Člověk a biosféra II

Bez skleníkových plynů by Země byla pro existenci života příliš studená; když však bude koncentrace těchto plynů příliš vysoká, dojde ke globálnímu oteplení.

Oxid uhličitý a globální oteplování

Koncentrace oxidu uhličitého i metanu v atmosféře stále roste kvůli spalování fosilních paliv. Metan se do atmosféry dostává z trávicího traktu přežvýkavců a z odpadů (kanalizace). Kyselé deště a odlesňování zásadním způsobem snížily plochy lesů, které zachycují a skladují oxid uhličitý, čímž opět narůstá pravděpodobnost globálního oteplování. Odhaduje se, že v průběhu 21. století dojde v rámci globálního oteplování k 1-5% nárůstu.

Pokud bude oxidu uhličitého přibývat stejným tempem jako v posledních 30 letech (11 %), pak by se množství CO2 do roku 2075 zdvojnásobilo a dosáhlo 702 částic na kubický metr. Nárůst teploty atmosféry o pouhé 3-4 °C bude mít hluboký dopad na vzorce počasí. Některé modely předpovídají tání polárních čepiček a zaplavení pobřežních měst oceánem, který se může zvednout dokonce o více než 100 metrů. Jiné modely naopak předpovídají větší zalednění a pokles hladiny oceánů. Ať už přijmeme kterýkoli scénář, je jasné, že se začnou objevovat extrémní výkyvy počasí, což dokládají i současné změny v klimatických vzorcích.

Ledovce na celém světě pomalu mizí a hladina světových oceánů se za poslední století zvedla o přibližně 20 metrů. Americké satelity ukazují, že zvedání hladiny se zrychluje. Sladkovodní jezera se ohřívají a také v oceánech se objevují „horké body, což vede k zintenzivnění jevu El Niňo. Tyto podmínky také v mnoha částech světa způsobují výrazné zrychlení proudění větru, prudké tropické bouře, silná sucha a neslýchané záplavy. Od roku 1960 na celém světě výrazně přibývá rozsáhlých živelních pohrom způsobených bouřemi, záplavami, požáry, suchy, sesuvy půdy a bahna a lavinami. Každoroční škody způsobené živly vyjádřené v dolarech se zvýšily z 8 miliard v roce 1960 na 60 miliard koncem 90. let.

V únoru 1995 přinesl časopis New Scientist článek nazvaný „Jev El Niňo dosáhl kritických hodnot". V prvním odstavci se píše „Co se to děje s Tichým oceánem? Jsme sice zvyklí na to, že počasí způsobuje na světě chaos, ale ne každý rok." V letech 1982-1983 způsobil jev El Niňo škody odhadované na 8 miliard dolarů. V těchto jevech se začíná projevovat nový trend: „Máme tady nový režim. To, co se děje nyní, nemá v uplynulých 100 letech obdoby," říká Ants Leetmaa, klimatolog z Národního meteorologického centra v Camp Springs ve státě Maryland. El Niňo obvykle způsobuje silné bouře a záplavy, a to zvláště na západním pobřeží amerického kontinentu, zatímco v některých částech Austrálie a Afriky vyvolává silná sucha.

Freony (CFC) a úbytek ozónové vrstvy

Freony jsou používány jako hnací plyn ve sprejích, reakční činidla v průmyslové výrobě, jako složka pěn z plastických hmot a chladivo v lednicích a dalších chladicích zařízeních. Přítomnost těchto látek v atmosféře souvisí s ničením ozónové vrstvy a vznikem ozónové díry nad polárními oblastmi. Ozón pohlcuje škodlivé ultrafialové paprsky, které mohou způsobovat rakovinu kůže, šedý zákal, oslabit imunitní systém živočichů i lidí. Ultrafialové záření poškozuje také fytoplankton, který je zdrojem potravy pro mořské živočichy a představuje největší skupinu fotosyntetizujících organismů na světě.

V roce 1992 se sešli čelní představitelé vyspělých zemí světa na Summitu Země v Brazílii a podepsali smlouvu o snížení používání freonů. Země, které na tom nejsou ekonomicky nejlépe, ovšem mají s dodržováním podmínek této smlouvy potíže.

V roce 1996 byl jak na severní, tak na jižní polokouli zaznamenán rekordní úbytek ozónu. V roce 1996 se ozónová díra, o níž se vědci domnívali, že se omezuje jen na oblast nad Antarktidou, rozšířila nad celou severní polokouli. Také v Británii byly zaznamenány rekordně nízké hladiny ozónu. Obvyklá každoročně se vyskytující ozónová díra nad Antarktidou byla také největší od doby, kdy byla v 80. letech objevena, a to bez ohledu na to, že od roku 1988, kdy produkce freonů dosáhla maxima, jejich vypouštění kleslo o 30 %.

Kyselé deště

Spalování fosilních paliv nezvyšuje jen hladinu oxidu uhličitého v atmosféře, ale vzniká při něm také oxid siřičitý a dusík. Jen ve Spojených státech se ročně do atmosféry vypustí více než 24 milionů tun oxidu siřičitého. Většina síry se do atmosféry dostává z elektráren (70 %), zatímco vozidla produkují 30 % dusíku.

Když se síra dostane do horních částí atmosféry, slučuje se s vodou a vytváří kyselinu sírovou, což vede k poklesu pH; pH normálního deště je mírně kyselé (mezi 4,0 a 5,6), ale ve vyspělých zemích je déšť až 40krát kyselejší, než je obvyklé. Jedno z nejnižších pH deště bylo zaznamenáno v Pitlochry ve Skotsku, kde kleslo na 2,4, a v jižní Africe, kde v některých místech klesá až na 2,92. V jižní Africe dosahují na některých místech emise SO2 jen díky elektrárnám k 220 tunám na kilometr ročně. Kyselý déšť je spojován s respiračními problémy u lidí i zvířat, korozí staveb a usycháním stromů i úhynem sladkovodních živočichů.

Vodíkové ionty v kyselých deštích odplavují základní minerály (jako vápník, sodík a hořčík), které jsou nezbytné pro zdravý růst stromů, a stromy proto umírají. Ve Spojených státech a Evropě zahynulo v důsledku kyselých dešťů více než 7 milionů hektarů stromových porostů. Důsledky jsou pro některé oblasti katastrofální, v některých zemích bylo poškozeno nebo zničeno více než 50 % lesních porostů. Dalším faktorem je to, že biomasa na akr smrkového dřeva poklesla o více než 73 %.

I sladkovodní systémy byly kyselými srážkami negativně ovlivněny a v mnoha oblastech byly překročeny hranice udržitelnosti života. Kyselá voda v ústí řek dokonce ovlivňuje pobřežní vody. Jezera a řeky, na které mají kyselé deště největší dopad, jsou ty, jež mají nízké „nárazníkové pásmo". Kyselé deště vyplavují z půdy a podloží do vody těžké kovy jako olovo, rtuť a měď.

Při pH 4,2 začínají být rozpustné i ionty hliníku, které jsou vysoce toxické zvláště pro ryby tím, že způsobují zahuštění hlenu kolem zaber a následné udušení. Hliník reaguje také s dalšími ionty, například fosfátovými, které se tak srážejí a ztrácejí se ze systému. Při pH 5,8 z jezer mizí fytoplankton a ryby při hodnotě 4,5. V Norsku se ve 20. letech začaly z jezer vytrácet ryby a některá jezera na jihu jsou v současnosti již úplně mrtvá. Ve více než 2 000 jezerech nežijí pstruhovité ryby, V důsledku kyselých dešťů umírají i tisíce jezer na severovýchodě USA a na východě Kanady.

Odlesnění

To, co v průmyslově vyspělých zemích způsobují kyselé deště, to v tropických oblastech způsobuje odlesňování. V tropických oblastech žije více než polovina lidstva, a tak bude potřeba vyřešit problém zajištění dostatku životního prostoru, potravin i topiva, pokud je to ovšem ještě vůbec možné. Lidé v tropických oblastech často získávají zemědělskou půdu tak, že vykácejí a vypálí kus pralesa, půdu obdělávají, dokud to jde, a když nadále žádné zdroje obživy neposkytuje, přesunou se jinam. Tímto způsobem jsou káceny a vypalovány obrovské oblasti pralesů; jinde jsou naopak pralesní oblasti káceny pro dřevo, které se prodává do vyspělých zemí. Dřevo je hlavním zdrojem paliva pro jednu a půl miliardy lidí. Zvláště v Africe však vede ničení přirozených lesů a pralesů kvůli palivovému dříví k rozsáhlé erozi a rozšiřování pouští.

Odhaduje se, že ročně se pro dřevo vykácí na 160 000 čtverečních kilometrů lesů a pralesů a přibližně stejná plocha padne za oběť migrujícím zemědělcům. Tímto tempem budou veškeré lesní porosty do 20 až 30 let zcela zničené. Jen v Súdánu se ročně spotřebuje na 150 milionů kubíků dřeva na vaření a otop. Kácení a likvidace deštných pralesů za sebou zanechává trvalé škody, neboť pralesní ekosystém je velice citlivý. Půda deštných pralesů je všeobecně poměrně chudá na živiny, protože minerály jsou zachycovány v bohatém porostu. Pokud se stromy vykácejí, odvezou či spálí, velká část minerálů se z oblasti vytratí a obnova pralesa je prakticky nemožná. Protože je dnes chráněno maximálně 5 % deštných pralesů, jejich ničení bude pro lidstvo znamenat citelnou ztrátu.

Ničení deštných pralesů zbavuje planetu jednoho z hlavních účinných způsobů, jak v atmosféře snížit množství CO2 a zpomalit skleníkový efekt. Vede zároveň k nevídanému poklesu biodiverzity. Odhaduje se, že na světě žije asi 3,5 milionů druhů organismů, přičemž 2,5 milionu jsme ještě neobjevili - 95 % z nich obývá deštné pralesy. Některé odhady mluví dokonce i o tom, že denně vyhyne až 100 různých druhů. „Je to téměř tak, jako by se národy světa rozhodly spálit své knihovny, aniž by se namáhaly přečíst si, co v nich je," říká Daniel Jansen, biolog z Pen-sylvánské univerzity.

Rozšiřování pouští

Přílišná intenzita zemědělské výroby (rostlinné i živočišné) a ničení vegetace v důsledku uspokojování dalších lidských potřeb vede k rozšiřování plochy pouští. Hloubí se studny a vrty, aby bylo možné napojit dobytek, což ovšem vede k udupávání další vegetace. Vodních zdrojů v oblastech kolem pouští rychle ubývá. V minulosti mělo jezero Čad plochu odpovídající ploše Kaspického moře (350 000 km2). Do roku 1963 se „scvrklo" na pouhých 35 000 km2 a v současnosti činí jeho plocha méně než 20 000 km2. Šesté největší jezero na světě se zmenšuje tak rychle, že za 20 let již zřejmě nebude existovat. Na celém světě ročně přibude asi 6 milionů hektarů pouští, což odpovídá rozloze Irska. Není těžké si uvědomit, že pokud se tento trend nezastaví, budou se zakrátko hustě osídlené oblasti, v nichž se nyní pouště rozšiřují, potýkat s humanitární katastrofou, jež nemá v dějinách obdoby.

Z knihy prof. Dr. Waltera Veitha „Genesis Konflikt". Vydalo nakladatelství Maranatha.