Člověk a ekosystém

- včetně zvířat, která choval, na topení atd.

Na začátku průmyslové revoluce stoupla celková denní spotřeba na 75 000 kalorií na hlavu. Dnešní energetická spotřeba člověka žijícího v hospodářsky rozvinuté západní zemi je pak již takřka neuvěřitelných 200 000 kalorií! (Je to tedy, jako kdyby pro vás denně pracovalo sto otroků.)

Když jedeme autem, díváme se na televizi, doma či v práci svítíme, tím vším spotřebováváme energii. Výroba bot, které nosíme, stála určité množství energie. Atd. atd.

Běžná rodina žije z měsíčních příjmů jednotlivých jejích členů, z toho, co dokáže ušetřit (a z čeho může občas čerpat), případně z dědictví, které mohla získat.

Učiníme-li paralelu s ekosystémem naší planety, pak pravidelným příjmem, který nám náš ekosystém poskytuje, bude sluneční energie a všechny její deriváty (v tomto smyslu jsou rostliny pouze přeměněnou sluneční energií). Ekvivalentem našich úspor na vkladní knížce pak v ekosystému bude energie uložená v různé formě, např. ve formě uhlí, zemního plynu atd. Tyto "úspory" můžeme využívat, ale nesmíme na nich být cele závislí, protože se mohou jednoho dne zcela vyčerpat. Za dědictví pak můžeme v ekosystému považovat minerální bohatství planety Země - veškeré minerály, které můžeme používat.

Z hlediska rodinného rozpočtu je nám jasné, že nemůžeme dlouhodobě žít nad poměry. V takovém případě nejdříve spotřebujeme všechny úspory, potom celé dědictví - až nám nezůstane vůbec nic. Jestliže žijeme nad poměry, stáváme se stále více zadluženými. V ekosystému platí totéž.

Představte si, že jdete do nějakého supermarketu nakupovat a nakoupíte tam patnáct kilogramů zboží. Těch patnáct kilogramů zboží si odvezete v autě, které má půldruhé tuny a obrovskou spotřebu energie. Abyste dopravili domů patnáct kilogramů zboží, spotřebujete mnohonásobně větší množství energie než to, které vám oněch patnáct kilo zboží, které tam nakoupíte, dodá. To je pouze malý příklad toho, co mnozí denně prožíváme. Když však ten malý příklad znásobíme stovkami milionů lidských bytostí, uvědomíme si snad, jak rychle se při takové rychlosti spotřeby energie mohou zdánlivě nevyčerpatelné přírodní zdroje vyčerpat.

Druhý problém se týká toho, že naše obrovská spotřeba energie ničí naše životní prostředí. Kdyby měli mít všichni obyvatelé naší planety stejnou spotřebu potravin, jakou máme my, bylo by zapotřebí zčtyřnásobit světovou zemědělskou produkci. To je ovšem nemožné, protože jsme se již dostali na hranice zemědělské produktivity.
Výsledky studií se liší, v průměru se však uvádí, že na výrobu určitého množství živočišných bílkovin je potřeba sedmkrát většího množství bílkovin rostlinných. V USA slouží šedesát čtyři procent obdělávané půdy na výrobu pícnin ke krmení zvířat. Jenom masný průmysl spotřebovává v USA 25% veškeré spotřebované energie. Bylo spočítáno, že, kdybychom ve světě snížili spotřebu živočišných bílkovin o 10%, mohli bychom nakrmit o jednu miliardu lidí více.
Studie francouzského oceánografa J.Y. Cousteaua upozornily na problematiku světových oceánů. Rybáři existovali vždycky. Dnešní průmyslový způsob rybolovu však přispívá k tomu, že oceány se začínají rychle "vylidňovat". Půjde-li vše stejným tempem, za pár desetiletí už nebudou v oceánech ryby.

Proč ale stovky tisíc člunů a milióny kilometrů sítí den po dni oceány vyprazdňují? Jíme snad o tolik více ryb? Většina ryb slouží ke krmení hospodářských zvířat. Hospodářská zvířata v USA zkonzumují více ryb než všichni lidé v Evropě dohromady. Na výrobu jednoho kilogramu hovězího masa je přitom třeba pětadvaceti kilogramů ryb.

Můžeme si v těchto souvislostech položit následující otázky: Je člověk pánem nad přírodou, nad ekosystémem? Jaké je vlastně místo člověka v ekosystému? Někteří ekologové by dnes zašli až tak daleko, že by řekli, že by bylo lepší, aby člověk vůbec neexistoval. Jak však na tuto otázku odpovídá Bible?

Biblická zpráva
Podle biblické zprávy Bůh stvořil člověka z prachu země, člověk je součástí prachu země. První jméno člověka je podle Bible Adam. A hebrejsky se země řekne "adama". Člověk je tedy součástí země, půdy, přírody, neoddělitelnou součástí ekosystému. Ale současně je zde řečena taková zvláštní věc, která neplatí pro jiné stvoření, ale jenom pro člověka, že je totiž stvořen k obrazu Božímu. V první knize Bible, v knize Genesis 1, 26 můžeme číst: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby." Člověk je tedy druh, který je určitým způsobem oddělený, protože je učiněný podle obrazu Božího.

Pokračujme v četbě dalším veršem: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi."" Zde je řečeno, co by měl člověk prožívat: být plodný, množit se a naplnit zemi. O několik veršů výše, ve verši 22 je ovšem v podstatě totéž řečeno i rybám: "Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích." Bůh požehnal člověku, ale požehnal i rybám. V čem je rozdíl?

Přečtěme si konec 28. verše: "Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nebeským ptactvem, nad vším, co se na zemi hýbe."

Zde jsou dvě velmi silná slovesa: podmaňte a panujte. "Jakým právem si však může člověk podmanit přírodu a panovat nad ní?" ptá se řada ekologů. O několik řádků výše jsme si přece uvedli několik informací svědčících o tom, jakou katastrofou pro ekosystém je lidské vládnutí. (Mnoho ekologů a ekologických hnutí se domnívá, že ničení Země je v podstatě projevem moci, kterou se člověk v důsledku křesťansko-židovského způsobu myšlení domnívá mít - a obracejí se proto k jiným filozofiím, ve kterých je člověk součástí velkého vesmíru.)

Pohroužíme-li se do našeho textu v první kapitole Genesis hlouběji, je to ovšem ještě horší. Sloveso "podmaňte" pochází z hebrejského slovesa "kabaš", jehož přesným významem je "uvést do otroctví". "Kabaš" je vítěz stoupající svou nohou na krk poraženého, který se stává jeho otrokem. A v některých biblických textech dokonce "kabaš" znamená znásilnění. Zdá se být tedy neoddiskutovatelné, že v tomto textu byl člověk povolán k tomu, aby ve vztahu k přírodě zastával roli podmaňující.

Lépe se nám snad bude dýchat, přečteme-li si ve druhé kapitole knihy Genesis patnáctý verš. "Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil." Tam se setkáváme se dvěma dalšími slovesy: obdělávat a střežit. Hebrejsky je obdělávat "abad", tzn. obdělávat, pracovat. Kořenem tohoto slova je "služebník, být služebníkem, otrokem někoho".

O pár řádků výše byl člověk tím, kdo klade nohu na krk otroka, zde je naopak řečeno, že má být služebníkem či dokonce otrokem - ve smyslu střežit, chránit. Vidíme, že tyto texty nám každý ukazují jiný pohled. Lidstvo je jiné než samotná příroda a může jí proto sloužit. Ale protože je současně nedílnou součástí přírody, může jí také opanovat. Kdybychom měli udělat syntézu těchto dvou textů, ve kterých se na jedné straně říká, musíte podmaňovat, být pány, a na straně druhé, máte být otroky a služebníky, můžeme z toho vyvodit jediný závěr: podmanění si přírody a živého stvoření člověkem se má dít skrze službu této přírodě a tomuto stvoření.

A protože člověk je stvořen k obrazu Božímu, je v této souvislosti zajímavé ptát se, co Bible říká o Božím vztahu ke stvoření. V knize Job ve 34. kapitole můžeme ve 12.-15. verši číst:
"Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví. Kdo mu dal pod dohled zemi a kdo před něho položil celý svět? Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tak by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach."

Z biblického pohledu je Bůh služebníkem svého stvoření. Jeho autorita a moc jsou v Jeho službě. A my jsme povoláváni právě tímto způsobem panovat nad stvořením a řídit je. (Na kříži pak vidíme, jak daleko je až Bůh ochoten zajít, kam až tato služba, kterou Bůh lidstvu prokazuje, ústí.)

Pouze v tomto duchu je člověk povoláván k tomu, aby panoval nad přírodou a podmaňoval si stvoření. Proto dal zpočátku Bůh člověku "všemocnost" nad přírodou. Čím by byl panovník, kdyby neměl moc? Ale Bůh současně říká, tuto svoji moc budeš projevovat službou.

V knize proroka Ezechiela ve 34. kapitole, ve 2.-4. verši se nachází tento text: "Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli zpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově."

Nemůže si snad pastýř vzít vlnu z ovce? Nemůže se snad pastýř napít mléka svých ovcí? Nemůže jíst maso ze svého stáda? Proto přece stádo chová. Problém není v tom, že to dělá. Problémem je způsob, jakým to dělá. "Panovali jste nad nimi násilně a surově." Vy jste stvoření nesloužili, vy jste si jím posloužili. Jestli budete sloužit stvoření, získáte za svoji práci odměnu. Jestliže by byl člověk dobrým správcem stvoření, dostal by, co potřebuje pro svůj život. Problém tkví v tom, v jakém duchu člověk nad stvořením panuje.

V knize Izajáš v 53. kapitole se nachází jeden z velkých prorockých textů ukazujících na Ježíše Krista. Nachází se zde popis osoby, která je zcela výjimečná. Verš 7: "Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel…" Tady máme příklad ovce, němé před tím, kdo ji zabijí, beránka, který je veden k řezníkovi na porážku. To má být moc? Proto je na počátku kapitoly kladena otázka, kdo tomu může uvěřit, že tento beránek, který je veden k porážce, že to je moc Boží? To je způsob, jakým panuje Bůh. A stejným způsobem máme i my panovat nad Božím stvořením. Přeměna panování, které je agresivní a znásilňuje stvoření, které drancuje a vyčerpává přírodní zdroje, přeměna tohoto způsobu panování do způsobu, který je nám představený v Bibli, do pojetí služby, to je to, co od nás Bůh očekává.

V listu apoštola Pavla Římanům 8, 19-21 se nachází text: "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích."

Celá příroda, veškeré tvorstvo čeká, až my, lidé, přejdeme od agresivního, násilného vládnutí ke službě. Co budeme dělat zítra, pozítří, zůstaneme na straně násilných panovníků, těch, kteří ničí přírodu, těch, kteří způsobují zvířatům těžko představitelná utrpení, anebo své chování změníme? To je praktická otázka se zcela praktickými důsledky pro naše chování ve společnosti, ve které žijeme.

Bernard Beranger