Chlapi, máte rádi feministky?

Kamarádka je přesvědčena, že z dívek, které nepoznaly v dětství a v dospívání skutečnou lásku, vyrůstají později feministky. Vyléčit je proto může zase jen láska, pozornost i cit vyjádřený dotyky. Pokud máme takovou feministku doma, pak nám radí, abychom na ni byli hodní, laskaví a také ji hodně hladili. Někteří lidé k tomu dodávají, že když hlazení nepomůže, je třeba trpělivě hladit dál až do úplného vyhlazení. (Doufejme, že tím myslí vyhlazení feminismu, a nikoli feministek.)

Za to, že dnes existuje „hnutí za rovnoprávnost žen“, si, pánové, můžeme sami. Kdybychom byli trochu moudřejší a méně ješitní, mohlo to být jinak. Stačilo by více něhy, častější pozornost, ocenění, a naše ženy by byly spokojenější. Snad by si uvědomily, že i díky tomuto boji za rovnoprávnost dnes většina z nich musí chodit do práce a doma je pakještě čeká druhá směna.

Před sto lety bylo všem jasné, co je ženská a mužská práce. Muž se snažil zajistit rodinu, žena se o rodinu starala. Muž přinášel obživu, žena zase vytvářela kouzlo domova.

V dnešní době to už neplatí. Málokdo z nás mužů oře své pole pluhem s volským spřežením. A neznám ženy, které doma tkají plátno, aby se jejich rodina měla do čeho obléct.

Proto je třeba, abychom si se svým životním partnerem po domluvě rozdělili nejen různé práce, ale i své role v různých oblastech našeho společného života. Ne podle našeho pohlaví, ale podle našich schopností. Znám manželství, kde žena spravuje domácí spotřebiče a muž vaří, pere i žehlí. A oba dva jsou spokojeni.

Rozdělení domácích prací i jednotlivých kompetencí je dobré čas od času přehodnotit. A když dorůstají děti, je dobré dát prostor i jim, aby se mohly podílet na chodu i řízení domácnosti.

Když Bůh tvořil svět, v jedné chvíli pronesl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (Bible, Genesis 2).

Přestože jsou muž a žena rozdílní a mají i rozdílnou výbavu, mají se navzájem doplňovat. Nemyslím si, že mají pravdu feministky, které tvrdí, že žena zvládne jakoukoliv práci stejně kvalitně jako muž. Přestože se mi to přiznává těžce, v mnoha profesích jsou ženy lepší než muži. Naštěstí v jiných je to zase naopak.

Při diskuzích na podobné téma rád připomínám slavný rozhovor Miroslava Horníčka s Janem Werichem. Dovolím si je citovat.

Horníček: Byly činěny pře četné dotazy z řad našeho čtenářstva, zda dlouholetým soužitím s paní chotí jaksi v rodině nenastal u vás určitý proces, který bychom lidově mohli popsat jako jistá „pod-pan-to-fli-za-ce“.

Werich: Podpantoflizace? No to je nesmysl. Samosebou, že dlouholetým soužitím manželů dochází k takovému, řekl bych, názorovému srůstu. Názory, které původně jsou dosti daleko od sebe, se stále sbližují a sbližují, až konečně ty její nabydou vrchu. Ovšem já jsem tomu čelil už od svého mládí – jsem už dlouho ženat – a my jsme se dohodli se svou paní, že budeme o všem rozhodovat společně.

Horníček: Velmi moudré.

Werich: Ona rozhoduje o těch maličkostech a podružnostech a o těch velikých zásadních věcech rozhoduju já.

Horníček: To je velmi moudré řešení. A prosím vás – ty podružnosti?

Werich: No podružnosti… jako například: co s penězi, které vydělám, že ano, kdy mám odejít z domova, kdy se mám vrátit, co na sebe, kdy bude oběd, kdy bude večeře, kam večer… A tydle maličkosti běžné… rozhoduje paní. A takový zásadní věci…

Horníček: Například?

Werich: Jako například: jaký je náš poměr k Tchaj-wanu, to dělám já.

Je to humor. Ale i v něm nám tito pánové ukazují, že moudřejší ustoupí. Zvlášť když ví, že nejde o život.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydal Advent-Orion.