyšších vrstev. Ale Florence Nightingalová byla přesvědčena, že jde o její poslání, a proto se v tomto oboru pilně vzdělávala. Současně se prohluboval její zájem o sociální otázky.

V roce 1854 sestavila tým osmatřiceti zdravotních sester, které se vypravily do Turecka, aby se staraly o zraněné z Krymské války. Opět narazila na odmítání – britští lékaři jí dávali najevo, že ani ona, ani její tým nejsou žádoucí. Když se nevzdávala, povolili jí drhnout zakrvavené podlahy. Po deseti dnech ale dovezli tolik nových zraněných, že Florence a další sestry se konečně mohly začít věnovat svému úkolu.

Florence Nightingalová trpělivě jednala s těmi, kdo snižovali význam jejího povolání. Stejnou trpělivost měla i s těmi, jimž pomáhala. Vojáci ji milovali – říkali jí „Dáma s lampou“, neboť se o ně starala i v noci. Když tak nemohli učinit sami, posílala za ně domů jejich dopisy i žold. Zřizovala nemocniční čítárny. Ještě důležitější bylo, že neustále zlepšovala hygienické podmínky v nemocnici, přestože z počátku narážela na nesouhlas lékařů. Sama prováděla výzkumy v oblasti hygieny. Její hluboká víra v důležitost hygieny pomohla zachránit tisíce životů. Později sepsala svou nejznámější knihu – Poznámky o ošetřovatelství. Doporučovala v ní citlivý přístup k pacientům. V její době šlo o revoluční názor.

Celoživotní dílo Florence Nightingalové znamenalo zásadní změnu v přístupu k ošetřování nemocných a otevřelo cestu k založení Červeného kříže. Tato žena dokázala milovat druhé a zachraňovat životy, protože měla trpělivost i se svými odpůrci. Podmínky v nemocnicích nemohla změnit přes noc. Věděla však, že pokud bude dlouhodobě tvrdě pracovat a správně pečovat o pacienty, nakonec tím ovlivní i druhé.

Vytrvalou píli můžeme prokázat jen tehdy, je-li trpělivost naším základním postojem. Ať už nám jde o zlepšení sociálních podmínek či pouze jednáme s neznámým člověkem v bance, pěstujeme-li trpělivost, budeme schopni více milovat každého člověka, který nám přijde do cesty. Všimněme si dvou věcí, jež nám pomohou rozvíjet tento postoj v každodenním životě.

Buďte realističtí ve svém očekávání

Trpělivost vyžaduje, abychom se na druhé lidi dívali tak, jak si přejeme, aby se oni dívali na nás. Lidé nejsou stroje, abychom od nich mohli očekávat dokonalý výrobek. V průběhu setkání všedního dne snadno zapomínáme, že každý z nás má své emoce, představy a touhy a že každý z nás se nějak rozhoduje. Být trpělivý znamená milovat i lidi, kteří se rozhodují jinak, než bychom si přáli.

Ne každý sdílí naše priority. Lidský faktor je prostě realita, kterou musíme ve vztazích přijmout. Musíme s tímto faktorem počítat ve svých představách a očekáváních, jinak zůstaneme netrpělivými lidmi. Netrpělivost nás povede k odsuzování. To ovšem dobrým vztahům nesvědčí.

Nikdo z nás nezůstává stejný. Stále se měníme – k lepšímu nebo k horšímu. Pokud tuto skutečnost vezmeme vážně, budeme shovívavější k příbuzným, spolupracovníkům či přátelům, kteří právě teď činí rozhodnutí, jež se nám nikterak nezamlouvají. Pokud jejich rozhodování respektujeme, zvyšuje se pravděpodobnost, že je budeme moci někdy pozitivně ovlivnit. Druhé lidi nemůžeme ovládat; to však neznamená, že na ně nemáme vliv. Trpělivost vytváří atmosféru, kdy můžeme lidi pozitivně ovlivňovat.

Trpělivost je mocná

To mě přivádí k druhé věci, která nám pomáhá zaujmout postoj trpělivosti. Trpělivost lidi proměňuje – to ostatně činí kterýkoli rys lásky. Připomíná mi to Ezopovu bajku Severák a slunce. Zní takto:

Severák se přel se sluncem, kdo je mocnější. Tu spatřili na cestě poutníka. Slunce řeklo: „Napadá mě, jak rozhodnout náš spor. Zvítězí ten, kdo poutníka přiměje, aby si svlékl kabát. Můžeš začít.“ Slunce se tedy schovalo za mrak a vítr začal na poutníka foukat, jak nejsilněji uměl. Čím silněji však foukal, tím víc se poutník halil do svého pláště. Nakonec to severák vzdal. Pak vyšlo slunce a začalo ve vší své nádheře na poutníka svítit. Netrvalo dlouho a v kabátě mu bylo tak horko, že si ho svlékl, aby mohl pokračovat v cestě.

Tato starobylá bajka obsahuje důležitou pravdu, jež nám může pomoci v našich vztazích. Tvrdá a bouřlivá slova vedou spíše ke ztrátě spojení s druhými lidmi. Ti se jen utvrzují ve svém nevhodném či nelaskavém chování. Našim přátelstvím, manželstvím či pracovním vztahům prospěje spíše vytrvalá a trpělivá láska.

Když ztratím trpělivost a ve špatné náladě křičím na svou ženu ostrá slova, stávám se nepřítelem, nikoli přítelem. A jak zareaguje ona? Buď před nepřítelem uteče, nebo s ním bojuje. A tak tady máme pořádnou hádku, kterou nemůže nikdo vyhrát. Nakonec skončíme oba se zraněním nebo dojde k odcizení, v němž se jeden druhému vyhýbáme. Ať tak či onak, ztratili jsme možnost druhého pozitivně ovlivnit. Pokud na druhé straně prokáži trpělivost tím, že se ovládnu, a to, oč mi jde, vyjádřím laskavě, vztah se nenaruší a možnost pozitivního ovlivnění je větší.

Jistě, je mnohem snazší být trpělivý s lidmi, kteří jsou trpěliví s námi. Pokud se po setkání s netrpělivým člověkem uzavřeme do sebe, ztrácíme možnost spatřit, jako moc by naše trpělivost mohla mít. Právě v těchto složitých situacích nás může překvapit, jak trpělivost dokáže lidi proměnit, rozhodneme-li se pro skutečnou lásku.

Z knihy Gary Chapmana Láska. Vydal Návrat domů.