Chvála stolování

U stolu se stáváme citlivými a přístupnými, jak dáváme jeden druhému jídlo na talíř, plníme šálky a povzbuzujeme se a pobízíme, abychom jedli a pili. Tak se při jídle odehrává mnohem víc, než je pouhé utišení hladu a uhašeni žízné. U stolu se stáváme rodinou, přáteli, společenstvím, jedním tělem.

A proto je důležité sednout si společné ke stolu. Květiny, svíčky, barevné ubrousky - to vše nám pomáhá k tomu, abychom si tím navzájem řekli: "Tak tohle je pro nás opravdu zvláštní chvíle, těšme se z ní!"

Stůl - místo sblížení
Stůl je jednim z nejdůvěrnějších míst v našem životě. U stolu se dáváme sobě navzájem. Když říkáme: "Vezmi si ještě - dovol, ať ti přidám - ještě ti naliji - neostýchej se - nech si chutnat," říkáme víc, než vyjadřují tato slova. Zveme přátele, aby se stali součásti našeho života. Chceme, aby jedli to, co jíme my, a pili to, co pijeme my. Toužíme po společenství. A proto je odmítnutí jídla a pití, které hostitel nabízí, tak urážlivé. Pociťuje se jako odmítnutí pozvánky ke sblížení.

Ať to zní sebepodivněji, stůl je místem, kde se chceme stát potravou jeden pro druhého. Každá snídaně, každý oběd nebo večeře může být chvíli vzájemného sblížení.

Barometr našeho života
Ačkoliv je stůl místem sblížení, všichni dobře víme, jak snadno se může stát místem odstupu, nepřátelství a dokonce nenávisti. Právě proto, že stůl je míněn jako místo důvěrné, snadno se stává místem, kde zažijeme naprostou nepřítomnost důvěrnosti. Stůl odhaluje napětí mezi námi. Tam, kde muž a žena spolu nemluví, kde dítě odmítá jíst, kde se bratři a sestry hádají nebo kde panuje napjaté ticho, stává se stůl peklem, místem, kde bychom nejraději nebyli.
Stůl je barometr rodiny a života ve společenství. Proto se všemožně snažme o to, aby byl místem, kde slavíme sblížení.

Vytváření krásných vzpomínek
To, co se děje u stolu během jídla, vytváří většinu našich vzpomínek. Jak stárneme, ledacos zapomínáme, ale většinou si vzpomeneme na oslavy narozenin nebo na vánoční večeře v našich rodinách. Vzpomínáme na ně s radostí a vděčností nebo se smutkem a hněvem. Připomínají nám pokoj, který je v našich domovech, nebo naopak rozepře, jimž, jak se zdá, nebude nikdy konec.

Tyto zvláštní chvíle kolem stolu vyvstávají jako živé připomínky kvality našich společně prožívaných životů.
Dnešní samoobslužné restaurace a televizní večeře čím dál, tím víc snižují význam společného stolování. Ale na co budeme vzpomínat, když už si nikdy nesedneme kolem stolu ke společnému jídlu? Možná budeme mít méně bolavých vzpomínek, ale budeme vábec mít nějaké radostné? Umíme ještě připravit stůl jako pohostinné místo zvoucí nás k laskavosti, mírnosti, radosti a pokoji a vytvářející krásné vzpomínky?

Z knihy "Chléb na cestu", jejímž autorem je Henri J. M. Nouwen a kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.