Být vděčný

Řadu let jsem prováděl s žáky svých tříd i s posluchači při přednáškách pokusy, které prokázaly pravdivost tvrzení filozofa Arthura Schopenhauera: „Zřídkakdy myslíme na to, co máme, ale neustále myslíme na to, co nemáme."

První pokus je jednoduché cvičení - jednoduše se vysvětlí, hůř provede. Požádal jsem studenty, aby si po čtyřiadvacet hodin nestěžovali. První reakcí byla obvykle stížnost na samu podstatu experimentu. Když jsme se s tím vypořádali, probrali jsme si některé detaily. Navrhl jsem, aby pokus neukončili, pokud selžou během první hodiny (což se většinou stalo). Když nevydrželi čtyřiadvacet hodin bez stěžování, pak jsem alespoň chtěl, aby si uvědomili, kolikrát si během jediného dne postěžují. Proto jsem jim doporučil, aby s sebou během pokusu stále nosili kus papíru a zapsali si každou svou stížnost a každou situaci, kdy se přistihli, že si chtějí postěžovat.

Následujícího dne jsme hodnotili výsledek úkolu. Studenti měli zkusit uhodnout, kolik lidí uspělo a po celý den si nestěžovalo. Všichni včetně mě zapsali číslo na papír. Odhadovali většinou šest až dvanáct lidí z třiceti. Já jsem vždycky tipoval nulu a pokaždé jsem měl pravdu, protože jsem věděl, jak dopadly předchozí pokusy. Na prvního studenta, který si dokázal nestěžovat, jsem narazil až po třiadvaceti letech. Celkem jsem k tomuto úkolu vyzval sedmdesát tisíc lidí a úspěšní byli čtyři.

Nejlepší však na celém pokusu byly diskuse, které následovaly. Pokládal jsem dvě jednoduché otázky: Co bylo účelem úkolu? Co jste se při něm naučili? Odpovědi se vždycky naprosto shodovaly. Na první otázku zněla: „Chtě! jste nám ukázat, jak moc si stěžujeme." To byla pravda. Na druhou: „Zjistil jsem, že si vlastně nemám nač moc stěžovat. Stěžuju si na hlouposti." Zase správně. Ať už se přistihli při stěžování, nebo při myšlence na stěžování, pokaždé si uvědomili, jak jsou jejich stížnosti časté a jak jsou nicotné.

To však byla pouze první část úkolu. Druhá začala hned po diskusi. Rozdal jsem studentům papírky s nadpisem: „Jsem vděčný za...", pod nímž byly tři sloupečky. První byl označený „Věci" a žáci do něj měli zapsat všechny materiální věci, kterých si ve svém životě cení. Druhý sloupec byl nadepsaný „Lidé". Sem si každý zapsal lidi, kterých si váží. A třetí zněl „Ostatní". Tam se zapsalo všechno, zač byl člověk vděčný, co se nehodilo do prvních dvou sloupců. Kolonky na Věci a Lidi se zaplnily snadno. Kategorie Ostatní trvala déle. Dostával jsem otázky jako například: „Co tím myslíte?" nebo „Můžete nám napovědět?" A tak jsem je požádal, aby pro začátek sami navrhovali, co je napadne. Objevila se témata jako například: svoboda, příležitost, přátelství, láska, inteligence, schopnosti, zdraví, nadání, mír, víra, Bůh, bezpečí, učení, zkušenosti, krása, laskavost a další. Během dvaceti minut se všechny tři sloupce zaplnily.

Následovala třetí část úkolu. Studenti si měli během následujících čtyřiadvaceti hodin čtyřikrát přečíst svoje seznamy, a to po obědě, po večeři, před spaním a druhý den ráno, než půjdou do školy nebo do práce. Když jsme se následujícího dne setkali, zeptal jsem se jich, jestli se cítí jinak než včera, kdy měli za sebou pokusný den bez stížností. Odpověď jsem vlastně znal předem. Řeč jejich těla byla výrazně jiná než předchozí den, a dokonce i než kterýkoli jiný den. Vcházeli do učebny s úsměvem, s dychtivýma očima a celkově byli mnohem čilejší. Zázrak? Ne, jen pocit vděčnosti. Vděk dělá s myslí divy. Stačí, když se sami sebe zeptáme, čemu věnujeme pozornost. Soustředíme-li se na správné věci místo na špatné, život se výrazně zlepší.

Nevím, jestli jsem při popisování pokusu dobře vystihl atmosféru, která v jeho průběhu panovala. Kdybych to vysvětloval osobně, poskakoval bych, zvyšoval bych hlas a mával rukama, jako když sportovní redaktor hlásí výsledek školního zápasu v košíkové! Události oněch čtyřiceti osmi hodin jsou úžasně vzrušující. Ani po více než třiceti letech, během nichž pokus provádím, mě nepřestává udivovat, jak účinně probouzí v lidech vědomí toho, co mají a za co mohou být vděční. Po pravdě řečeno jde o jeden ze dvou nejúspěšnějších úkolů, které jsem žákům během své učitelské kariéry zadal.

Rád bych upozornil, že tento jednoduchý pokus znamenal obzvlášť velký přínos pro dospělé. Původně jsem ho prováděl pouze se středoškolskými studenty. Dospělí si však stěžují víc než děti, a proto jsem se rozhodl, že to s nimi také vyzkouším. Uvědomte si, že řada univerzitních studentů byli třicátníci a čtyřicátníci. Jejich reakce byla ještě dramatičtější než reakce středoškoláků. Snad proto, že řadu věcí brali jako samozřejmost mnohem déle. Na konci kurzu tak nadšeně básnili o hodnotě tohoto cvičení, jako bych snad objevil smysl života. Takovou důležitost bych pokusu nepřikládal, ale možná jejich život obohatil a naučili se ho víc vychutnávat.

Pokud si člověk pravidelně uvědomuje pocit vděčnosti, vytvoří si návyk. Jde o jeden z nejlepších návyků, protože je to ten nejzdravější úhel pohledu na život. Není to jen zvyk, ale přístup. Jsme-li schopni ocenit to, co máme, získali jsme jeden z klíčů k životnímu uspokojení. Pocit vděčnosti přináší skutečnou radost.

Změnil by se nějak váš život, kdybyste si sepsali do tří sloupečků uvedený seznam a čtyřikrát denně si ho přečetli? Myslím, že ano. A pokud se nemýlím, dá se to snadno zjistit. Sepsat tři seznamy zabere zhruba dvacet minut, přečtete je za několik minut.

Slibuji, že to funguje. Jde o skvělý způsob, jak se začít učit vděčnosti. Opakujeme-li si pravidelně nějakou myšlenku nebo činnost, stane se z ní způsob života. To platí i o vděčnosti - tedy pokud si ji zvolíme za životní přístup a učiníme z ní návyk.
Být vděčný za to, co mám

Benjamin Franklin řekl, že vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna. Totéž platí i o mnoha jiných věcech. Brát svobodu a lidi a věci kolem sebe jako samozřejmost je snadné. Zvlášť když jsme se bez nich nikdy nemuseli obejít. Pokud taková situace někdy nastane, můžeme se z ní hodně naučit.

Eddie Rickenbacker, slavný pilot z první světové války, strávil jednou dvacet jedna dní na záchranném člunu. Byl beznadějně ztracený uprostřed Tichého oceánu, ale přežil. Na otázku, jestli se z této zkušenosti něco naučil, odpověděl: „Zjistil jsem jednu podstatnou věc: Když má člověk dost pitné vody a dost jídla, neměl by si na nic stěžovat." My však naneštěstí fňukáme kvůli maličkostem, s kterými by jiní lidé byli docela spokojení. I z takového přístupu k životu se může stát zvyk. Všichni přece známe alespoň pár notorických stěžovatelů. Není s nimi zrovna velká legrace, viďte?

Mezi středoškolskými a vysokoškolskými studenty je v naší oblasti několik skupin, které jezdí každý rok pomáhat do Mexika stavět domky pro chudé. Vždycky se odtud vracejí s novými životními postoji. Vidí, jak těžko se žije mexickým rolníkům, kteří nemají skoro nic z toho, co my považujeme za nezbytné. Vidí však také, jak jsou tihle lidé vděční, jak se umějí radovat, i když mají tak málo. Studenti se vracejí s dobrým pocitem, protože pomohli lidem, kteří nemají takové štěstí jako oni. A také umějí po návratu mnohem víc ocenit to, co sami mají.

Než pochopíme, jakého požehnání se nám skutečně dostalo, potřebujeme se na vlastní kůži přesvědčit, jak se žije jinde ve světě. Stali jsme se bohužel imunními k obrázkům hladovějících lidí z jiných částí světa i z domova. To je smutné. Dokud se s hladomorem nesetkáme tváří v tvář, nepůsobí na nás. Před několika lety jsme byli s mou manželkou Cathy v Číně. Jeli jsme čtyři hodiny autobusem z přístavu u Hongkongu do Kantonu, což je velké město na jihu země. Do té doby jsem viděl bezpočet obrázků z Číny, ale tenhle zážitek mnou otřásl. Musel jsem dlouho hledat slova, která by vyjádřila mé pocity a popsala, co jsem viděl. Nakonec jsem si do deníku zapsal špína a beznaděj. Stovky kilometrů jsem po obou stranách silnice neviděl nic než bídu, která se vymykala mému chápání. Nezáleží na tom, kolikrát nám někdo popisuje určitou skutečnost, ani kolik fotografií vidíme. Naplno na nás zapůsobí jen to, co sami zažijeme.

Výlet mě přiměl k přemýšlení o mých pokusech „nestěžovat si". Zapsal jsem si do deníku: „Kéž by za námi jela řada autobusů plná mých studentů, dětí i dospělých. Kéž by tohle viděli. Pak bych jim vůbec nemusel říkat, že si mají vážit toho, co mají. Vraceli by se domů s takovým pocitem vděku, jaký nikdy nezažili. Vsadím se, že by všichni bez problému dokázali vydržet den bez stížností."

Někteří z mých kolegů učitelů strávili rok, nebo i delší dobu v Mírových silách nebo jako misionáři v rozvojových zemích. Všichni se bez výjimky shodují, že tato zkušenost patří k nejcennějším životním lekcím. Naučili se prožívat radost z dávání a lépe ocenili blahobyt, v němž sami žijí. V některých zemích musí všichni mladí lidé strávit určitou dobu ve vojenské službě. Přál bych si, aby všichni naši mladí strávili povinně alespoň rok službou ostatním. Byl by to skvělý vstup do dospělosti! A skvělý způsob, jak se naučit vážit si toho, co máme!

Být vděčný je zvyk - ten nejlepší, jaký kdy budete mít. Nestěžujte si na to, co nemáte... Radujte se z toho, co máte. (H. Stanley Judd)

Z knihy Hala Urbana „To nejdůležitější v životě". Vydalo nakladatelství Portál.