Ach, to rozhodování

„Poprvé jsme se doopravdy pohádali pár měsíců po svatbě, když manžel přišel jednoho dne domů a přinesl stůl, za který utratil padesát dolarů," vzpomíná jedna manželka. „Prostě jsem to nezvládla. Připadalo mi to jako ztráta důvěry. Tedy, mně se ten stůl vlastně líbil. Jenže jsme chodila do práce a manžel studoval. Museli jsme s penězi zacházet hodně opatrně. A právě tehdy jsme se dohodli, že budeme každý nákup od padesáti dolarů výš spolu konzultovat. A od té doby se toho držíme."

Mnoho dvojic, kterým, jak se zdá, před svatbou nečinila komunikace žádné potíže, zjišťuje, že po svatbě uvízla na mrtvém bodě. Základním důvodem této změny je, že se před svatbou nemuseli o ničem rozhodovat. Bez zábran si povídali o čemkoli, pak se rozloučili a každý si šel po svém. Po svatbě se však snaží prožívat jednotu a musí činit rozhodnutí, které je oba ovlivní. Protože nedokážou v rozhodování dosáhnout shody, komunikace začne váznout, až se pomalu zastaví. Začne mezi nimi vyrůstat zeď, která je rozděluje.

Sociologové a rodinní poradci uznávají, že právě proces rozhodování představuje jeden z největších problémů v manželství. V mysli mnoha párů se honí představy o demokracii, jenže když hlasují jen dva, uvízne často demokracie ve slepé uličce. Jen v málo rodinách se ještě drží starého absolutistického systému, v němž manžel vládne železnou rukou, nebo matriarchátu, v němž matka zpoza scény tahá za nitky a manžel vykonává její pokyny.

Co tedy máme dělat? Jak se máme rozhodovat? Většina novomanželů má za to, že rozhodování se už nějak poddá. Neočekávají v této oblasti žádné velké problémy. Takové iluze však brzy vezmou za své.

Nabízí nám tu Bible nějakou pomoc? Jaký je biblický vzor pro rozhodování? Vezměme si jako příklad rozhovor, k němuž došlo mezi Ježíšem a Otcem v Getsemanské zahradě těsně před ukřižováním: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." (Matouš 26,39)

Zdá se, že vzorem je diskuse o názorech a pocitech, vyjádřených upřímně a s láskou, při níž se uznává manželovo vedení. Vedení není totéž co diktatura. Biblické pojetí muže jako hlavy rodiny je snad nejzneužívanějším biblickým pojmem. Být hlavou neznamená, že manžel má právo o všem rozhodovat a pak manželku pouze informuje, co se bude dít. Není ani myslitelné, aby si manželka dělala věci podle svého a neradila se přitom s manželem. Cílem při našem rozhodování má být vždycky jednota.

Co však dělat v situacích, kdy jsme oba plně vyjádřili svoje názory a přesto se nedokážeme shodnout na tom, jak postupovat? Navrhuji, abyste v případě, že rozhodnutí může počkat (a to většinou může), vyčkali. Během čekání byste se měli vy i partner modlit a pátrat po nových informacích, které by na celou situaci vrhly určité světlo. O týden později věc znovu proberte a zhodnoťte, jak na tom jste.

„Jak dlouho máme čekat?" Co nejdéle! Podle mého názoru nastává situace, kdy by měl manžel rozhodnout bez vzájemné shody, pouze při tak vzácných příležitostech, kdy se o něčem musí rozhodnout „ještě dnes". Takových rozhodnutí bývá v životě jen málo. Většina věcí může počkat. Je důležitější dosáhnout jednoty než něco nepropást. „Když to ale nekoupíme dnes, uteče nám termín prodeje!" Slevy na úkor jednoty s partnerem vyjdou opravdu draho.

Věřím, že při příležitostech, kdy se musí opravdu rozhodnout „ještě dnes" a kdy se partneři stále ještě na ničem nedohodli, je odpovědností manžela, aby rozhodl tak, jak se domnívá, že je to nejlepší. Za toto rozhodnutí musí nést plnou odpovědnost.

V tomto bodě cítí možná manželka jako problém, že se má podřídit. Měla by však zároveň cítit bezpečí v tom, že má manžela, který je odpovědný a když se nějak musí rozhodnout, udělá to. V případě takových rozhodnutí by se neměla cítit za manželovu volbu zodpovědná. Na druhou stranu by se také neměla snažit rozhodnutí nějak zhatit.

Pokud by skutečně čas ukázal, že se manžel rozhodl špatně, neměla by žena nikdy podlehnout pokušení a prohlásit: „Já jsem ti to říkala. Kdybys mě tehdy poslechl, tak by se to nestalo." Když muž upadne, nepotřebuje, aby si na něj ještě někdo stoupnul. Potřebuje vlídně podepřít a tiše ujistit o tom, že jste s ním a že to dopadne dobře. „Udělali jsme hloupost, ale jsme spolu a zvládneme to." To jsou slova moudré manželky.

Manžel, který neustále hledat zájmy své manželky, nebude nikdy záměrně rozhodovat tak, aby to manželce uškodilo. Spíše se sám sebe v duchu ptá, jak toto rozhodnutí jeho ženu ovlivní, a snaží se rozhodnout tak, aby to prospělo jejímu životu i jejich vztahu.

Z knihy Gary Chapmana „Manželství, po jakém jste vždycky toužili". Vydal Návrat domů.