Běžecké boty jsou možná to nejhorší, co kdy lidskou nohu potkalo

A cena těchto zranění? Choroby epidemických rozměrů. „Aby lidé zůstali zdraví, musí provozovat aerobní cvičení," doplňuje dr. Lieberman. „A existuje-li zázračný lék, který vede ke zdraví, pak je to běh."

Zázračný lék? Když tento výraz naposledy použil vědec podobného formátu, právě objevil penicilin. Dr. Lieberman nicméně myslí svá slova naprosto vážně. V podstatě tvrdí, že kdyby neexistovala běžecká obuv, běhalo by více lidí. Pokud by více lidí běhalo, méně bych jich umíralo na degenerativní srdeční onemocnění, náhlé mozkové příhody, vysoký krevní tlak, ucpané tepny, cukrovku a řadu dalších smrtelných chorob západního světa.

Firmy vyrábějící běžeckou obuv měly čtvrt století na zdokonalení svých koncepcí, takže by bylo logické, kdyby míra četnosti poranění rychle klesala. „Technologický pokrok za posledních třicet let je ohromující," komentuje dr. Irene Davisová, ředitelka Kliniky sportovního lékařství na Delawarské univerzitě. „Byli jsme svědky úžasných novinek v kontrole pohybu a výplních. Přesto se zdá, že všechna tato opatření neřeší problém."

Ve skutečnosti není žádný důkaz, že běžecké boty jakkoli pomáhají v prevenci poranění. Ve výzkumné zprávě pro British Journal of Sports Medicine z roku 2008 dr. Craig Richards z Newcastleské univerzity v Austrálii odhalil, že neexistují podložené studie, které by svědčily o tom, že díky běžecké obuvi budete méně náchylní k poraněním.

Právě naopak. Běžci, kteří obouvají špičkové modely obuvi, mají více než dvojnásobnou pravděpodobnost úrazu než běžci v levných botách - jak odhalila např. studie dr. Martiho z Bernské univerzity a potvrdila zpráva v časopise Medicine & Science in Sports & Exercise. Hodně krutý žert: za dvojnásobnou cenu dvojnásobek bolesti. Už v roce 1988 navíc dr. Barry Bates, vedoucí laboratoře biomechaniky a sportovního lékařství na Oregonské univerzitě, shromáždil údaje, z nichž vyplývalo, že obnošené běžecké boty jsou bezpečnější než nové. Tenčí a tvrdší podrážka je tedy výhodnější.

Než se Alan Webb stal největším americkým mílařem, byl jen obyčejným studentem prvního ročníku - s plochýma nohama a nevalnou formou. Přesto si středoškolský trenér všiml jeho potenciálu a začal Alana měnit, bez přehánění od hlavy k patě.

„Předtím jsem míval problémy se zraněními a bylo jasné, že za to může moje biomechanika," řekl mi Webb. „Začali jsme proto se cvičeními na posílení chodidel - a zejména s chůzí naboso." Webb mohl sledovat, jak se mu chodidlo mění přímo před očima. „Měl jsem ploché nohy a velikost dvanáct, teď mám devítku nebo desítku. Jak sílily svaly nohou, oblouk chodidel se zvedal." Díky cvičení naboso měl Webb rovněž méně potíží se zraněním, takže mohl dostatečně trénovat. Nakonec vytvořil rekord USA na míli a v roce 2007 zaběhl na 1500 metrů nejrychlejší čas na světě.

Dr. Gerard Hartmann, irský fyzioterapeut, který spolupracuje s nejlepšími světovými běžci, říká: „Obout na nohy boty je vlastně totéž jako dát je do sádry. Máte-li nohu v sádře, během šesti týdnů svaly atrofují o čtyřicet až šedesát procent. Cosi podobného se stane s vaším chodidlem, je-li stále uvězněno v botě." Chodidlo je stvořeno pro práci pod tlakem. Nechte jej zlenivět a zkolabuje. Procvičujte jej a prohne se do oblouku jako duha.

„Stačí se podívat na strukturu chodidla," vybízí dr. Hartmann. Vypracujte si výkres vlastní nohy a objeví se před vámi zázrak, který se technici snaží po staletí napodobovat. Střed vašeho chodidla představuje klenbu, nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Kouzlo klenby spočívá v tom, že čím větší je na ni vyvíjen tlak, tím je odolnější. Čím více na ni tlačíte, tím těsněji se její prvky semknou. Žádný kameník hodný toho označení by nikdy nevložil podporu pod klenbu. Prvky klenby ze všech stran tvoří vysoce flexibilní struktura ze šestadvaceti kostí, třiatřiceti kloubů, dvanácti šlach a osmnácti svalů, přičemž se celá napíná a povoluje jako visutý most odolávající zemětřesení.

Pracoval jsem s více než stovkou nejlepších keňských běžců, a jedno měli společné: úžasnou elastičnost chodidla," pokračuje dr. Hartmann. „Nejméně do sedmnácti let totiž běhali bosí." Dr. Hartmann je dodnes přesvědčený, že nejlepší rada týkající se prevence zranění, kterou kdy slyšel, pocházela od trenéra prosazujícího běhání naboso v orosené trávě třikrát týdně.

Podle dr. Paula W. Branda, primáře rehabilitace ve Veřejné nemocnici v louisianském Carville a profesora chirurgie na lékařské fakultě Louisianské státní univerzity, se můžeme všech běžných neduhů nohou zbavit během jediné generace tím, že zujeme boty. Dr. Brand už v roce 1976 poukazoval na to, že takřka všechny případy v jeho čekárně - kuří oka, puchýře, kladívkové prsty, ploché nohy, zborcené klenby - se nevyskytují v zemích, kde většina lidí chodí bosá.

Přesvědčit se nakonec nechala i dr. Davisová - když ji neposlechl jeden z jejích pacientů, který si běháním v botách s velmi tenkou podrážkou zbavil příznaků tzv. plantární fastiicidy. Uzdravení vzpurného pacienta na ni udělalo takový dojem, že i ona sama začala na procházkách částečně chodit bosa.

Z knihy Christophera McDougalla Zrozeni k běhu. Vydalo nakladatelství Mladá Fronta.