Bez černý, zahání zimnici i bolest trojklaného nervu

No, chutné… Jak kdy… Tak třeba «čaj» z květů mi moc nechutná, snad proto, že ho mám spojen s počínající chřipkou. Je ale ohromně účinný, zvlášť když se podá včas. Květ zalijeme čtvrtlitrem vroucí vody a necháme čtvrt hodiny ustát. Pak přidáme med a citron. Ještě teplý «čaj» vypijeme a radujeme se, že bolest kloubů a hlavy a taky ta zimnice polevují…

Bezovou limonádu mám spojenu s příjemnějšími zážitky – když jsem coby malá holka chodila do zahradnictví k Heránovům, což byli dědeček a babička mé spolužačky Jany Řezaninové. Moc se mi líbilo u nich ve skleníku… Dneska má skleník kdekdo, ale tenkrát byl ve vesnici jediný, a tak tam byly už brzy zjara nádherné kytičky. A také měli pařník a v něm svěží ředkvičky a já si mohla vybrat…

Ale zpátky k limonádě. Tu jsem prvně ochutnala právě u Heránů; voněla a perlila a byla skvělá – a já mám pocit, že ať dělám, co dělám, že se mi nikdy nepovede taková dobrá, jakou mi dali tehdy v dětství v tom skleníku. Receptů na ni je hodně, někdo dává víc květů, někdo citronu. Asi tak deset patnáct bezových «talířů» – tedy květenství bezu – vytřepeme a pro jistotu necháme ještě chvilku někde za oknem nebo na balkóně, aby měli broučkové dost času k evakuaci. Pak kvítka ještě prohlédneme a přelejeme je vychladlou vodou (asi osm litrů), kterou jsme předtím svařili s kilogramem cukru. Přidáme čtyři rozkrájené citrony, nejlépe, pokud seženeme nestříkané. Nádobu zakryjeme pláténkem a zagumičkujeme. Necháme v teple kvasit – pozor, voda obživne a začne bublat.

Asi tak po týdnu nápoj přecedíme a nalijeme do láhví se šroubovacím uzávěrem a přendáme do lednice.

Z bezu můžeme dělat také zvláštní krmi – kosmatice. Celé květenství namočíme do těstíčka jako na amolety, vložíme do horkého oleje, počkáme, až se po jedné straně opeče, pak odstřihneme stopku a kosmatici obrátíme a dosmažíme. Je dobrá třeba se skořicovým cukrem.

Podobně, jako se dělá pampeliškový «med», si můžeme uvařit bezový «med»: květenství (asi 25) spaříme litrem vody, přidáme plátky citronu a pomeranče, necháme přes noc vyluhovat, pak přecedíme, vymačkáme, přidáme cukr (asi kilo), nezakryté vaříme.

Když hmota začne houstnout, zkusíme, jestli už je to tak akorát. Na talířek kápneme trochu «medu» a talířek nakloníme. Když «med» steče, než se nadějeme, ještě nekončíme. Když se jen tak líně přemísťuje, to bude ten pravý čas. Pokud se ani nehne, hneme se naopak my a hrnec okamžitě odstavíme z tepla. Kdybychom ještě chvilku odpařovali tekutinu, po vychladnutí bychom «med» taky nemuseli odtesat. Moc řídký sirup se kazí, moc hustá hmota se špatně porcuje. Chce to vyzkoušet metodou pokusů a omylů.

Bezovým «medem» sladíme nápoje při nachlazení nebo problémech s průduškami.

Bezové květy můžeme též naložit do octa. Ten se hodí, má-li někdo příliš vysokou horečku. Pak potíráme dlaně a chodidla nebo uděláme přímo «ponožkové» zábaly.

Když bez pořádně dozraje, máme další cennou surovinu; z bezinek si vyrobíme likér, který se hodí při problémech s bolavými nervy, třeba trojklanými. Bezinky přebereme, ty méně zralé vyřadíme – ty by měly poněkud projímavé účinky. Ty, co naším hodnocením prošly – měly by jich být asi tak dva litry – se skořicí, hřebíčkem, zázvorem a badyánem povaříme s litrem vody, necháme ustát a ochladnout, přecedíme, přidáme alkohol (někdo dává rum, já dávám přednost bylinkové becherovce nebo kvalitní slivovici), med, a uskladníme v chladničce. (Když se nám urodí hrozny vína a broskve, z obojího v mixéru s nano sítkem připravím šťávu a tu pak spolu s medem použiji na oslazení a současně ochucení likéru.)

A ještě jsou výborné bezinky a la brusinky: bezinky, přebrané, aby tam nebyly nezralé plody a stopky, nasypu na plech, přidám strouhaná jablka – v poměru asi jedna ku jedné – a přiložím celou skořici. Nechám v troubě rozdusit, pak zasypu třtinovým cukrem – zhruba kolik ovoce, tolik cukru. Občas zamíchám. Když už hmota pěkně táhne, vyndám skořici. Bezinky dám do skleniček od dětské výživy, ty otřu, zavíčkuji a obrátím dnem vzhůru. Nechám vychladnout a bezinky v zimě užívám jako lék i pro chuť.

A ještě jeden snadný recept: několik celých plodenství dám na suchý plech do trouby, která je jen mírně rozehřátá. Nechám pozvolna sušit. Když se plody jen malinko připečou, nevadí. Pak si kuličky ozobávám dle potřeby a chuti. Sušené bezinky působí proti průjmu – podobně jako borůvky.

Využít můžete i listy: srolujete je do ruličky, promnete a zase roztáhnete. Pak je položíte na pláténko nebo na plenu a přiložíte na to, co vás bolí. Třeba na křečové žíly. Připevníte další plenou. Když jsem měla nastuzené ledviny, utrhla jsem si větvičky a dala je do koupelny do džbánu, abych nemusela pořád k bezu pro jednotlivé dávky. Byla to i docela hezká dekorace. Když jsem šla vyměňovat vodu, zjistila jsem, že bez pustil kořeny.

S bezem mám spojen také tento zážitek: Jednou jsme dostali darem «bezovou šťávu». Pak přišla zpráva, ať ji nepijeme, že nebyla z bezu, ale z chebdí. Plody jsou podobné, ale jsou poněkud jedovaté. I když – i chebdí má své kladné účinky, třeba při zánětech močových cest. Jen se musí užívat pouze jako lék, nikoli jako likér. Květy trochu voní po hořkých mandlích a to by mělo člověka varovat, že tam bude nějaký ten kyanovodík.

Z knihy Hanky Synkové Všechno je dobré. Vydalo nakladatelství Triton.