Boj o první místo

Rozdíly v náhledech, osobnostech a životních názorech obou žen se pochopitelně projevují tím více, čím více času tráví dohromady. Pokud se třeba rozhodnou všichni společně vyrazit na večeři, mohou téměř okamžitě vzniknout neshody, kam zajít, kdy vyrazit, kolik peněz utratit, kdo bude platit a tak dále. A potom existují samozřejmě i hlubší rozpory – v životních hodnotách, práci, názorech, kde žít a jak žít, jak vyznávat víru a jakou volit politickou stranu.

Jádrem tohoto napětí je ve skutečnosti boj obou žen o moc, respektive o lásku mladého muže. Manželka ostřížím zrakem sleduje, jestli se manžel názorově kloní na její stranu, nebo na stranu své matky. Ptá se: „Do které rodiny teda patříš?“ Matka mu ale často klade stejnou otázku. A muž by si sám za sebe přál, aby ty dvě ženy spolu lépe vycházely. Má je rád obě a nechce být nucen si vybírat jednu, nebo druhou. Celé to hašteření mu přijde směšné. Konec konců, s oběma chce vycházet a obě musí respektovat a ctít. Díky tomuto postoji se ovšem často ocitá v nešťastné pozici „mírového vyjednavače“ či mediátora – čímž se situace dále zhoršuje.

Jedinou cestou z tohoto dilematu je, aby se manžel jednoznačně postavil na stranu své ženy, byť proti své matce. Tečka. Na první pohled to možná zní tvrdě, ale nezapomeňte, že jedním z poslání každého manželství je vytvoření principu vzájemnosti, sounáležitosti, kdy manžel a manželka jsou najednou „my“. Muž tedy musí dát své matce zřetelně najevo, že jeho žena je opravdu na prvním místě. Především je manželem, a teprve potom synem. Zaujmout tento postoj není právě snadné: matka se může cítit dotčená až zraněná. Nakonec ale nejspíše bude muset vzít realitu na vědomí a uznat, že nová rodina, kde je mužem a manželem, má pro jejího syna přednost před čímkoli jiným. Pro stabilitu manželství je naprosto zásadní, aby byl muž v tomto postoji pevný, i když mu připadá nefér být v této pozici a i když jeho matka není ochotna novou realitu akceptovat.

To rozhodně neznamená, že by muž měl dělat cokoli, co mu připadá ponižující, že by měl mít neúctu k vlastním rodičům nebo že by měl jít proti svým životním zásadám. V tom, kým je, by nijak neměl slevovat. Musí ovšem pevně stát po boku své ženy, nikoli mezi ní a matkou. Spolu s manželkou si musí zavést své vlastní rodinné rituály, hodnoty a životní styl, a trvat na tom, že jeho matka (i otec) je bude respektovat.

K vytvoření nebo obnovení vědomí sounáležitosti s partnerem může být právě z toho důvodu nezbytné i určité odtržení od původní rodiny. Přesně před tímto problémem stál jednou David, když k němu na víkend přijeli rodiče. Celému konfliktu dnes s manželkou Janie říkají aféra „osso buco“. Janie se návštěvy Davidových rodičů vždy děsila. Měla pocit, že ji tchyně považuje za ženu sice milou, ale v domácnosti neschopnou. Janie pracovala na plný úvazek a že jedině ona může být tím pravým spasitelem, který jim postaví domácnost do latě. Snacha byla ke své tchyni vždy zdvořilá, ale mezi čtyřma očima si vždycky Davidovi postěžovala, jaký je jeho matka generál a jak pohrdavě na její práci v domácnosti nazírá. David vždy jen mávl rukou, že si vymýšlí a přehání, a to ji samozřejmě rozčílilo ještě víc.

Na tuto konkrétní návštěvu rezervovala Janie stůl ve své oblíbené italské restauraci. Nesmírně se těšila, až manželovým rodičům podnik ukáže – ti byli totiž Italové a navíc velcí gurmáni. Když se ale s Davidem odpoledne vrátili domů, uvítalo je silné aroma česneku a telecího. Matka se totiž rozhodla zajít k řezníkovi a připravit svému synovi k večeři jeho oblíbené jídlo „osso buco“ (ani nechtějte vědět, o co se jedná – poznámka redakce). Podle vlastních slov si zkrátka řekla, že bude mít David chuť na poctivou domácí stravu „pro změnu“.

Janie to rozzuřilo a David stál před velkým dilematem. Telecí vypadalo skvostně a on moc dobře věděl, jak bude jeho matka roztrpčená, když nebude jíst. Skutečně přemýšlel, jestli nemá Janie říci, ať rezervaci zruší.

Na první pohled to sice nevypadá jako velká krize, avšak v jejich manželství vyvolala příhoda nakonec zásadní zlom. Když Janie viděla, jak si David zálibně prohlíží jídlo od matky, ani nedýchala. Ten si odkašlal, matku objal a poděkoval jí za vynikající večeři. Potom ale řekl, že jídlo schová na druhý den do ledničky. Nejenže jim vysvětlil, že s Janie rádi chodí v sobotu večer do oblíbené italské restaurace, ale také zdůraznil, jak je pro ně oba důležité se o tento zážitek podělit s rodiči.

Davidova matka se ovšem skutečně hluboce urazila. Nasadila uslzený výraz a ztropila menší scénu. (Tuhle situaci nechal David vyřešit svého otce.) Pro Davida bylo ale v ten moment neobyčejně důležité, že byla Janie spokojená a měla pocit vítězství. Jeho sdělení bylo konec konců jasné: ona je u mne na prvním místě, maminko. Zvykni si na to.

„Až tehdy skutečně začalo naše manželství,“ vzpomíná Janie. „Tehdy dal matce jasně najevo, že jsem v jeho srdci na prvním místě já.“

Z knihy Johna M. Gottmana a Nan Silverové Sedm principů spokojeného manželství. Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing.