Abych tě lépe slyšela...

Orgány jako jsou například oči, uši, ledviny a jiné, vykazují míru složitosti, která přímo naznačuje plán. Mozek je naprostým zázrakem geniality, která přivádí v úžas i největší génie lidstva. Nejvyspělejší superpočítače světa vypadají ve srovnání s lidským mozkem jako dětské hračky. Složitost neuronových sítí, schopnost ukládat informace v nervovém systému a paměťová kapacita jsou dalším tajemstvím a naprostým zázrakem. V mozku může být až sto bilionů synapsí, přičmež každá funguje jako jakýsi filtr, přenašeč signálu a kalkulačka zajišťující tok a filtraci informací. Kapacita pro ukládání informací je nekonečná, a aby toho nebylo málo, mozek člověku umožňuje ocenit krásu, poskytuje mu schopnost tvořit a dělá z něj bytost schopnou morálních úsudků.

Jako srovnávací fyziolog jsem neustále fascinován mnohými složitými systémy, které si vyžadují hodinářskou přesnost jak na anatomické, tak na fyziologické úrovni. Všechny tyto systémy musejí být úplné, než mohou vůbec fungovat, a to opět naznačuje jejich inteligentní návrh (plán).

Vynikajícím příkladem špičkového návrhu (designu) je ucho. Některé živočišné druhy vykazují naprosto fenomenální schopnost slyšet a orientovat se pomocí sluchu. Sonarové (echolokační) systémy velryb, delfínů, sviňuch a netopýrů patří k nejúchvatnějším strukturám na světě a inženýři tyto systémy studují, aby na jejich základě vytvořili detekční přístroje pro vojenské a jiné účely.

Vědci objevili úžasné věci, ale přesto nejsou schopni napodobit přesnost, kterou někteří z těchto živočichů dosahují. Americké námořnictvo využívá například delfíny k vyhledávání a sledování ponorek nebo jiných podvoních objektů. Také stavba sluchového ústrojí lachtanů a tuleňů je mimořádně složitá. Tuleni, podobně jako delfíni, mají místo uší jen malinké otvůrk, ale tuková tkáň kolem čelistí a trychtýřovité zvukovody vedou zvuk naprosto dokonale.

Ucho neumožňuje jen zachycení zvuku, ale informuje také o tom, odkud zvuk přichází. Je to dáno tím, že uši jsou prostorově oddělené, takže mezi zachycením zvukového signálu je jistá časová prodleva a liší se také intenzita zachyceného zvuku každým uchem. Tato informace pak slouží pro výpočet toho, odkud zvuk přichází.

U drobounkého hmyzu, který má neuvěřitelnou schopnost slyšet a určovat pozici zdroje zvuku v prostoru, je tento smysl naprosto vrcholným výtvorem, protože jeho sluchové orgány jsou od sebe vzdáleny jen o zlomek milimetru. U mušky Ormia ochracea jsou sluchové orgány od sebe vzdáleny jen pouhého půl milimetru, a přesto moucha dokáže naprosto přesně určit směr, odkud zvuk přichází.

Časový odstup mezi zachycením signálu v každém z uší činí pouhou jednu a půl mikrosekundy (miliontinu sekundy) a rozdíl v intenzitě je prakticky nulový. Této úžasné schopnosti je dosaženo tím, že bubínky jsou spojeny s pružnou pákou, což vede ke vzniku rezonance, jež časový rozdíl zvýrazní čtyřicetinásobně. Bubínek, který je blíže ke zdroji zvuku, také vibruje přibližně o 10 decibelů silněji. Nervy současně reagují jistým kódovaným způsobem, čímž se rozdíl v intenzitě zvyšuje ještě pětinásobně.

Tyto mistrovské plány jsou již dnes používány v pomůckách pro lidi s poruchou sluchu a je možné je využívat i v technologii směrových mikrofonů.

Veni, vedi, vici...

O oční sítnici se ve vědeckých kruzích hodně diskutuje, protože se zdá, že je „naruby" - světločivé disky jsou obrácené směrem od zdroje světla a nervové buňky sítnice tak stojí v cestě světlu, které vstupuje do oka. To vedlo ze strany evolucionistů ke spoustě pohrdavých poznámek o tom, že jestli oko navrhl inteligentní projektant, tak to udělal „dost hloupě".

Oko ale funguje dokonale tak, jak je, a bez ohledu na zlomyslné poznámky, které si dovolují někteří vědci, je to naprostý konstrukční zázrak. (...) Je vymyšleno geniálně a sítnice je ve skutečnosti obrácena ven zcela záměrně.

V centrální oblasti sítnice, která umožňuje ostré vidění (lat. fovea centralis), prakticky zcela chybí nervové buňky, které v jiných částech sítnice leží mezi čípky a zdrojem světla, a nervová vlákna vybíhají přímo z ní, takže je možné jasné vidění.

I orientace čípků a tyčinek směrem k pigmentové oblasti ležící vně sítnice a ne ke zdroji světla má dobrý důvod. Tyčinky a čípky neustále nahrazují fotoreceptorové pigmentové disky, přičemž staré disky jsou likvidovány tím, že jsou pohlceny pigmentovými epitelovými buňkami.

Například u opice druhu makak rhesus se v každé tyčince vytvoří denně 80-90 nových disků. Můžeme předpokládat, že lidské oko má podobnou rychlost obnovy, a to znamená, že denně se nahradí až 9 miliard disků. Kdyby sítnice nebyla „naruby", pak by pigmentové (epitelové) buňky nedokázaly disky absorbovat a sklivec vyplňující oko by se rychle zakalil, což by vedlo k rychlému omezení schopnosti vidět.

Vrstva pigmentového epitelu nemůže ležet na druhé straně sítnice tak, aby světločivné tyčinky a čípky byly orientovány k přicházejícímu světlu, protože by pak mezi zdrojem světla a sítnicí bylo ještě více buněk. Pigmentový epitel musí ležet přesně tam, kde opravdu je, neboť nejenže pohlcuje staré pigmentové disky, ale také dodává živiny potřebné k vytváření disků nových. Tyto živiny dostává z hojně prokrvené cévnatky (lat. choroidea), která se nalézá hned za ním. Bez zásobení krví by se celý systém ihned zhroutil. Kdyby byla sítnice opravdu „navržena hloupě" a byla orientována tak, jak to říkají někteří vědci, pak by musela vrstva zásobující ji krví také ležet mezi zdrojem světla a tyčinkami a čípky, což by vidění zcela narušilo.

Také oči korýšů jsou nesmírně zajímavé, zvláště proto, že fungují na úplně jiném principu. Světlo soustřední pomocí odrazu, nikoliv lomu na čočce. Oko korýšů obsahuje drobounké dokonale čtvercové kanálky s rovným a lesklými zrcadlovitými plochami, které světlo dokonale soustředí do ústředního bodu. Čtvercové uspořádání je nesmírně důležité, protože jen díky němu je možné ze světelných paprsků dopadajících z různých úhlů vytvořit dokonalý obraz.

Vědci tento jedinečný přírodní projekt napodobili ve vesmírném programu a podobný složitý systém zabudovali do astronomických dalekohledů. Umožňuje nám to vidět najednou až čtvrtinu oblohy, avšak příroda měla tento systém „vyprodukovat čirou náhodou"?

Z knihy prof. Waltera Veitha „Genesis Konflikt". Vydala Maranatha.